Zamyšlení nad evangeliem 3.neděle velikonoční - cyklus B
Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli uvěřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu? „ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mě psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech .“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. (Lk 24,35-48)
Dnešní evangelium nás zve k tomu, abychom s apoštoly prožili velikonoční setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Je to setkání nečekané, není naplánované, je však velmi potřebné a užitečné pro další formaci nejen apoštolů, ale i nás samých.
Apoštolové neočekávali, že Ježíš přijde, i když tolikrát slyšeli přímo z jeho úst o této události. Ale smrt na kříži způsobila své. Jako by v této chvíli nebyla žádná naděje proti té tragické zkušenosti. Vždyť kdo umírá, odchází, a to navždy. Čekání na jeho návrat mezi nás by bylo příznakem nemocné psychiky. Proto ani apoštolové nečekali. V této chvíli nebyli nositeli naděje, ale beznaděje.
V posledních hodinách je večeřadlo naplněno neuvěřitelnými zprávami, např. Magdaléna vydává své svědectví o setkání s živým Kristem společně s několika ženami, dále jsou to Jan a Petr, kteří viděli prázdný hrob, a učedníci, kteří se vrátili z Emauz. Tito dva poslední právě přišli a vydávají svědectví. Nyní sedí za stolem a sdělují čerstvé zážitky ze setkání s Ježíšem. Poznali ho při lámání chleba. Ale přes všechna tato svědectví zůstávají srdce apoštolů naplněna pochybnostmi.
A do této situace přichází Ježíš. Neklepal, stojí prostě před nimi se slovy: „Pokoj vám… Proč jste tak zmateni, proč vám takové věci vstupují na mysl?“ …Jaká byla reakce? Pravděpodobně se k němu nevrhli, aby ho objali a vítali. Je totiž velmi těžké přivést k víře ty, kteří přestali věřit. A Ježíš se snaží oživit to, co v nich zemřelo. Ukazuje na realitu: „Podívejte se na mé ruce a na mé nohy, vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se.“ …Pro samou radost tomu nemohli uvěřit, jen se divili. Proto Ježíš pokračuje: „Máte tady něco k jídlu?“ …A po této realitě ukazuje na bibli. Nastupují biblické argumenty… „Musí se naplnit všechno, co je o mně psáno.“ …a jak čteme dále: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“
Toto setkání s Ježíšem navrací apoštolům důvěru v jeho slova a činy. Navrací pokoj a dává opět smysl jejich životu. Odkládají jakýkoliv strach a obavy. Stávají se lidmi optimismu, radosti a naděje. Setkání s Ježíšem totiž vždy člověka proměňuje, pozvedá na vyšší úroveň života, než kterou doposud prožíval.
Možná, že i my sami si říkáme, jak je možné, že se apoštolové takto zachovali. Vždyť tolik toho slyšeli, tak dlouho byli s Ježíšem, v jeho blízkosti. A nyní jako by nic neprožili, na všechno zapomněli.
Každá událost z Písma je velkou lekcí i pro náš život. Je poučením, abychom se nedopouštěli stejných chyb jako ti, kteří žili před námi.
Situace, o které jsme dnes četli v evangeliu, dokonale vykresluje i nás. Neprožili jsme i my v životě něco podobného? Tolik jsme toho slyšeli o Ježíši Kristu, tolik prožili při rozhovoru s Ním v modlitbě, v eucharistii, při četbě Písma, a pak přišla událost, která všechno zamlžila. Třeba to byla také smrt někoho, kdo nám byl blízký. Mohl to být i nezdar, neúspěch. Nastupoval neklid do našeho nitra, strach, pochybnosti. Existuje skutečně Ježíš? Má o mne zájem? Jde mu o naše štěstí? A v takových situacích potřebujeme nutně zažít skutečnost setkání s Ním, abychom i my prohlédli a byli povzbuzeni k plnějšímu životu jako tenkrát apoštolové.
On k nám přichází v různé podobě, např. v osobě přítele, v eucharistii, ve chvílích modlitby. Přichází a říká: „Pokoj vám… nebojte se, já jsem to. Nepochybuj, ale věř a důvěřuj.“ Neopakujme chyby osob, které byli uzavřeni v místnosti večeřadla. Ve všech naších starostech a pochybnostech důvěřujme Kristu. „Svou starost hoď na Pána.“ On nejlépe rozumí naším starostem a těžkostem. On nás nikdy neopustí, neboť stále platí jeho slova: „Já jsem s vámi po všechny dny…“
Jaké jsou důsledky upřímného, osobního setkání s živým Kristem? Můžeme to vystopovat na dnešní události z evangelia.
1) První, co přináší toto setkání s Kristem, je pokoj.
„Pokoj vám!“
Kolik lidí si přeje pokoj, snaží se jej získat různými cestami a zapomínají, že
pokoj je osobní dar Boží.
Pokoj je dar Kristův jako dar jeho vzkříšení. O tento pokoj je třeba prosit, čerpat z nekonečného pramene pokoj, ze setkání s Ježíšem.
2) Z apoštolů se stávají lidé
naděje, důvěry. Objevují opět smysl svého života. Každý, kdo se
s Kristem setkává, poznává smysl života, neboť On říká člověku jasně:
„Já jsem cesta, pravda a život…Přišel jsem na tento svět, abyste měli život v plnosti, hojnosti.“
3) Při setkání s Kristem dostávají apoštolové další dar –
dar pochopení Božího slova. „Tehdy jim
otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ I pro nás je to cesta k tomu, abychom stále více rozuměli Kristovi a poznávali ho.
Cesta pravidelné četby Písma. Ono nám ukazuje jak žít, jak jednat, aby z našeho jednání bylo vidět, komu jsme uvěřili. Krásně to vyjádřil francouzský básník P. Claudel, který napsal: „Písmo svaté je skvělou budovou, kterou máme nejen obdivovat, ale ve které je třeba také bydlet.“ Tedy podle toho, co čteme také žít, jednat. Okamžiky, kdy bereme do rukou bibli, nejsou okamžiky ztracenými, ale jsou to okamžiky setkání s živým Kristem. Jiný francouzský spisovatel říká J. Green říká, že den, ve kterém nebral do rukou bibli, považuje za den ztracený. Ať takových ztracených dní v našem životě je co nejméně.
4)Každé setkání s Kristem vede k poslání splnit úkol, vede k odpovědnosti.
„Vy jste toho svědky!“ Apoštolové mají vydávat svědectví o živém Kristu, zmrtvýchvstalém.
K této skutečnosti nás vede Kristus i v dnešní době. On se s námi nechce jen setkat, ale chce s námi stále jít naším životem a působit v nás a skrze nás, abychom byli ztělesněním Jeho přítomnosti v tomto světě. Z našeho jednání ať je naprosto patrno, komu jsme uvěřili.
Kéž dnešní setkání s Kristem při slavení eucharistie přinese každému z nás tuto proměnu, jako tomu bylo v případě apoštolů. Je třeba jen jedno: přistoupit s otevřeným srdcem a touhou: Přijď, pane Ježíši!
