Jedna z mých oblíbených ikon znázorňuje děti pobíhající kolem Ježíše. Je vyobrazením tří veršů z 19. kapitoly Matoušova evangelia:
Tehdy mu přinesli děti, aby na ně položil ruce a pomodlil se. Ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš jim řekl: "Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně, neboť takovým patří království nebeské." Potom na ně kladl ruce a odešel odtud.. (19,13-15)
Obdobné verše najdeme v Markovi 10, 13-16 a Lukášovi 18, 15-17.
Část o království Marek formuluje jako důležité varování: "
Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, nevejde do něj." Také dodává, že Ježíš vzal děti do svého náručí, objímal je a žehnal jim.
Lukáš zase udává, že "
dokonce i nemluvňátka" byla mezi dětmi, které přivedli k Ježíšovi.
Uvažování (a rozjímání v modlitbě) o těchto verších nám dokáže hodně napovědět o tom, jaký asi musel být Ježíš. Malé děti nechtějí být při lidech, kteří je děsí, nebo jakýmkoli způsobem zastrašují. Určitě nedovolí komukoliv, aby je objímal. Díky zkoumání Turínského plátna víme, že Ježíš byl vysoký a svalnatý muž, přesto z něj musela vyzařovat jemnost a radostný duch, které umožnily dětem, aby se u něho cítily uvolněně.
Ježíšova slova v této pasáži nás však zároveň vyzývají k reflexi o tom, jakými bychom měli být my - v jakých principech a postojích bychom měli žít své životy - protože
"nebeské království" patří těm, kteří jsou jako malé děti. A pokud je nebudeme napodobovat, do království se nedostaneme!
Své dny trávím obklopena čtyřmi dětmi, díky čemuž mi přichází na mysl mnoho odpovědí na otázku, v čem si Ježíš přeje, abychom je napodobovali.
V nedávné době jsem si uvědomila těchto pět věcí:
1. Malé děti se těší z maličkostí. Sotva existuje něco roztomilejšího než je výbuch do radostného chichotu, když se k nim velkými kroky přibližuje tatka zpoza rohu nebo když na ně velký bratr dělá grimasy.
2. Věří, že to, co se jim přihodí, je pro jejich dobro. My dospělí si často musíme připomínat známý verš z listu Římanům 8, 28, (že
těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému) když přicházejí překážky, ať už jsou to malé věci jako plné parkoviště nebo tak těžké jako nečekaná smrt milovaného člověka. Víme, že Bůh se o nás stará, ale je velmi náročné dát mu plnou vládu. Děti jsou jiné. V důvěře přijmou cokoliv, co jim přijde do cesty. Moje 6-letá dcera mi to ukázala, když zakřičela z louže bláta, která se po dešti tvoří na našem dvoře: "
Mami! Bratříček pije smradlavou vodu!" Nabídla mu ji v hračkářském hrnku a (pravděpodobně) nečekala, že se skutečně napije. On to samozřejmě udělal.
3. Malým dětem chybí jistý smysl pro rozlišování nebezpečí. Už jste někdy sledovali dítě, jak se snaží projít nerovný chodník? Obvykle si všimne malou nerovnost mezi kachličkami, rozhodne se, že je to schod, a otočí se naopak, aby ho slezlo - i když je to jen pár centimetrů. Ale totéž dítě se z úplného vrchu schodiště vřítí do maminčiny náruče, i když ho ona zrovna nečeká. Když je totiž nablízku máma, není se čeho bát.
4. Děti nelpí na svém žalu. Moje 4-letá dcera měla nádherně přirozené hnědé kadeře, které jsme jí nikdy neostříhali, takže jí zakrývaly celá záda. Ale z důvodů, které neznám, se najednou zcela nečekaně rozhodla, že potřebuje krátké vlasy. Vzala plnou hrst vlasů z každé strany a odstřihla je, přičemž na zádech jí zůstal dlouhý pramen, na který už nedosáhla. Myslela jsem, že je asi smutná, zvláště, když viděla naše reakce a když si uvědomila, že už nemá dost dlouhé vlasy do ohonu či copu. Proto jsem se jí o pár dní později během koupání zeptala: "
Zlatíčko, přeješ si, aby sis nikdy nebyla ostříhala své vlásky?" "
Ale mami," odpověděla vesele, "
když budu mít 10 let, budou zase dlouhé. I voda jim pomáhá růst!"
5. Děti vědí, že pochybení nezničí vztah. Papež František nám rád připomíná, že Boha nikdy neunaví odpouštět nám - to my jsme unavení z neustálého prošení o odpuštění. Je těžké uvědomit si, že Boží láska k nám nezávisí od nás, že se z ní nemůžeme vymanit špatným chováním. Malé děti to však chápou. Můj 2-letý syn měl včera večer ve vaně pořádný záchvat - házel pastelky jednu po druhé přes celou místnost, na protest proti mytí vlasů. Za pár vteřin se mu však rozzářila tvářička v očekávání, protože se těšil, že mu nasadím hračkářské brýle. Ani náhodou ho nenapadlo, že jeho neposlouchání by mohlo ovlivnit mou lásku k němu, naopak - tím místem, kde se nejraději vypořádává se svým proviněním, je moje náruč. Jak dokonalý obraz svátosti smíření!
Takže děti nás učí
radosti,
důvěře,
odevzdání se,
ještě větší důvěře,
žití v přítomném okamžiku
a
pokornému přijímání našich slabostí
a závislosti na Bohu.
To zní jako dobrý návod pro vstup do Království.
Kathleen N. Hattrup
Zdroj:
https://aleteia.org, 21. 2. 2017
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 25. 4.2018 naleznete
zde.
