Jmenuji se Marie a toužím vám říct o lásce Božího milosrdenství. Je to láska, kterou si nikdo z nás neumí ani představit. Ona zvedá všechny lidi - i největší hříšníky a dává jim své srdce I v poslední chvíli, kdy člověk umírá.
Já jsem dotek Boží lásky, milosrdenství zažila, když umíral můj manžel. V manželství jsme žili 28 let. Naposled byl u sv. zpovědi, když nám šla dcera k 1. sv. přijímání. Potom následovalo 20 let prázdnoty, bez kostela a sv. zpovědí. Do kostela šel jen tehdy, když jsme byli u jeho rodičů, aby nenadávali. Poslední roky manželství byly těžké: nadávky, ponižování, jiné ženy a k tomu ještě alkohol a choroba.
Když zůstal ležet v posteli, prosila jsem ho, aby se vyzpovídal, ale on řekl, že nikoho nezabil. V lednu 2010 byl na operaci se slinivkou (měl velký tumor a silnou cukrovku). Lékaři říkali, že operaci nepřežije, protože je náročná. Po operaci mi řekli, že pokud se probere, tak mu dávají týden života. Tehdy jsem velmi prosila Boha, že když je a existuje a má mě trošku rád, aby nedopustil, aby se můj manžel nesmířil s Ním, s dětmi, rodinou. A mě, když i bude nesnášet do konce života, já to přijímám. Jen ať Bůh stojí při mně a dává mi sílu. Po operaci manžel žil ještě rok. Byl to těžký rok. Bylo v něm tolik nenávisti a zloby, že jsem musela odejít s dětmi bydlet do podnájmu. Každý den jsem se modlila a každé svaté přijímání jsem obětovala za něj - za manžela. Když jsem kráčela ke svátosti, vyprávěla jsem Pánu v duchu, že nyní tu kráčí můj manžel, v mém srdci a přijímá Ho s láskou, tak jak jsem to cítila v srdci já. Před Vánocemi se jeho zdravotní stav velmi zhoršil, potřeboval pomoc a proto jsem se vrátila zpět k němu. Tehdy to byly těžké chvíle, často jsem bojovala sama se sebou. Když jsem přicházela z práce domů, jakmile jsem otevřela dveře, hned na mě spustil, že co tu chci, proč sem jdu a hrozné vulgární nadávky, ale já jsem věděla, že když mu nepomůžu, nepodám jídlo, nespravím postel, nepůjdu s ním v noci na toaletu, nepomůže mu nikdo jiný a sám se už o sebe nemohl postarat. Jak bych ho mohla nechat jen tak? Nedokázala jsem to! Víte, jaké byly mé první myšlenky? Byla to slova sv. Jana XXIII., která jsem slyšela ve filmu o něm. Když ho zvolili za papeže, zeptal se kardinálů: "Víte, co by měl mít papež?" "Klid," odpověděl jim, "neboť z klidu vychází všechno."
I já, když jsem vcházela k manželovi do bytu, stále jsem se v duchu modlila: "Bože, požehnej mě. Pokoj, jen ať v mé duši vládne pokoj, Boží pokoj." A tak jsem i navzdory všem nadávkám a ponižování vešla dovnitř, usmála se na manžela a pozdravila ho. Pokud nadával dál, v duchu jsem se modlila Zdravas Maria, až se pomalu utišil. Kromě modlitby, mým velkým povzbuzením byla i slova, která jsem nacházela v knize Následování Krista.
Hned po Vánocích musel jít do nemocnice. Velmi jsem toužila, aby se vyzpovídal a smířil s Bohem. Kněz byl u něho 3x, ale on se nevyzpovídal. Byl den před slavností Zjevení Páně. Večer jsem šla ke sv. zpovědi. Měla jsem velkou touhu zpovídat se ústy a srdcem mého muže. Kněz mi řekl, že se to nedá, přestože jsem to věděla. Velmi jsem se bála, že ráno už nebude mezi živými. Ráno jsem vstala a šla do nemocnice. Když jsem procházela kolem našeho kostela, právě začínala mše sv. Tak jsem zůstala. Do nemocnice šla se mnou i moje dcera a švagrová. Když jsme přišly k posteli manžela, švagrová mi ukázala jeho nohy. Měl je černé. Lekli jsme se, že umírá. Šla jsem k sestřičce, aby mi poradila, kde najdu kněze. Odpověděla mi, že před chvílí od něj odešel. Řekl, že to byla úžasná sv. zpověď a že tolik lítosti a upřímného vyznání ještě neviděl v člověku. K tomu ještě v rádiu byla puštěná mše sv.
