(
Umělecká rekonstrukce konce života Jidáše Iškariotského na základě Písma svatého a děl katolických mystiček Marie Valtorty, Marie z Agredy a Anny Kateřiny Emmerichové)
Jidáš Iškariotský splnil svou zrádnou misi. Poté, co polibkem vydal katům Ježíše Nazaretského v Getsemanské zahradě, přichází do Annášova domu a pak i do domu nejvyššího velekněze Kaifáše, kde se zákoníky a farizeji očekává výsledek spiknutí proti Učiteli.
Zrádný učedník vidí, jak jeho božského Mistra bijí, zahrnují zlořečením a častují urážkami, ale Ježíš to všechno snáší s obdivuhodnou mlčenlivostí, tichostí a trpělivostí. Neočekávaná pokora a dobrota, která z Ježíše vyzařuje, nenechává lhostejným ani srdce zrádcovo. Jidáš začíná přemýšlet o svém mrzkém činu. Stále více nabývá přesvědčení, že právě jeho zrada zavinila takovou krutost a nespravedlnost, páchanou na nevinném člověku a jeho Dobrodinci. Vzpomíná na zázraky, které viděl, na učení, které poslouchal, na dobrodiní, které dostal z Kristových rukou. Jidášovy myšlenky se pozastaví i při Ježíšově Matce. Připomíná si její laskavost a mírnost, její lásku, se kterou se snažila obrátit ho. S hanbou si vzpomíná na vlastní zlomyslnost, s jakou urážel Matku i jejího nejsvětějšího Syna. Všechny hříchy, kterých se dopouštěl, se mu hromadí před duchovním zrakem jako temná neproniknutelná hora, plná zmatků.
Jidáš správně hodnotí situaci, ale jeho mysli se stále více zmocňuje Svůdník, Lucifer, který vedle pravdivých úvah přidává do Jidášovy mysli i mnohé jiné, falešné a zavádějící myšlenky, ve snaze vnést absolutní zmatek do duše zrádného apoštola a pak se jí definitivně zmocnit. Arcidémon Lucifer rozdmýchává v Jidášově mysli obvinění ze zrady a vyvolává v něm velkou lítost nad jeho podlým skutkem, ale ne proto, aby z toho viník vyvodil spásonosnou naději a lék na záchranu duše, ale právě naopak. Ve snaze dohnat zrádce k totálnímu zoufalství se usiluje přesvědčit Jidáše, že již není možné napravit spáchanou škodu. Zrádného apoštola pod vlivem těchto úvah skutečně zaplavuje hluboká lítost, ale nejen proto, že urazil božskou Pravdu, ale především z obavy, že nyní bude před lidmi v potupě a že jeho Mistr ho potrestá. Zná totiž zázračnou moc Pána, kterému nikdo na světě neunikne. Krev Spravedlivého bude volat o pomstu vždy a všude.
Je pátek dopoledne a Jidáš ještě neví, že tento pátek je posledním dnem jeho života. Teprve před pár dny slíbil farizeům, že jim vydá Ježíše. Včera s Ježíšem stoloval při Poslední večeři a pak ho zradil. Kostky byly vrženy. Zrádce uskutečnil záměr, který tak dlouho připravoval, ale nyní pociťuje, že se sám řítí do záhuby. Tak velmi toužil triumfovat nad Mistrem, ale najednou zjišťuje, že jeho čin nebyl žádným triumfem. Nepřinesl mu úlevu ani zadostiučinění, jen zklamání, deziluzi, strach, bolest, zoufalství. Všechny negativní city se v něm koncentrují v maximální míře. Naplněný temnými myšlenkami, které mu našeptává arcidémon, upadá do velkého zmatku, zatemněnosti mysli a zuřivého hněvu vůči sobě samému. Pomalu ale jistě se stává štvancem svého vlastního rozervaného nitra. Utíká do samoty, pryč od lidí. Při každém zvuku, i nejmenším šelestu, sebou trhne. Podezřívavě a vyděšeně se obrací, jako kdyby mu někdo sahal na život. Se skloněnou hlavou vytáčí krk a koulí očima, ale žádnou hrozbu nevidí. I chtěl by cosi vidět, ale zároveň se bojí toho, co uvidí. Když spatří něco podezřelého, vyvalí oči tak, že mu div nevypadnou z důlků, pak bílý jako křída splašeně odskočí dozadu, chvíli postojí, ale vzápětí utíká divokým tempem pryč. Zahne do některé z uliček, ale když ho jiný zvuk, či jiný stín zastaví, změní směr a utíká na jinou stranu. Chová se jako splašený zajíc. Leká se všeho, co ho obklopuje. Jako kdyby viděl démony, kteří ho obklopují.
Pokouší se vylézt na samý vrchol střechy kněžského domu, aby se odtud vrhl dolů, ale nedokáže to. Dostává záchvat zuřivosti vůči své vlastní osobě. Jako divoká šelma si zuřivě kouše ramena a ruce, tluče se do hlavy a trhá si vlasy. Pak utíká pryč s hrozným proklínáním a zlořečí sobě samému jako nejnešťastnějšímu a nejbídnějšímu člověku pod sluncem. Nedokáže si přiznat, že to on sám si zavinil vlastní neštěstí. A přitom dostal od života tak mnoho. Ze všech lidí, kteří kdy obývali tuto planetu, bylo pouze dvanáct šťastlivců, které sám Bůh vyznamenal ctí být nejbližšími spolupracovníky Ježíše Krista při díle spásy. Jidáš byl jedním z nich. Tolik štěstí se mu dostalo. Ale on nezvládl misi, na kterou ho Ježíš povolal, i když měl proto všechny předpoklady. Na začátku svého apoštolského poslání byl Jidáš obdarován Pánem ne méně než ostatní apoštolové. Dokonce v Božím jménu léčil nemocné a konal zázraky. Tehdy byl ještě čistý a svou horlivostí překonal i některé jiné apoštoly. S Ježíšem měl něco podobné. Byl přibližně stejně vysoký a měl sympatický zevnějšek. Nevyrovnal se sice Kristu, který byl vysloveně krasavec, ale i Jidáš byl sympatický muž. Byl mladší než většina apoštolů. Spolu s nejmladším ze všech, apoštolem Janem, tvořili dvojici nejmladších členů Ježíšovy družiny.
