Teze o výlučnosti křesťanství se dnes chápe jako projev arogance nebo extremismu. V tomto blogu se nechci zabývat, proč je na světě tolik náboženství nebo obhajovat opodstatnění křesťanské víry. Chci se věnovat rozšířenému a populárnímu tvrzení, že "všechna náboženství jsou v podstatě stejně pravdivá a spásonosná." Tato myšlenka však trpí mnohými rozpory.
Učí všechna náboženství totéž?
Mít v úctě jinověrce je určitě na místě, ale bezbřeze tolerovat všechny názory i očividně nepravdivé je nesmysl. Bohužel mínění o rovnocennosti všech věrouk se šíří i mezi některými teology. Tím se Ježíš Kristus dostává na roveň proroka nebo učitele etiky. Hrozí však nebezpečí podkopávání křesťanské identity, která má svůj původ ve slovech Ježíše Krista:
"Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6)
Pokud jsou nekřesťanská náboženství jen jinou cestou k témuž Bohu, jaký smysl pak mají misie?
Někteří předkládají teorii o tom, že všechna náboženství tvoří pomyslnou skládačku. Každé náboženství zahrnuje jen část duchovní pravdy a tvoří součást této skládačky. Podobnou myšlenku vyjadřuje také podobenství o slonu a slepcích. Slepci se dotýkají jiné části slona, jeden ocasu, druhý hlavy, třetí nohy a každý si myslí, že "to" je slon. Skutečnost je však taková, že
jednotlivá náboženství si vzájemně odporují v tom, co učí. Navíc každé náboženství si dělá nárok na výlučnou pravdu. V konečném důsledku každý světonázor (i ateismus) bez ohledu na to, jak se tolerantně tváři, si zakládá na výlučnosti. Platí to i pro lidi, kteří tvrdí, že všechna náboženství jsou stejně pravdivá. (Výlučnost relativismu)
Představa, že různá náboženství v podstatě vyjadřují tutéž pravdu, ale jinými jazyky, je sice krásná, ale iluzorní. Stačí, že se podíváme na to, co vlastně tato náboženství učí. Často se lidé ptají, jestli
je Bůh křesťanství a Alláh tentýž? V jistém smyslu můžeme říci, že všichni lidé mají stejného Boha. Bůh nestvořil jen křesťany, ale i muslimy, židy, buddhisty, animisty a ateisty. Z tohoto pohledu můžeme říci - ano, máme společného Boha. Další otázkou je však, zda uctíváme stejného Boha. Někteří souhlasí, ale já si to nemyslím.
Podívejme se na to, co učí křesťanství a islám v nejzákladnějších otázkách.
1) Křesťané uctívají jednoho Boha ve třech osobách. Islám popírá učení o Trojici.
2) Křesťanství považuje Ježíše Krista za vtěleného Boha. Ježíš Kristus je pravý člověk a pravý Bůh. Islám neuznává Ježíšovu božskou podstatu. Ježíš je pouze jeden z proroků. (Srov. Súra 4,171)
3) Islám učí, že Ježíš nebyl ukřižován. Místo něj byl údajně ukřižován někdo jiný. Alláh by totiž nikdy nedopustil smrt jednoho ze svých poslů. Křesťané považují smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista za základ víry.
Ano, deklaruje se, že křesťanství a islám jsou monoteistická náboženství. Ano, shodneme se v některých etických a sociálních otázkách a určitě se máme co učit od muslimů ve věrnosti modlitbě. Při bližším pohledu však vidíme, že
muslimové a křesťané se neshodnou ani v hlavních bodech víry a o mnoha dalších ani nemluvě. Je zjevně nelogické dávat křesťanství a islám na jednu úroveň.
