Projev arcibiskupa Cyrila Vasila SJ, sekretáře Kongregace pro východní církve, který odvysílal Vatikánský rozhlas (Vatican News) na Velikonoční pondělí 2. dubna 2018.
Jistá agentura při sociologickém průzkumu zjistila, že procento těch, kteří se prohlašují za věřící křesťany je vyšší než těch, kteří věří ve zmrtvýchvstání a vzkříšení těla. Tento statistický údaj je šokující a zarmucující zároveň.
Být křesťanem, považovat se za věřícího a nevěřit přitom ve zmrtvýchvstání, pochybovat o historičnosti Kristova zmrtvýchvstání i o našem vlastním budoucím vzkříšení s Kristem je totiž paradoxem, vnitřně si odporujícím.
Víra ve vzkříšení z mrtvých není jen volitelný doplněk jakéhosi etického učení, které může být na křesťanství tak obecně sympatické, ale
je to podstata a důvod celého křesťanství. Víra ve zmrtvýchvstání a víra v Boha jsou neoddělitelné. Popírání jednoho je popíráním i druhého. A popírání existence Boha vede k uzávěru, který lapidárně vyjádřil ruský spisovatel Dostojevskij slovy: "
Pokud Bůh není, vše je dovoleno". A filozof Berďajev, rozvíjí tuto jeho myšlenku následovně: "
popření nesmrtelnosti člověka se rovná popření člověka. Buďto je nesmrtelným duchem, který má ve vínku věčnost, nebo je jen smyslovým a pomíjivým jevem, pasivním produktem svého přírodního a společenského prostředí. Pokud je pravdivou druhá možnost, pak nemá žádnou vlastní hodnotu, a zlo ani hřích neexistují. Proto Dostojevskij brání nesmrtelnost lidské duše, svobodné a odpovědné duše, jejíž trvání je věčné a absolutní. Přijímat existenci morálního zla a lidské odpovědnosti za něj značí rozeznat samotnou podstatu lidské osobnosti: zlo se spojuje s osobností a egocentrismem."..."
Život a osud toho nejmenšího z lidských tvorů má absolutní význam z hlediska věčnosti: jeho život a osud jsou věčné."
Pokud bychom chtěli vyjádřit tyto hluboké pravdy jednoduššeji ne filozofickou řečí, mohli bychom je formulovat i takto:
Někteří lidé popírají Boha a myslí si, že
bez Boha je vše dovoleno. Jenže čím je bez Boha svědomí? Pokud Boha není, jestliže Kristus nevstal z mrtvých, pokud duše není nesmrtelná, pokud člověk nenese na věčnost odpovědnost za své jednání, jestliže věčnost neexistuje - tak potom není žádné spravedlnosti, mimo té lidské, které lze snadno uniknout a která je v našich rukách i s jejími kritérii a hodnotovým systémem, který si upravíme podle naší chuti, pak snad můžeme žít jako zvěřata, ba hůř než zvířata, pak je naše svoboda nástrojem záhuby pro všechny kolem nás, kteří nám nějakým způsobem mohou překážet a překážet při uskutečňování našich choutek.
Vždyť
čím je bez Boha a bez víry ve vzkříšení odpovědnost za špatný čin, za zločin? Pokud není Boha, pokud se smrtí všechno končí, pak Hitler a Stalin, vrahové z plynových komor a gulagů jsou na tom stejně jako sv. František nebo obětavá Matka Tereza. A zločinný vrah by byl na tom stejně jako jeho oběť. Pokud bych popíral vzkříšení a věčný život, pak bych musel uznat, že Maxmilián Kolbe, který v Osvětimi obětoval svůj život za otce rodiny, by byl hlupák a esesák který ho poslal zemřít do bunkru hladu by byl vlastně úspěšný člověk, který si uměl "udělat pořádek v podniku, který řídil" ... a v sérii podobně šokujících kontrastních a absurdních příkladů bychom mohli pokračovat donekonečna.
Ne a stokrát ne. Být ušlechtilý nebo podlý není, nemůže, nesmí být totéž. ... Nebo snad ano?!
Bez víry ve zmrtvýchvstání bychom museli žít ve strašlivé představě, že definitivním cílem našeho celoživotního putování je smrt a hřbitov a že za nimi je pak už jen tma a nicota. Kdybychom připustili tuto alternativu, tak bychom došli do paradoxu, že
bychom museli připustit, že celý lidský život je jedno velké absurdum, jedna obrovská nesmyslná, ba zlomyslná nespravedlnost. Pak by nemělo smysl opravdu nic - ani láska, ani obětavost, ani ohleduplnost - užijme si co nejvíce si dokážeme ze života urvat, kašleme na vše co nám nepřináší požitek, a nakonec si řekněme - celý život je jeden velký nesmysl. ... Strašná představa chaosu.
Naštěstí však víme, že tomu není tak! Kristovo zmrtvýchvstání nás přesvědčuje o tom, že smrt a hrob, jsou jen přestupní stanicí. A naším životem, našim každodenním rozhodováním a ve konečném důsledku našim posledním životním rozhodnutím, spolu s naším posledním výdechem můžeme svobodně určit, kterým směrem se jednoznačně, neměnitelné a nenávratně vezmu náš "další život".
Naštěstí však víme, že tomu tak není!
Kristovo zmrtvýchvstání nás přesvědčuje o tom, že smrt a hrob, jsou jen přestupní stanicí. A naším životem, našim každodenním rozhodováním a v konečném důsledku našim posledním životním rozhodnutím, spolu s naším posledním výdechem můžeme svobodně určit, kterým směrem se jednoznačně, neměnitelně a nenávratně bude ubírat náš "další život".
- zda se svým svobodným rozhodnutím hloupě, nesmyslně a nešťastně rozhodneme
pro odmítnutí společenství s Bohem, pro tu věčnou samotu zatracení, pro definitivní ztrátu schopnosti milovat, pro věčnou, zžírající závist a nenávist, nenávist k Bohu, ke všem stvořením a ke všemu stvoření, pro nekonečnou nenávist k sobě samotnému, tedy k tomu stavu, který nazýváme peklem a na vyobrazení kterého je obraz pálících plamenů a neuhasínající žízně jen chabým a neadekvátním přirovnáním.
- nebo se nasměrujeme
k tomu životu, který bude definitivním naplněním naší nejhlubší touhy po pravdě, po kráse, po dobru, tedy po Bohu, ve věčném spojení s ním v radostném očekávání vzkříšení těla, v očekávání té nepředstavitelné nové skutečnosti, kterou Písmo nazývá "
nové nebe a nová země","
kde není bolesti, zármutku ani pláče, ale život nekonečný".
Katechismus katolické církve (991) jednoduše učí, že: "
Víra ve vzkříšení mrtvých byla podstatným prvkem křesťanské víry už od jejích počátků:« vzkříšení mrtvých je jistota křesťanů. Vírou ve vzkříšení jsme [křesťany]. »" Na Východě to vyjadřuje pozdrav, kterým se věřící zdraví v těchto dnech.
Christos voskrese! Voistinu voskrese! Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal! Latinská liturgie při každém slavení nám předkládá víru v eucharisticky přítomného Krista jako tajemství víry, které vyznáváme slovy:
Smrt tvou, Pane, zvěstujeme a tvé zmrtvýchvstání vyznáváme, dokud nepřijdeš ve slávě!
Církev v liturgii vyznává víru v Krista, tedy to, že Kristus "
třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. A vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A zase přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království nebude konce" a že ..."
očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku ". Vyslovme i dnes tato slova s vědomím jejich nesmírné, životní důležitosti a potvrďme to celým naším životem a jednáním.
Slovenský originál článku a zároveň
možnost poslechu ve formátu MP3 -
ZDE
Převzato ze stránek
http://sk.radiovaticana.va/, 2. 4. 2018