Mnohokrát se píše o tom, že Jidáš vlastně musel zradit Krista. Byl prý dokonce dobrodinec lidstva, protože díky jeho zradě mohl Ježíš zemřít na kříži a splnit tak své spasitelské poslání. Podle těchto názorů ho tedy Ježíš nutně potřeboval pro splnění své pozemské mise. Jenže takové názory se vůbec neshodují s pravdou. Bůh je všemohoucí a při svém řízení světa nikdy není odkázán na jedinou alternativu, ale vždy má k dispozici množství cest a prostředků k dosažení svých záměrů. Nebyl tedy odkázán na Jidáše, ale mohl naplnit spásonosnou misi svého Jednorozeného i bez Jidášovy zrady. Právě naopak, Ježíš vyvinul mimořádné úsilí na záchranu Jidášovy duše, jenže Jidáš svou pýchou, marnivostí a umíněností zmařil Vykupitelovu snahu.
Úplně na začátku přivábila Jidáše k Ježíši neodolatelnost osobnosti Učitele a nauky, kterou hlásal. Původně byl naplněn ušlechtilými úmysly podobně jako ostatní apoštolové. Když přišel poprvé za Ježíšem, aby mu nabídl své služby, byl již Učitel obklopen několika apoštoly. Jidáš nebyl mezi prvními apoštoly, ale nebyl ani poslední. Kristus, Syn Všemohoucího Boha, okamžitě odhadl špatné povahové rysy Jidáše a proto se mu snažil rozmluvit jeho úmysl vstoupit mezi apoštoly. Když Jidáš naléhal, dal mu lhůtu několika dní na rozmyšlenou. Po uplynutí této lhůty se Jidáš znovu setkal s Ježíšem a znovu na něj naléhal, aby se směl stát apoštolem. Ježíš ho přijal s láskou Spasitele, který usiluje zachránit každou duši před záhubou. Nikdy neodmítal hříšníky, kteří ho chtěli následovat a ani v Jidášově případě neudělal výjimku. Jidáš se zpočátku velmi snažil, dokonce ve svém úsilí překonal některé jiné apoštoly. Získal si zvláštní Pánovu přízeň, takže si zasloužil místo ve sboru apoštolů. Ježíš ho miloval ne méně než ostatní učedníky a miloval ho až do jeho smutného konce. Po celé 3 roky se vehementně snažil převychovat svéhlavého apoštola. A nejen On, ale i jeho Matka a ostatní apoštolové.
Dokonce i Jidáš samotný pracoval na sobě a snažil se změnit. Po znamenitém začátku se však stále více dostával na šikmou plochu. Jeho záhubou se stala pýcha, ješitnost, nepoddajnost, nedostatek pokory a lakomství. Na rozdíl od apoštolů, kteří dobrovolně přijali chudobu těla i ducha, Jidáš měl zálibu v pohodlí. Už na první pohled se od ostatních apoštolů lišil kvalitnějším oblečením a honosnějším způsobem života. Byl narcista, který obdivoval sebe samého. Jidášův pád do jisté míry připomíná pád Lucifera na počátku věků. Svou kultivovaností vynikal nad některými ostatními apoštoly, zvláště nad jednoduchými rybáři, a byl na to patřičně pyšný. Už před příchodem k Ježíšovi měl kontakty v nejvyšších kruzích jeruzalémské společnosti a velmi si na tom zakládal. Tím převyšoval některé ostatní druhy v Ježíšově družině, kteří byli jednoduššího původu. Všímal si více své vlastní přednosti a méně svých nedostatků a poklesků. Tak jako Lucifera, i jeho pýcha stáhla do záhuby. Začal posuzovat jiné apoštoly a považovat se za lepšího než oni. Všímal si třísky v jejich očích, ale trám ve vlastním oku mu nevadil. Domýšlel se, že právě on je povolán napomínat své druhy a ve své domýšlivé snaze převychovávat jiné on sám upadal do samolibosti a domýšlivosti, přičemž se dopouštěl stále těžších hříchů.
Jeho pád nebyl tak rychlý jako pád Lucifera. Zpočátku se dopouštěl pouze všedních hříchů a neztrácel posvěcující milost. Nesnažil se však zavčas zbavit břemene špatných žádostí, které v něm dřímaly a tak plevel v jeho duši narůstal a začal ohrožovat to dobré, co v ní bylo. Ve svém srdci pěstoval sebelásku. Sám sebe posuzoval shovívavě, ale své spolubratry odsuzoval jako nedokonalé hříšníky. Na apoštoly a dokonce i na Pannu Marii se začal dívat s nadhledem. Považoval se za lepšího, než jsou oni, ba setrvávání ve společnosti apoštolů považoval za ztracený čas. Tyto všední hříchy otevřely cestu těžším hříchům. Jidáš se nesnažil hned od začátku postavit hráz zlu, které pronikalo do jeho duše a stále více ho ovládalo. To byl začátek jeho konce. Jeho horlivost ve zbožnosti chladla a vnitřní světlo jeho duše pohasínalo.
Začal žárlit na Ježíšovy vyvolené, především na apoštola Jana. Považoval ho za příliš ambiciózního učedníka, kterému se nezaslouženě dostává přemíra Kristovy přízně a lásky. Odtud byl už jen krůček k závisti. Jidáš se cítil být nedoceněný. On sám přece toužil být první z apoštolů. Byl posedlý vizí nového království, ve kterém bude Ježíš králem a on, Jidáš, jeho nejvýznamnějším ministrem. Dokonce se během apoštolského období několikrát prořekl a tak se předčasně prozradil. Měl vypracovaný plán, který on sám považoval za bezchybný. Chtěl spojit farizeje, mezi nimiž se často pohyboval, s Ježíšem. No a pochopitelně on měl být zprostředkovatelem. Sám sobě tedy připisoval nejvýznamnější poslání ze všech apoštolů. Jeho plán však měl jednu nepřekonatelnou překážku a tou byl sám Ježíš. Na rozdíl od ostatních apoštolů Jidáš nechtěl, aby ho Ježíš přetvořil k obrazu svému, ale naopak, on chtěl formovat Ježíše a vmanipulovat Ho do svých velkých iluzí. To samozřejmě Ježíš nemohl akceptovat. Vždyť on nepřišel na tento svět proto, aby vyplnil vůli lidí, ale vůli svého Otce v nebesích. Když Jidáš pochopil, že jeho plán je nerealizovatelný, začal pociťovat vůči Ježíši nenávist, která neustále rostla a ke konci ji už jen s nejvyšším sebezapřením dokázat utajovat před Ježíšem, Pannou Marií a apoštoly. Aby zakryl své skutečné úmysly a zmírnil špatný dojem, který svým chováním vyvolával, Jidáš se stále více uchyloval k různým lžím. Bylo to mimořádně naivní. Ježíš, Syn pravého Boha, i jeho panenská Matka znali i nejtajnější zákoutí jeho duše, ale Jidáš si usilovně vytvářel síť klamných iluzí, že svými výmluvami může vylepšit svůj obraz u božského Mistra a Přesvaté Panny. Tato síť lží mu nejenže nepomohla ospravedlnit své jednání, ale pomocí ní Lucifer stále pevnější spoutával jeho duši.
Ostatní apoštolové prohlédli jeho hru a tak často docházelo k výbuchům jejich hněvu vůči Jidášovi, které Ježíš jen s velkým úsilím tišil. Jenže Učitel nebyl vždy se svými apoštoly a tehdy se Jidáš ocital v těžké situaci. Paradoxně, právě Ježíš, kterého Jidáš nakonec zradil, držel nad zrádcem ochrannou ruku a často zabránil konfliktům, které ohrožovaly jednotu jeho družiny. Je neskutečné, kolik úsilí vyvinul Ježíš k tomu, aby převychoval nepoddajného apoštola. Dalo by se tedy říci, že Ježíš tímto svým úsilím zdánlivě ohrožoval své spasitelské poslání, protože se ze všech sil snažil odradit pomýleného muže od zrady. Všechno marně. Podobně i jeho přesvatá Matka působila na tvrdohlavého apoštola a svým něžným mateřským domlouváním se snažila přivést tvrdohlavce k rozumu. Když viděla, jak se apoštol řítí do záhuby, využila každou možnou příležitost k tomu, aby ho nanejvýš laskavě napomínala tak, jak milující matka své dítě. Zpočátku se jí toto úsilí do jisté míry dařilo, ale apoštol byl příliš zahleděný do sebe a zloba nakonec převládla v jeho srdci. Právě pohrdání úsilím Panny Marie, před kterou se peklo třese takovou hrůzou, nejvíce přispělo k záhubě apoštola. Nic už pak nemohlo zrádci zabránit v dokonání jeho ďábelského díla. Ale stále ještě byl čas pokořit se, ačkoli jeho srdce stále více ovládal Lucifer.
Jidášův pád urychlila jeho chamtivost. Ježíš a jeho učedníci konali bohatou charitativní činnost. Dostávali dary od bohatších lidí a ty pak rozdělovali mezi chudobné. Čím více rostl počet Spasitelových přívrženců, tím více narůstaly i darované částky a Ježíš se rozhodl stanovit někoho, kdo by měl na starosti přijímání almužen a hospodařil by s nimi. Tyto almužny využívali apoštolové na zajištění životních potřeb, placení daní a rozdávání almužen chudým. Když Ježíš tento svůj záměr oznámil apoštolům a učedníkům, nikoho konkrétně nejmenoval. Všichni se však tohoto úkolu vystříhali. Všichni kromě Jidáše. Ten okamžitě zatoužil zmocnit se tohoto úřadu. Marně ho varovala Panna Maria i samotný Ježíš, Jidáš si svou tvrdohlavostí vydobyl pro sebe tento háklivý úřad.
Takto Jidáš přikládal jeden hřích k druhému, až ho břemeno hříchů stáhlo úplně dolů. Tam, kde číhal Lucifer. Ten stále více ovládal jeho duši a tak se Jidáš postupně stával poslušným vykonavatelem vůle svůdce. Až do své vzpoury po Květné neděli, když se vzepřel Luciferovi a postavil se tak nejen proti nebi, ale i proti peklu, Ježíšovi, i Luciferovi. Když Lucifer zjistil, že Ježíš může svým zmrtvuchvstaním spasit lidstvo, chtěl na poslední chvíli zastavit ukřižování Ježíše. Jenže to už Jidáš nechtěl, protože se chtěl Ježíšovi pomstít.
Až do Květné neděle Lucifer tápal. Nevěděl s jistotou zodpovědět otázku, která ho pronásledovala už tolik let. Je Ježíš onen slibovaný Mesiáš, nebo ne? Lucifer věděl už od počátku věků, kdy byl svržen do pekla, že přijde na svět Bohočlověk, který bude slíbeným Mesiášem. Svůdce však nevěděl, kdo to bude a kdy se narodí.
Při narození Krista se děly úžasné věci v celém Stvořitelově vesmíru. Vše živé i neživé vzdalo Ježíši poctu. Slunce zrychlilo svůj běh, hvězdy zazářily jasnějším světlem a na nebi se zjevila hvězda - znamení pro tři krále. Celá živá příroda zajásala. Zvířectvo a ptactvo vzdávalo úctu Božskému Spasiteli. Některé stromy zázračně rozkvetly, jiné přinesly ovoce. Vše neživé, i živí tvorové bez inteligence pocítili mocnou touhu poklonit se Bohočlověku. Jásalo nebe a všichni andělé. Padaly modlářské chrámy, padaly i modly, a démoni, kteří měli službu ve světě, se rozutekli. Tři krále od Východu navštívili na Boží pokyn andělé a zvěstovali jim, že se narodil Vykupitel lidstva v ponížení a chudobě. Zároveň v nich zapálili touhu vyhledat nebeské Dítě a poklonit se Mu. Lucifer, ten pekelný drak, registroval mnohé anomálie ve vesmíru i na Zemi a znepokojeně nad nimi uvažoval, ale Bůh Otec ho svedl na falešnou stopu, aniž by na Luciferovi musel uplatnit svou nadpřirozenou božskou moc. Jakkoli si vládce pekla domýšlel o sobě, že je mimořádně chytrý, znovu - tak jako mnohokrát předtím - naletěl. Otec na nebesích před ním zatajil ty nejdůležitější skutečnosti, takže vládce pekel se nedozvěděl o panenství Matky před narozením i po něm, nevěděl o poselství andělů k pastýřům a spravedlivým, ani o klanění se pastýřů Ježíškovi.
