Zamyšlení nad evangeliem 4.neděle velikonoční - cyklus B
Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží.
Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho příjmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce. (Jan 10,11-18)
Mnozí z vás, kteří jste navštívili město Řím, můžete potvrdit, že jedním z četných a vzácných symbolů prvokřesťanské doby je právě postava Dobrého Pastýře. Pastýř má ovci na ramenou, někdy jsou ovce kolem něho. Tak to vnímali první křesťané.
A také Kristus sám rád mluví o pastýři a ovcích, o tom, co je štěstím pro pastýře, když své ovce zná a ovce znají jeho, když dává svůj život za ovce. A když svěřuje apoštolu Petrovi svou církev, opět říká: „Pas mé ovce, pas mé beránky.“ I v těchto slovech k apoštolu Petrovi lze cítit starostlivost Dobrého Pastýře o svou církev.
Nejen apoštol Petr spolu s ostatními apoštoly, ale také jejich nástupci – biskupové a jejich spolupracovníci kněží až do dnešních dnů, všichni mají mít starostlivost Dobrého Pastýře o svou církev. K této starostlivé péči o církev Kristovu patří také starostlivá péče o nová kněžská povolání.
Velice výmluvná je např. povídka francouzského spisovatele. Popisuje událost okolo roku 1975, kdy v malém městečku umíral kněz. Nechal si ještě přinést bochník chleba a nalámal je na malé kousky a pak slavil mši svatou. Celý tento bochník chleba, nalámaný na kousky, proměnil. Přítomným pak řekl? „Já již odcházím, přišel můj čas; zůstávejte s Bohem. Nikdo neví, kdy k vám po mně přijde nějaký kněz. Proto tento proměněný Chléb dobře uschovejte a jezte tento Chléb, pokud vám to svědomí dovolí…“
Velikonoce v tomto městečku již slavili bez kněze. Sešli se v kostele, kolem oltáře, zpovědnice však byla prázdná. Nikdo neměl odvahu přijímat Tělo Páně. V tomto napětí jeden z mužů vzal z oltáře nevelký kříž a postavil ho do zpovědnice. Pak přítomné vyzval: Kněze nemáme, zpovídejme se Bohu samému. Potom jeden po druhém přiklekli ke zpovědnici, vyznali své hříchy, každý sám sobě udělil pokání, a nebylo malé. Po vykonání pokání přistupovali k oltáři a přijímali Tělo Páně. A spisovatel končí povídku slovy: „A veliké ticho bylo v kostele, takové ticho, Pane.“
A právě dnes, o 4. neděli velikonoční, je světový den modliteb za povolání. Sám Pán, Dobrý Pastýř, nám říká: „Žeň je hojná… Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ A co k tomu dodáme my, jaká bude naše odpověď na výzvu Dobrého Pastýře?
Nejenom dnes se budeme modlit za nová duchovní, ale i jinde a jindy, se budeme i nadále modlit za obnovu křesťanských rodin a za nová kněžská a řeholní povolání.
Je třeba, aby i každý sám, v modlitbě i touze všedních dnů měl neustále na mysli Ježíšovu výzvu a zároveň i situaci, ve které žijeme, kdy současná sekularizace odvrací mládež od věcí nadpřirozených a zároveň pro ně atraktivním způsobem dělá přitažlivými skutečnosti hmotné. Stejně tak je problémem dnešní generace ochota k oběti, takže v souvislosti s touto neochotou či neschopností odmítá a nebo se vyhýbá i přijetí služby kněžství, které je nutně spojeno s obětmi, vydáním se pro druhé, které zahrnuje i celibát. Móda, film, televize, literatura i propaganda vytváří nepříznivé prostředí pro tyto hodnoty. A také katolické rodiny jsou zasaženy infekcí náboženského i morálního úpadku.
Ať je situace v lidské společnosti jakákoliv, stále platí, že se člověk bez Boha neobejde. Je to totiž Bůh, který chce, aby mu lidé sloužili. Svatý Irenej to vyjádřil v jednom ze svých traktátů: „Jestliže však Bůh chce, aby mu lidé sloužili, je to proto, aby ve své dobrotě a milosrdenství mohl těm, kteří v službě vytrvají, prokazovat dobro. Neboť stejně, jako Bůh nepotřebuje nic, potřebuje člověk Boží společenství. Slávou člověka totiž je, že může být s Bohem a sloužit mu. Proto Pán řekl: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás.“
Je proto nezbytné s co největším úsilím podporovat kněžská povolání s vědomím, že tuto odpovědnost má všechen Boží lid. V dekretu druhého vatikánského koncilu o výchově
ke kněžství čteme: „Podporovat povolání je povinnost celého křesťanského společenství, které jí má dostat především naplno prožívaným křesťanstvím. Nejvíce k tomu přispívají jednak rodiny žijící duchem víry, lásky a zbožnosti, které se stávají takřka prvním seminářem, jednak farnosti s rozvinutým životem, na němž mají účast dospělejší hoši.“
Povzbuzující jsou slova kněze, když v závěru svého kněžského života, už jako kardinál řekl: „Myslím, že jsem byl povolán ke kněžské službě již v lůně matky a také že mě moje matky v této intenci vychovávala. A to tím, že mě učila modlit se, poznávat dějiny světa od stvoření až po současnost života církve, že mě učila milovat potřebné a pro ně se obětovat.“
Odpovězme tedy, každý ve své životní úloze, na dnešní výzvu Dobrého Pastýře!