Šla jsem zpátky do pokoje. Otevřela jsem tašku a na vrchu jsem měla obrázek Božího milosrdenství. Položila jsem ho k jeho rukám. (On to nemohl vidět, protože ležel). Z kapsy jsem vyndala růženec a klekla jsem si k jeho posteli. Vzala jsem jeho ruku do své a tehdy jsem řekla Pánu: "Teď se nemodlím já, ale modlí se to můj muž. Jen používá moje ústa, protože on už nemůže." Když jsem se pomodlila korunku Božího milosrdenství, sedla jsem si k jeho posteli na židli. Tehdy si on sám položil obrázek Božího milosrdenství do pravé ruky, mezi prsty a zvedl ruku (i s obrázkem) a zeptal se mě: "Jak já půjdu nahoru?" Moje první myšlenka letěla k Panně Marii. Prosila jsem ji, aby mi dala jen troška z té síly, kterou měla pod křížem svého Syna. Abych svého muže vyprovodila s klidem a láskou, jak to udělala ona. Ačkoli ona to měla ještě těžší, protože jí umíral syn a mně manžel. Neumím vám popsat ten pocit, co mě tehdy naplnil. Cítím to dodnes. V srdci jsem cítila klid, protože jsem věděla, že se smířil s Bohem, vyzpovídal se. Na jeho otázku jsem mu odpověděla, aby důvěřoval Pánu. On mu už svítí na cestu, bude ho doprovázet na cestě DOMŮ. A že v této chvíli si vyměníme úkol: Nyní on bude dávat pozor na mě a ne já na něj.
Do nemocnice přišel i náš syn. Klečel u postele svého otce a s láskou se s ním rozloučil. Rozloučila se i naše dcera. Takže se před odchodem DOMŮ smířil s dětmi a s rodinou. I moje sestra tehdy přišla z Čech, protože měli setkání ze školy, a byla při manželovi asi dvě hodiny. Stejně i můj bratr, neboť dovezl mého syna k otci.
Manžel měl velké bolesti. Vím, že Panna Maria stála u mně. Ona mi dávala správná slova do úst. Hladila jsem ho po čele. Říkala jsem mu o Ježíši, že i on odešel z tohoto světa k Otci ve velkých bolestech a mukách; aby tu bolest obětoval Pánu a vydržel to - stojí ti za to. Vyprávěla jsem mu, že má nádherný odchod z tohoto světa. Doprovázejí ho totiž tři králové. Jde DOMŮ k Otci v královském průvodu.
Kdy překonal nenávist ke mně? Teprve, když mu Pán odňal řeč, nemohl mluvit. Tehdy zvedl ruku a pohladil mě po zádech. Bylo to nádherné, plné citu, lásky a poděkování. Ačkoliv já se lekla, že mě chce udeřit.
Poslední minuty před jeho odchodem jsem mu mohla ještě poděkovala za společné roky manželství. Prosila jsem ho o odpuštění, když jsem mu ublížila. Řekla jsem mu, že mu odpouštím a odpouštím i té ženě, co vstoupila do našeho manželství. A prosím Boha, aby jí také odpustil.
Pochopila jsem, že můj manžel byl pro mě nádherným darem z nebe. Přes mého manžela mě Pan přetvářel a učil lásce a odpuštění.
Náš Bůh po roce splnil vše, o co jsem ho prosila. Manžel se smířil s Bohem, dětmi, s rodinou. A mě opravdu nesnášel do konce života, ale pár minut před odchodem DOMŮ, se manželova nenávist vůči mně změnila na lásku. Stálo to za to, se modlit každý den po dlouhá léta, za svého manžela a prosit o jeho obrácení. Po 20 letech se vyzpovídal 6 hodin před smrtí.
Učme se každý den vše odevzdávat do Božího milosrdenství, do Boží lásky, neboť Bůh je láska, pokoj a dobro. Kdo miluje lásku, miluje Boha. Kráčet s ním a děkovat Bohu za utrpení. To je láska. Jeho milosrdenství nikdy nezklame.
Mária
Převzato z
http://modlitba.sk/,
článek ze 14. 4. 2018 naleznete
zde.