Neviděl ani hvězdu, která vedla 3 krále do Betléma. Viděl bídu Marie, která porodila Syna v chudobě, v opuštěné jeskyni. Věděl i to, že Dítě bylo obřezáno a že se s ním jednalo jako s obyčejným člověkem. Toto poznání ho zmátlo v jeho bezmezné nadutosti. Lucifer byl skálopevně přesvědčen, že Boží Syn se nemůže narodit v chudobě a bídě, ale musí přijít na svět triumfálně, s okázalostí a pompou, jako nejvyšší vládce. Shodné mínění měli i židovští farizeové a zákoníci, věrní služebníci Lucifera. Vládce pekla byl natolik přesvědčen o své pravdě, že si nepřipouštěl jiné vysvětlení. A tak, přestože měl přesný přehled ve věcech, které Bůh Otec uznal za vhodné odhalit i pekelnému drakovi, bez znalosti nejdůležitějších faktů si neuměl dát jednotlivé události do správných souvislostí. Lucifer viděl změny na planetách i hvězdách, ale neuměl si tyto podivuhodné anomálie ve fungování nebeských těles vysvětlit. Viděl tři krále a poslouchal i jejich řeči, ale ničemu nerozuměl. Účel jejich návštěvy mu zůstal utajen. Mylně si vykládal rozhovor mezi nimi a Herodem, rovněž mylně i konání tří králů v jeskyňce, ve které se Ježíš narodil. Ani vzácné dary, které mudrci Ježíšovi darovali, ani jejich poklony Dítěti nebyly Luciferovi podezřelé. Navíc Lucifer věděl o plánech Heroda zahubit novorozeného židovského krále. Herodes na rozdíl od něj uvěřil třem králům od Východu a kul plány na zničení Dítěte. To ještě více utvrdilo vládce pekel v mylném přesvědčení, že je to určitě jen smrtelné dítě a ne Mesiáš, který má přijít. Podle jeho logiky by totiž Všemohoucí nedovolil, aby Herodes mohl ohrožovat jeho Syna.
Lucifer tedy svolal v pekle jednu ze svých nesčetných porad, na níž promluvil ke svým podřízeným. Uvedl, že podle jeho názoru se není třeba obávat té Ženy, která se jim sice jevila podezřelá jako potenciální Matka Mesiáše, ale protože porodila v bídě a chudobě, dokonce ani nemohla najít přístřeší, ve kterém by přivedla Dítě na svět, není třeba se obávat nejhoršího. To slabé Dítě, které on i všichni jeho služebníci viděli, zajisté nic nezmůže proti moci pekel.
Navíc, jelikož se chystají plány na zabití Dítěte, nemůže se jednat o Božího Syna, protože jeho Otec v nebesích by přece nevystavil Syna takové nebezpečné hrozbě.
Hloupý Lucifer! Tak moudrý a přitom tak hloupý! Natolik si vsugeroval představu, že Bůh by se nikdy neponížil tak jak to Dítě ve stáji, že nebyl schopen sebereflexe. Soudil podle sebe. On sám totiž vyhledával chvály, pocty, vyvyšování sebe samého. Ve své pýše ztratil schopnost přesně hodnotit dění kolem sebe a tím si sám mařil své zákeřné plány. Každopádně přesvědčil sebe i své služebníky a tak se peklo potěšilo v iluzi, že Mesiáš ještě nepřišel na tento svět, takže se zatím ničeho nemusí obávat.
Později však sledoval Ježíše, a když viděl jeho zázraky a nadpřirozenou moc, opakovaně se ho zmocňovaly pochybnosti. Ale vždy lavíroval. Neustále pochyboval. Viděl chudobu a nesmírné odříkání Ježíše a to ho utvrzovalo v přesvědčení, že tento muž, jakkoli svatý, nemůže být všemohoucím Bohem. Ale viděl i zázraky, které dělal, a vnímal charisma neodolatelného kazatele a to ho nabádalo k myšlence, že Ježíš nemůže být jen obyčejný člověk. Kruté pochybnosti způsobovaly Luciferovi muka celých 33 let Ježíšova života. Až do umučení Krista na kříži si nebyl absolutně jistý tím, že Ježíš je onen Mesiáš, který má vysvobodit lidstvo z moci hříchu, ale měl silné podezření a proto ovládl Jidáše i farizeje a zákoníky, aby prostřednictvím nich usmrtil Spasitele.
Luciferovo podezření, že právě Kristus je vtělené Slovo, už dávno ohlašované proroky, výrazně zesílilo během Květné neděle. Ježíš v tento den na celé čáře triumfoval. Už ráno se Spasitel ubíral cestou do Jeruzaléma spolu se svými učedníky. Doprovázel je běžnému oku neviditelný zástup andělů, zpívajících písně chvály o Pánu, který tak vroucně miluje lidi, že se za ně chce obětovat na kříži. Když se přiblížili k Betfage, poslal Ježíš dva učedníky k jistému vlivnému muži z této vesnice, aby přivedli oslici s oslátkem, na kterém ještě nikdo neseděl. Učedníci položili na obě zvířata své pláště a jiná roucha a tak připravili triumfální vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Ježíš vysedl na jedno ze zvířat a blížil se k městu. Když už byl blízko města, učedníci a všichni lidé kolem začali Ježíše pozdravovat jako Pravého Mesiáše, Syna Davidova, Spasitele a svého zákonného krále. Někteří volali: „Hosana Synu Davidovu! Synu Davidův, zachraň nás! Budiž požehnané království, které nyní přišlo, království našeho otce Davida!“
Jiní provolávali: „Pokoj buď na zemi a sláva na výsostech! Požehnaný, který přichází jako Král ve jménu Páně!“ Lid nadšeně jásal. Někteří sekali větve z palem a házeli je před Krista, jiní prostírali na zem svá roucha, aby připravili cestu Králi všech králů. Tuto událost oznámil archanděl Michal prorokům a patriarchům v předpeklí, kteří ve zvláštní projekci mohli sledovat události v Jeruzalémě. Všichni zahrnuli Pána chvalozpěvy, které složili. Se zbožnou úctou se mu klaněli jako pravému Bohu a oslavili Ho jako Vykupitele světa, vítěze nad hříchem a smrtí.
A aby bylo vítězství Pána nad smrtí ještě triumfálnější, Nejvyšší stanovil, že v tento den nikdo nezemře. Celých 24 hodin tedy nezemřel nikdo, přestože podle přirozeného řádu měli mnozí opustit toto slzavé údolí. Triumfální oslavu Pána během Květné neděle ještě umocnilo vítězství nad silami pekla. Všichni démoni, kteří v této době úřadovali na zemi, byli mocnou silou Boží pravice smeteni do propastí pekla, kde se s hněvem a nevýslovným zděšením snažili pochopit, co se to s nimi stalo. Až do následujícího úterý byli drcení v pekle mocí Nejvyššího a jejich děsivé, zoufalé, bolestné vytí způsobovalo všem zatraceným duším v pekle nová nesmírná muka. Lucifer pak svolal další z mnoha porad v pekle a promluvil ke svým podřízeným:
„Jinak to nemůže být, než že ten Muž, který nás tak pronásleduje, ničí náš vliv a drtí mou moc, je více než prorok. Neboť Mojžíš, Eliáš, Elizeus a jiní z našich starých nepřátel nás nikdy nepřemohli tak dokonale, přestože i oni konali zázraky, ale nikdy se jim nepodařilo ukrýt přede mnou tolik svých skutků. Zejména o vnitřní činnosti tohoto Muže vím velmi málo. Pokud by to byl jenom člověk, jak by mohl dělat takové věci a projevovat takovou moc nad všemi tvory, jaká se mu veřejně připisuje? A tu chválu a oslavu svých skutků přijímal z úst lidí bez jakékoliv změny či domýšlivosti. Na oslavu svého slavného vjezdu do Jeruzaléma znovu ukázal svou velkou moc nad námi i nad celým světem. Ještě i teď se cítím slabý, abych Ho mohl napadnout, zničit a vyhladit jeho jméno ze země živých. Při tomto jeho triumfu Ho vyvyšovali a nazývali Požehnaným nejen jeho přátelé, ale dokonce i mnozí z těch, nad kterými jsem já panoval, dělali to samé a nazývali Ho Mesiášem, slíbeným jim jejich zákonem. Všechny přivedl k tomu, aby Ho ctili a klaněli se Mu. Zdá se, že to zajisté přesahuje lidskou moc. Pokud není víc než člověk, tak dosud ještě nebylo žádného, který by se natolik a s takovou účastí podílel na božské moci. Dělá nám a bude dělat velkou škodu. Od té doby, co jsme byli svrženi z nebe, jsme ještě nikdy nezažili takovou zničující porážku. Ani já jsem se nesetkal s takovou drtivou mocí, dokud tento člověk nepřišel na svět. Pokud by snad On byl tím vtěleným Slovem, jak se obáváme, pak je nutné důkladně o tom uvažovat, protože pokud Ho necháme žít, svým učením a příkladem přitáhne k sobě všechny lidi. Ve své nenávisti jsem se už několikrát pokoušel o jeho usmrcení, ale bez úspěchu.
Když jsem v jeho zemi popudil jeho krajany, aby Ho svrhli ze skály, On se vznesl do vzduchu, pohrdlivě prošel mezi nimi a ubíral se odsud. Při jiné příležitosti se prostě stal neviditelný pro farizeje, které jsem popudil, aby ho ukamenovali. Nyní je však naděje na lepší výsledek s pomocí jeho učedníka a našeho přítele Jidáše. Už jsem natolik zpracoval Jidášovu mysl, že je ochoten zradit a prodat svého Mistra farizeům, které jsem také popudil k zuřivé nenávisti. Ti dychtí po tom, aby Mu připravili tu nejukrutnější smrt a nepochybně to i udělají. Čekají jen na vhodnou příležitost, kterou se já ze všech sil vynasnažím připravit, protože Jidáš i kněží a farizeové jsou ochotni vykonat vše, co jim navrhnu.