Je Božím zjevením i Bible a zároveň i Korán? Je pravda i A a zároveň i B? Nevypadal by takto Bůh jako pomatenec nebo schizofrenik, který vlastně neví, co chce lidem říct? Stejně padá i naivní představa, že všechna náboženství vlastně uctívají nějakého univerzálního boha. Pravdou však je, že některé odnože buddhismu nebo hinduismu se k otázce existence Boha staví lhostejně nebo jej dokonce popírají. Idea jednoho univerzálního světového náboženství je tak utopií. Shrnu to:
Všechna náboženství nemohou být stejně pravdivá, protože učí vzájemně protichůdné nauky.
Zrovnoprávňuje Katolická církev všechna náboženství?
Kritici poukazují na to, že II. vatikánský koncil přijal mnohé myšlenky, které nekorespondují s pravým učením Církve. Týká se to i deklarace o postoji Církve k nekřesťanským náboženstvím (
Nostra Aetate). Radikální kritici ji neváhají označit za heretický dokument. Ale při bližším pohledu tento dokument neučí nic "odpadlického."
Nostra Aetate netvrdí, že všechna náboženství jsou stejně pravdivá. Právě naopak: "Církev však ohlašuje a je povinna neustále hlásat Krista, který je"cesta, pravda a život" (Jan 14, 6), v němž lidé nacházejí plnost náboženského života, a ve kterém Bůh smířil se sebou všechno." Je ale pravda že si někteří teologové začali tento dokument vykládat "po svém."
Kritika se snesla na Církev i po mezináboženských setkáních. Zmíním například
setkání v Assisi v roce 1986, které inicioval papež Jan Pavel II.
Ani zde Církev nezrovnoprávnila všechna náboženství na úrovni pravdy, jak to někteří skálopevně prohlašují.
Nešlo ani o modlitby k témuž Bohu. Z jednoduchého důvodu - taková modlitba je sotva možná. Stejně
je třeba odmítnout i obvinění, že papež vědomě dovolil v katolických kostelech vykonávat pohanské rituály. Incidenty nastaly - například v jednom františkánském kostele dovolili místní kněží pohanskou oběť. Jenže to se odehrálo bez vědomí místního biskupa i papeže. Toto setkání mělo charakter úcty a solidarity vůči jinověrcům. Bylo velkým svědectvím pokoje v těžkém období studené války, kdy byl svět na okraji jaderné apokalypsy.
Katolická Církev uznává, že i
v nekřesťanských náboženstvích jsou stopy pravdy a dobra. O těchto stopách ( "semenech Slova") psal již ve 2. století starokřesťanský autor Justin Mučedník.
Církev však uznává Ježíše Krista jako jediného Pána a Spasitele. Na druhé straně však o žádném konkrétním člověku neprohlásila, že je ve věčném zatracení. (To ale neznamená jistotu, že peklo je prázdné) V případě spásy jinověrců se Katolická církev vyhýbá dvěma extrémům. Jeden je ten, který jsem zmiňoval výše - všechna náboženství jsou stejně pravdivá a tak představují rovnocenné cesty ke spáse. Kdyby Církev toto učila, znamenalo by to asi toto - "
lidé, věřte si v co chcete i tak přijdete do nebe." Jakákoliv evangelizace by tak ztratila své opodstatnění. Opačný extrém je ten, že spásu dosáhne pouze ten, kdo viditelně patří do Církve a vyznává Krista jako svého Pána. Jinak řečeno pokud ten, kdo není řádným členem Katolické církve nebo vyslovně nezvyznává Ježíše, ať na nebe ani nepomýšlí. Ale co s lidmi, kteří nikdy nepoznali radostnou zvěst, evangelium? Myslím, že Bůh nás bude soudit i podle poznání, které jsme během života měli. Bůh neodmítne člověka, který ho během pozemského života neměl šanci poznat resp. ho poznal překroucené. Troufám si napsat, že dříve se zatratí sebevědomý katolík, kterému v životě slovo pokora mnoho neříkalo. Je to memento pro nás katolíky, abychom vytrvali v Jeho lásce do konce.
Informační zdroje:
https://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/druhy-vatikansky-koncil/c/nostra-aetate
Erik Dujava
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 23. 4. 2018 naleznete
zde.
