Zamyšlení nad evangeliem 2.neděle velikonoční a nad svátkem Božího milosrdenství- cyklus B
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On však jim odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo jeho hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na moje ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,19-31)
I když od svatého velikonočního třídení uplynul již týden a kousek, přesto nebude tak těžké vzpomenout si na velikonoční chvalozpěv, který jsme slyšeli na Bílou sobotu. Celý text je majestátní a poučný. Oslavuje Boha za jeho dobrodiní a asi v polovině vyzývá lid radující se z Kristova vítězství k úžasu nad Boží dobrotou a láskou: „Jak nedocenitelný to projev tvé lásky. Syna jsi vydal, abys zachránil služebníka!“ Jak rádi lidé viní Boha z jakési tvrdosti, ukrutnosti, přísnosti… Dovolávají se třeba Abraháma, po kterém Bůh žádá oběť vlastního syna… Ano, žádá, ale téměř v hodině dvanácté je tento syn ušetřen, vždyť Bůh Abraháma jen zkoušel. Svého milovaného Syna však nezachrání od hodiny bolesti a smrti, ten je obětován doopravdy! Ten je obětován dokonce za služebníka! Nic by nám nebylo prospělo, kdybychom se narodili, a kdybychom nebyli vykoupeni! Kdo je tedy tvrdý: Bůh, který obětuje svého Syna, či člověk, který Boha nespravedlivě soudí a dělá se nejednou chytřejším než Bůh?
Ježíš Kristus byl tedy obětován. Svou smrtí nám získal život, který nás nečeká až jednou po smrti – nýbrž život, který do nás vkládá už na této zemi. Je to právě svátost křtu, ve které se člověk rodí z vody a Ducha svatého pro Boží Království. Věčnost tedy není prostorem za branou hřbitova, nýbrž stav, do kterého je člověk tajemně uveden už ve křtu svatém, i když bude žít na této zemi a plnit úkoly, které mu Bůh svěří. Svátost křtu je svátostí veskrze velikonoční, vždyť právě v ní jsme, jak říká svatý Pavel, ponořeni do Kristovy smrti. Zde se navazuje nový vztah člověka tvora s Bohem stvořitelem, který ve svatém křtu také zahlazuje dědičný hřích.
Jenomže ono to má jeden háček. Bylo by ideálem, kdyby člověk už nikdy tento krásný a životodárný vztah s Bohem nikdy neporušil. Víme ale, jak na tom jsme, známe svoje dobré, ale i slabé stránky. Není třeba mnoho, zvláště dnes, kdy se příležitost ke hříchu nabízí skoro na každém kroku a už jsme tam, kde jsme nechtěli výt. No a co teď? Jak se z toho dostat? Pokřtít snad člověka ještě jednou?
Tohle určitě ne, vždyť svátost křtu je jednou ze tří neopakovatelných svátostí. Právě proto Ježíš Kristus udělá přesně to, o čem čteme v dnešním evangeliu: Přichází mezi apoštoly, dýchne na ně a uděluje jim moc hříchy odpouštět a hříchy zadržet. Kam až jde Vykupitel pro dobro, služebníka! Jak mu záleží na tom, aby si mol být služebník jistý, že hříchy jsou skutečně odpuštěny a přátelství s Bohem obnoveno! Odpuštění hříchů ve svátosti smíření ovšem nebude jakýmsi administrativním zásahem, či projevem přátelství a dobré vůle nositele moci odpouštět. Poslechněme si, co říká o tomto odpuštění hříchů Pán Ježíš svatému Janu od Kříže při jednom mystickém zážitku: „Svým služebníkům jsem svěřil klíče od Krve. Tuto Krev vylévá kněz při rozřešení na tvář duše.“
Tedy Kristova Krev je tím jediným čistícím prostředkem, který může uvést duši do stavu, ve kterém se nacházela po svatém křtu. Rozhodně není možné tuto praxi „reformovat“ způsobem: Já se pomodlím a Pán Bůh mi odpustí… Modlit se mohu, ba dokonce mám, ale abych získal jistotu odpuštění, je třeba projít očistnou lázní Kristovy Krve ve svátosti smíření.
Slyšíme nejednu námitku, že nikde v Písmu není nařízeno zpovídat se. V písmu taky není nikde nařízeno, že si máme pravidelně čistit zuby, a přece to děláme. Věci logické a samozřejmé přece v Písmu být připomínány nemusejí.
Vyznání hříchů má kromě gesta pokory i funkci poznávající sebe samého. Dal-li Kristus moc odpouštět i zadržet, pak je třeba, aby kněz jasně věděl, co v konkrétním případě může. Podává-li dítě rodičům k podpisu žákovskou knížku, pak nikdo nečeká, že se rodiče podepíšou na její obal, aniž se podívají dovnitř. Proč by jinak učitel podpis v žákovské knížce žádal?
Ježíš Kristus se opět sklání ke svému služebníkovi, k marnotratnému synovi, aby jej mocí své Krve opět přijal do rodiny. Jak toto Boží dobrodiní nazvat? Je to speciální dru lásky uplatněné tam, kde by mohla být docela dobře uplatněna spravedlnost. Jak by to ale s námi dopadlo, je si těžko představit. Této zvláštní odrůdě lásky Vykupitele k padlému člověku říkáme Boží milosrdenství. Není to vynález Nového zákona. Už žalmista se dovolává: „Smiluj se nade mnou, Hospodine, podle milosrdenství svého velkého…“
Izraelité důvěřovali v Boží milosrdenství na základě vysvobození z egyptského otroctví, i když tento termín zde výslovně uveden není –při popisu vysvobození. Jestliže se Boží vyvolenec vzdálí od svého Boha hříchem a nezatvrdí svoje srdce, pak milosrdenství Boží bude mít poslední slovo. Bůh už ve Starém zákoně prohlašuje, že se smilovává nad kým chce, a nedopustí, aby zlo bylo silnější než jeho milosrdenství. Boží milosrdenství ale vyžaduje konkrétní lidskou odpověď a tou je obrácení.
Nauku o Božím milosrdenství a skutečnost jeho potřeby podtrhl sám Ježíš Kristus, můžeme říci, docela nedávno. Dnes už je ve světě známou postava polské řeholnice sestry Faustiny Kowalské, kterou si vybral jako apoštolku, hlasatelku svého Milosrdenství.
Sám sebe ve zjeveních nazývá Králem Milosrdenství a zvláště do dnešního světa volá se zvláštním důrazem: Celý svět nedosáhne pokoje, dokud se beze zbytku neponoří do hlubiny mého milosrdenství. Tato slova jsou zapsána v Deníčku sestry Faustiny, který vyšel s příslušným církevním schválením a stal se jednou z nejčtenějších knih. Tento Deníček psala sestra Faustina na příkaz svého zpovědníka. Co je obdivuhodné, nejednou zde čteme o tom, jak ji Ježíš Kristus sám posílá: Jdi a řekni svému zpovědníkovi…