Nicméně vidím v tom zároveň i velké nebezpečí, které vyžaduje naši nejvyšší obezřetnost, protože pokud je tento člověk Mesiáš, kterého jeho lid očekává, bude obětovat svou smrt i vše své utrpení za vykoupení lidstva, čímž zadostiučiní za jejich viny a získá pro ně nekonečné zásluhy. Otevře nebe, a smrtelníkům připraví cestu k požívání těch radostí, které Bůh odňal nám. Pokud tomu nezabráníme, takový výsledek bude pro nás opravdu hroznou mukou. Kromě toho tento člověk zanechá světu nový příklad trpělivosti v utrpeních a ukáže všem ostatním lidem její velkou záslužnost, protože On je nanejvýš tichý a pokorný srdcem a ještě nikdy Ho nikdo neviděl netrpělivého nebo rozčileného. Tímto ctnostem bude učit všechny lidi a už jen pomyšlení na ně budí ve mně hrůzu, protože tyto ctnosti jsou nanejvýš odporné mně i všem, kteří se řídí mým vedením a jsou proniknuti mým smýšlením. Proto je nutné, abychom se sjednotili na našem postupu při pronásledování tohoto zvláštního Muže, Krista, a abyste mi vy oznámili svůj názor v této záležitosti.“
Luciferova slova vyvolala u démonů bouři zuřivé nenávisti a nekonečné zloby vůči Vykupiteli. Pak se přítomní dlouho radili, jak postupovat dál. Ztotožnili se s Luciferem a uznali, že se dopustili neomluvitelné chyby, když zosnovali plán na umučení Spasitele. Usnesli se, že s ještě větší vychytralostí zabrání umučení Krista. Schůzi uzavřel vládce pekla slovy:
„Věřte mi, přátelé, že pokud je tento člověk zároveň i pravým Bohem, vykoupí svým utrpením a svou smrtí všechny lidi, naši vládu svrhne a smrtelníky povznese k nové blaženosti a panování nad námi. Udělali jsme velkou chybu, když jsme se snažili připravit Ho o život. Pusťme se hned do práce, abychom napravili svou chybu.“
Rokování skončilo a hned poté, co povolilo sevření pekla Boží pravicí, vyrojili se démoni na světě. Pod vedením Lucifera se snažili odvrátit smrt Ježíše, kterou předtím sami tak usilovně připravovali. Nejvíce úsilí věnovali Jidáši. Snažili se mu vnuknout nové záměry a všemožně ho odrazovali od záměru zradit Učitele. Nedařilo se jim však změnit smýšlení tvrdohlavého apoštola, proto sám Lucifer převzal iniciativu. Zjevil se zrádnému apoštolu v tělesné podobě a snažil se ho různými argumenty přesvědčit, aby upustil od zamýšlené zrady svého Mistra. Jelikož znal Jidášovu chamtivost, nabídl mu velký majetek, pokud Ježíše nevydá na smrt. Bylo však mnohem snazší předtím svést Jidáše na scestí, než ho nyní odvrátit od jeho podlého záměru. Došlo ke kuriózní situaci. Lucifer, Otec zla, se pokoušel přesvědčit Jidáše, aby udělal dobrý skutek. Toho snad v dějinách vesmíru nebylo, aby se kterýkoli z démonů pokoušel odradit člověka od spáchání zločinu. A nebylo to ani uskutečnitelné. Lucifer a jeho démoni mohou navádět lidi ke zlu, ne však na dobro. Pozitivní vliv na lidi je v kompetenci Boha a nebešťanů. Pouze Bůh mohl zabránit Jidáši uskutečnit jeho zrádné záměry. Jenže Bůh nikdy neznásilňuje lidskou vůli. Tři roky se Jidáše pokoušel přivést na cestu spásy Boží Syn a jeho panenská Matka. Bezvýsledně. Jidáš s ďábelskou zatvrzelostí odmítal všechny pokusy Mesiáše a Panny Marie zachránit jeho bídnou duši, proto ho Bůh ve své spravedlnosti ponechal jeho vůli. Jidáš se zcela zatvrdil vůči působení Boží milosti. Byl natolik umíněný, že jím nepohnulo ani nebe ani peklo. Lucifer dříve bez problémů navedl Jidáše na zradu, jenže teď byl vůči umíněnému apoštolu bezmocný. Proto musel kapitulovat. Zrádný apoštol i po Květné neděli umíněně pokračoval ve svém úsilí zahubit Ježíše. Uběhlo pět dní a stalo se. V toto páteční dopoledne se již Jidášovou zásluhou rozhoduje o Ježíšově životě a smrti.
Uzavírá se životní cesta Ježíše Nazaretského, ale i jeho, Jidášova, přestože by se vůbec nemusela uzavřít. Zrádce prožívá bolestné rozčarování, obavy z budoucnosti a bezmezné zoufalství. Nevidí východisko ze své situace. Proto nyní proklíná a zlořečí sobě samému jako nejnešťastnějšímu a nejbídnějšímu člověku pod sluncem, trhá si vlasy, kouše si ramena a ruce, ba pomýšlí na smrt.
Lucifer to všechno vidí a využívá hrozné duševní rozpoložení Iškariotského pro vlastní záměry. Ještě stále se nevzdává naděje, že se mu podaří využít tohoto tvrdohlavého apoštola, aby zabránil vraždě Učitele. Pobízí zrádce, aby šel za farizeji a vrátil jim peníze. Je sice malá naděje, že se takto podaří zastavit farizeje, ale Lucifer je mimořádně důsledný intrikán a nevynechá žádnou možnost uskutečnit svůj záměr. Jidáš poslechne hlas Svůdce, ačkoli má jiné pohnutky než Lucifer. Možná si myslí, že tak zmenší svou vinu, nebo že ho lidé budou méně nenávidět. Každopádně se tentokrát ztotožňuje s hlasem Lucifera a míří do chrámu. Potkává padouchy, kteří táhnou Ježíše k Pilátovi. Nechce se setkat s Ježíšem, ale nemůže couvnout, protože za ním se tlačí lidé a ti ho tisknou dopředu. Zoufale se snaží skrýt se před Učitelem, jehož zradil, ale není to možné. Tak jako Ježíš, i on je vysoký. Oba přečnívají nad davem, takže Jidáš se nijak nemůže vyhnout kontaktu se Spasitelem. Něco ho nutí ještě jednou se zadívat do očí Mistra. V těch očích ani nyní nevidí nenávist, či zlobu. Ty oči i nyní hlásají lásku a naději na spásu duše. Jen je třeba pokořit se, s pláčem litovat hříchy a prosit o odpuštění. Jenže v Jidášově srdci není pokory ani dobré vůle.
Bohovražedná tlupa prochází kolem a v té chvíli Jidáš padá na záda jako podťatý. Dav po něm šlape, ale on nereaguje. Raději by se nechal zcela ušlapat, nežli by se měl ještě jednou podívat na Mučedníka. Po odvedení Ježíše se cesta vyprazdňuje a zrádce vstává. Navzdory energickému zásahu stráží vráží do síně velerady, kde jsou ještě všichni shromážděni a jednají. Téměř přitom svalí na zem strážníka u vstupní brány. Přibíhají ostatní strážníci, aby zrádnému apoštolu zabránili vejít dovnitř. Ale on zráží všechny jako snopy. To Lucifer, který se v něm zahnízdil, mu dodává nesmírnou sílu a tak je Jidáš jako rozzuřený býk.
Strážníka, který se na něj zavěsil ve snaze zabránit mu vstoupit do síně velerady, popadne pod krk a shodí dolů po schodech. Nic nemůže zdivočence zastavit. Zastaví se uprostřed síně na místě, kde předtím stál Ježíš. Pohled na něj vzbuzuje hrůzu a respekt. Připomíná démona, který se právě přiřítil z pekla. Má ošklivou ránu na líci, památku na zápas se psem, do kterého vrazil při svém zmateném nočním pobíhání všude možně. Když nyní stojí uprostřed síně velerady na místě, kde předtím stál Ježíš, je na něj děsivý pohled. Líce, do kterého se mu zakousl pes, je nateklé a jsou na něm stopy zaschlé krve. Jeho původně pěkné světle žluté šaty jsou zašpiněné, zakrvácené, a celé potrhané. Je rozcuchaný, obličej má zdeformovaný bolestí na zraněném líci, ústa zasliněné a vypadá, jakoby blouznil. Při řeči gestikuluje a mává rukama, přičemž jeho prsty jsou jako drápy dravce. Jidášův skřehotavý, chraplavý a vyjící hlas připomíná štěkot psa. Když se oči přítomných upřou na něj, vyštěkne:
„Vezměte si zpět své peníze. Jimi jste mě svedli ke zradě Spravedlivého.“
Zrak upírá na velekněze, ale jeho slova jsou určena všem. Přítomní se na něj udiveně dívají a tak Jidáš dodává: „Zhřešil jsem, neboť jsem zradil nevinnou krev.“
Velekněz se podívá na ostatní. V jejich očích čte souhlas a tak říká utrápenému Jidášovi: „Co je nám do toho? Je to tvoje věc!“
Jidášovo zoufalství dosahuje vrcholu. Čekal jinou reakci. Něco, co by mu alespoň trochu pomohlo zmírnit pocit viny, který ho drtí jako obrovský balvan. Ale velekněží se v podstatě od něj distancovali a opovrhli jím. Oni, ty vybělené hroby, se najednou cítí být povzneseni nad nehodného apoštola, který zradil svého Mistra. Ještě nedávno byl pro ně dobrý, ale už ho nepotřebují a odkopli ho jako prašivého psa.
Jeho svědomí mu vystavuje nekompromisní účet. Zradil nevinnou krev! Stal se nástrojem pekla, a za mizerných třicet stříbrných zaprodal svou duši. Všemu je konec! Ó, prokleté peníze! Jidášem zalomcuje nával bouřlivých citů. Bezmocný vztek, zklamání, zoufalství. Oběma rukama popadne měšec s penězi a zuřivě ho hází Kaifášovi do obličeje. Trefuje výborně. Kaifáš krvácí. Měšec, který hodil Jidáš, rozrazil do krve jeho odporná ústa. Vzápětí měšec padá na zem a mince z něj se kutálejí na všechny možné strany. Jidáš řve zuřivostí a zoufalstvím a vybíhá ven. Každý před šílencem se strachem odskakuje nabok. Jidáš je skálopevně přesvědčen, že smrt Mistra už nelze odvrátit. Lucifer však nehází flintu do žita. Je rozhodnut zaměřit se na farizeje a Piláta s Klaudií Prokulou. A i když u farizejů velmi nepochodí, Piláta a hlavně Klaudii Prokulu se mu daří naklonit pro své záměry. Marně. Marně se nyní snaží Lucifer zastavit lavinu zloby, kterou sám rozpoutal. Pilát kapituluje před zlobou krvežíznivého davu a Ježíš je vydán na smrt.
Jidáš se stává pro Lucifera neužitečný a má pro něj hodnotu už jen jako nadějná kořist. A tak se snaží vybičovat jeho zoufalství do krajnosti, aby sám odevzdal duši peklu. Jidáš pobíhá ulicemi a osudově se ještě dvakrát setkává s Ježíšem. To tehdy, když Učitele vedou k Herodovi a poté, když Ho odvádějí zpět k Pilátovi. Bláznivý apoštol utíká ze středu města a toulá se bídnými ulicemi. Ani neví jak, ocitá se u večeřadla. Znovu. Už jednou, během nočního bloudění, se ocitl před večeřadlem, ale tehdy okamžitě utekl. Ale teď se pozastaví. Dům je zavřený. Zaklepe. Nic. Klepe znovu a znovu. Konečně přichází paní domu a pootevře dveře. Nahlédne přes štěrbinu, ale když spatří zmateného muže, změněného k nepoznání, vykřikne a snaží se dveře znovu zavřít. Jidáš je však rameny otevírá dokořán, nemilosrdně sráží vyděšenou ženu a vstupuje dovnitř. Utíká do večeřadla a nachází zde vše tak, jak po Poslední večeři. Sáhne po amfoře s vínem a žádostivě se napije. Spustí se na sedadlo, neuvědomujíce si, že sedí na místě, na kterém seděl Ježíš. Je uštvaný na smrt a tak mu prospěje chvíle odpočinku. Najednou zvedne hlavu a spatří před sebou kalich, použitý na Eucharistii. Uvědomí si, kam si sedl, a vzápětí vyskočí jako pominutý. Ale kalich poutá jeho pozornost. Nahlédne do něj a spatří na dně trochu červeného vína. V sluneční záři vypadá jako krev. Vzpomíná na Ježíšova slova: „To čiňte na mou památku...! Vezměte a pijte. Toto je moje Krev... Krev nové smlouvy, která se vylije za vás ... "
Zničený zrádce běduje: „Ach! Já prokletý! Za mě už nemůže být vylita na odpuštění mého hříchu. Nežádám o odpuštění, protože on mi nemůže odpustit. Pryč! Pryč! Už neexistuje místo, kde by Kain Boha mohl najít klid. Na smrt! Na smrt...!“ Vybíhá ven, ale ve dveřích se setkává s Pannou Marií, která slyšela hluk a přišla v naději, že potká Jana, o kterém už dlouho nemá žádné zprávy. Jidáš vidí smutný Mariin pohled, který mu tak důvěrně připomíná pohled Ježíše, když ho potkal cestou. Je šokován. Zmůže se jen na vyděšené „och!“ a opře se o zeď.
„Jidáši!“ osloví ho Ježíšova Matka a pokračuje: „Jidáši, co jsi přišel udělat?“ Otázka, vyslovená s bolestnou láskou. Její slova připomínají Ježíšova slova v Getsemanské zahradě. Ó, Matko, kde se v tobě bere taková síla? Tento člověk zradil Tvého Syna a Ty s ním máš přesto soucit? Maria znovu oslovuje zrádce: „Jidáši, co jsi udělal? Na takovou lásku si odpověděl zradou?“ V Mariině hlase je laskavá výtka. Výtka i láska. Jidáš chce utéci, ale Maria ho zastaví hlasem, který by musel obrátit i démona: „Jidáši! Jidáši! Zastav se! Zastav se! Poslouchej! Já ti to říkám v jeho jménu: kaj se, Jidáši. On odpouští...“
Ale zrádce neposlouchá. Nechce slyšet. Není v něm pokora. Srdce zrádce je příliš tvrdé. Zbaběle utíká. Odmítá jednu z posledních šancí zachránit si duši. Ještě stále byla naděje. Ježíš by mu odpustil. Stačila hluboká lítost.
Jenže Jidáš je jako lavina, kterou už nic nemůže zastavit. Prudce vybíhá a téměř se srazí s Janem, který běží k domu pro Marii. Rozzlobený Jan s výčitkami oznamuje zrádci, že rozsudek nad Ježíšem je vynesen. Jidáš utíká. Hlavu si omotává do cárů pláště a nechává si jen úzkou štěrbinu pro oči. Lidé, kteří nešli do Pretoria, se mu při setkání vyhýbají, jako by viděli blázna. Tak i vypadá. Bloudí po polích. V závanech větru je občas slyšet ozvěnu křiku lidí, kteří s nadávkami vyprovází Ježíše na Golgotu. Pokaždé, když zrádce uslyší ten hluk, řve jako zvíře. Podle všeho se úplně zbláznil, protože pravidelně tluče hlavou do nízkých kamenných zdí. Je zcela dehydrovaný. Ústa má vysušená a žádostivě hledá něco, čím by si svlažil ústa, ale jakmile spatří jakoukoliv tekutinu - vodu, mléko, olej - zdá se mu, že vidí krev. Řve a vykřikuje: „Krev! Krev! Jeho krev!“ Zoufale hledá čistou vodu, ale při pohledu na vodu v bystřině či prameni zoufale řve: „To je krev! To je krev! Topím se v ní! Spaluje mě! Hořím! Jeho krev, kterou mi dal včera, se stala ve mně ohněm! Ať jsem prokletý já i ty!“
Motá se nahoru-dolů po kopcích kolem Jeruzaléma. Jeho zrak neodolatelně přitahuje Kalvárie. Dvakrát spatří z dálky průvod, stoupající vzhůru. Vyvaluje oči a řve. Průvod dorazil na vrchol. Jidáš je také na vrcholu malého kopce a zpod stromu se dívá na Golgotu. Vidí, jak zvedají Ježíšův kříž. Z takové dálky by neměl vidět ani slyšet, ale nadpřirozeným způsobem je přinucen vidět a slyšet všechno tak, jako kdyby byl přímo na Golgotě. Jako kdyby byl přímo uprostřed děje. Cítí na sobě Ježíšův pohled. Křičí: „Ne! Ne! Nedívej se na mě! Nemluv se mnou! Nesnesu to. Zemři, zemři, prokletý! Ať ti smrt zavře oči, které mi nahánějí strach, ústa, která mi zlořečí. I já ti zlořečím, protože jsi mě nezachránil.“
V Jidášově obličeji je tolik hrůzy, že by ji nedokázal zvěčnit ani ten nejtalentovanější malíř. Pokousané líce oteklo, zesinalo, a znetvořilo předtím hezkou tvář. Z vyjících úst stékají ve dvou proudech sliny. Vlasy jsou přilepené na hlavě, chlupy na bradě jako kdyby ztmavly a rozšířily se i na tváře. Ale nejvíce hrůzy vyjadřují oči zoufalce. Vypleštěné, šilhající, fosforeskující. Ztělesněný démon!
Jidáše zachvacuje nejstrašnější zoufalství. Utíká Hinnomským údolím, ve kterém kdysi Židé obětovali modlám vlastní děti. Lucifer šeptá šílenému zrádci všechny kletby, kterými proroci prokleli toto údolí. Tyto kletby se vztahují i na něj, protože on je živým příkladem těchto zločinů. Arcidémon, co vládne peklu, mu opakuje: „Kaine, kde je tvůj bratr? Cos to udělal? Jeho krev volá: Ať si prokletý na zemi, kamkoli půjdeš - nenajdeš klid!“
Zrak zoufalce padá na potok Cedron a na Getsemanskou zahradu. Slyší poslední slova, kterými k němu promluvil Ježíš: „Jidáši, polibkem zrazuješ Syna člověka?“ Při těchto slovech cítí, že přichází o rozum a hrozí se sebe sama. Lucifer kuje železo, dokud je žhavé: „Tady prošel David přes Cedron. Utíkal před Absolónem, který zůstal viset na stromě a zahynul.“
Pekelný drak je nekonečně krutý. Dělá vše proto, aby co nejdříve uloupil duši zrádce. Jidáš se ocitá na místě plném bláta a smetí. Lucifer, ten odporný had, mu syčí do ucha: "Vedou ho k smrti, protože jsi ho zaprodal. Ubožáku! Jak to můžeš snést?!“
Vládce pekla je celý nedočkavý. Dychtí po duši, mnohem cennější, než mnoho jiných duší, ale kromě toho touží krutě se pomstít zrádci, který zradil i Boha i jeho. Sloužil Bohu a pak Ho zradil. Pak sloužil i jemu, Luciferovi, ale i jeho zradil. Ó běda, proběda, takovému troufalci.
Zoufalý zrádce je v koncích. Z pásu strhává hrubou šňůru z červené vlny, kterou byl trojmo opásán. Bude dost silná na to, aby ho připravila o život? Nešťastník ji obtočí kolem jednoho z
okolních stromů a mohutně potáhne. Vydržela. Hledá vhodný strom. Po chvíli ho nachází. Pevně uváže smyčku na nejtlustší větev, naposledy vrhne pohled na Golgotu, pak strká hlavu do smyčky a sklouzne do prázdna. