V těchto dnech jsem se vícekrát setkal s tím, jak se někdo vyjádřil, že duchovno, nebo víra je každého osobní věc. Dokonce v jednom případě dotyčná osoba použila slovo intimní. Dá se víra prožívat pouze na osobní rovině? Já si to neumím představit.
https://blog.postoj.sk/32289/je-viera-kazdeho-osobna-vec
Každý den cestuji do práce a z práce vlakem. Přiznám se tu na rovinu, že nejraději cestuji sám. Většinou se začtu do knihy, na kterých jsem závislý a tehdy nevnímám okolí a hlavně na cestě domů mi kniha slouží jako duševní očista. Po hodinách vyprávění a dávání cítím, že potřebuji přijímat. Tu půlhodinku ve vlaku mi kniha pomáhá změnit myšlenky a vzít mě z reality slovenského školství do jiné reality. Mám to velmi rád.
Minule jsem cestoval s jednou mou žačkou. Tedy cestuji s ní jednou za čas a je to velmi zajímavá osoba. Do školního časopisu jednou napsala pěknou povídku a myslím, že s ní i vyhrála nějakou soutěž. Tak se jí pokaždé ve vlaku zeptám, kdy napíše něco dalšího. Není snadné něco psát, zvláště pokud maturujete v oboru Animovaná tvorba, kde vaší maturitní prací má být animovaný film. Mezi řečí mi řekla velmi podnětnou myšlenku: "
Myslím si, že každý člověk by měl za život napsat alespoň jednu knihu."
Wow. Spadla mi čelist. Krásná myšlenka. V podstatě každý člověk má co říci tomuto světu. I když si možná myslíme, že je náš život nudný, není to pravda. To, co se nám může zdát jako nudný, nezajímavý život může být pro jiného velkou inspirací. O čem by tedy ty knihy mohly být? O našem dětství? O sourozencích? O nemoci se kterou jsme se setkali? O zdravé výživě? O tělesném cvičení? O víře?
V těchto dnech jsem se vícekrát setkal s tím, jak se někdo vyjádřil, že duchovno, nebo víra je každého osobní věc. Dokonce v jednom případě dotyčná osoba použila slovo intimní. Dost mě to zaskočilo, protože pokud přemýšlím nad knihou, kterou bych psal já, byla by o víře a důvěře v Boha. Víra v Boha v mém životě hraje velkou roli, jak by tedy mohla být intimní. Dá se víra prožívat pouze na osobní rovině? Já si to neumím představit.
Intimita (podle wikipedie :)) je z latinského původu intimus, což znamená něco vnitřního, skrytého před zraky jiných. To by znamenalo, že svou víru sdílím tak maximálně s mou manželkou a možná se svými dětmi. Pokud by se mě přátelé zeptali, jestli věřím v Boha, odpověděl bych, "ano, ale je to moje osobní záležitost" a oni by zřejmě tehdy pochopili, proč se neúčastním veřejného života víry.
Nechci tímto nikoho urazit, ale
myslím si, že víra není nikoho osobní věc. Myslím si, že pokud toto někdo řekne, buď vůbec nevěří, nebo si ospravedlňuje to, že ho otázky ohledně Boha nezajímají a touto frází vlastně navodí v lidech pocit, že je vše v pořádku, přece jen věří v Boha. Ve skutečnosti ale takový člověk neví, jak a co by mohl na toto téma říct a tato věta mu zajistí, že mu dají ostatní pokoj.
Představte si, že by si Ježíšovi apoštolové řekli tuto frázi, "víra je moje osobní věc" a nenapsali by nám žádné Evangelium. Nic. Pokud by za Petrem přišel nějaký člověk a zeptal se ho: "Poslyš Petře, někde jsem slyšel, že Ježíš Kristus uzdravil malomocné a slepé a že vykonal mnoho zázraků? Je pravda, sice zemřel na kříži, ale prý vstal třetího dne z mrtvých. Je to pravda?" A Petr by mu odpověděl: "No víš, já si myslím, že to co se stalo s Ježíšem a co jsem s ním já prožil, je moje osobní věc a vůbec tě to nemusí zajímat." Nebo místo slavné Petrovy řeči, o které se píše ve Skutcích apoštolům, by pouze řekl: "Lidé, Izraelci, nevím, co jste slyšeli o Ježíši, ale ať je to už cokoliv, je to vaše intimní věc. Takže si žijte každý svou osobní víru a nikoho tím neobtěžujte. Dobře?! a nevzrostl by počet těch, co uvěřili, na pět tisíc.
Ba co by bylo ještě horší, víra by se vůbec nešířila a my bychom dnes nevěděli, co se před dvěma tisíci lety stalo a jaký obrovský dopad to může mít na naše životy.
Pokud by si apoštolové nechali víru pouze pro sebe, nevznikla by Církev, neudálo by se množství zázraků, neměli bychom světce, neuctívali bychom mučedníky, kteří byli ochotni zemřít pro evangelium, protože věděli, že to, čemu věří, není jejich intimní věc. Ale je to něco, co nás může přerůst takovým způsobem, že nebudeme moci mlčet. Že nám to nedá neobraňovať víru. Že musíme tomuto světu poukázat na pravdu, kterou jsme objevili.
Víte, jedním z lidí, kteří řekli, že duchovno je každého osobní věc, je pán, který má internetovou stránku, kde formuje muže a vybízí je k tomu, aby cvičili, byli charakterní atd. Velmi mu fandím a těším se, že vzrůstá počet sledovatelů jeho stránky, jen se zamýšlím,
jak je možné, že umíme někomu poradit, jak správně pečovat o své tělo, ale stydíme se mu poradit, jak se má starat o svého ducha. Jaký užitek budeme mít ze svých vysportovaných těl, z kostek na břiše, ze svého charakteru, když jednou umřeme? Na co nám to všechno bude? Tam pod nánosy hlíny se na to zapomene a to, co se nám zdá nepodstatné, na co si neumíme, nebo nechceme najít čas, se najednou stane tím podstatným. Tím, o čem jsme se měli s lidmi více bavit. Co nemělo zůstat naší intimní záležitostí.
V závěru Matoušova evangelia Ježíš řekl svým učedníkům: "
Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření ..." (Mk 16,15) Pokud jsem tedy správně tuto větu pochopil, víra není každého osobní věc. Uvědomuji si ale, že tak, jako já jsem nedozrál na to, abych někomu vyprávěl jak je prospěšné tělesné cvičení, někdo jiný nemá potřebu mluvit o víře, protože také možná ještě v této oblasti svého života nedozrál. Pojďme tedy společně dozrávat do toho, co je pro nás skutečně důležité.
Tomáš Golha
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 11. 4. 2018 naleznete
zde.
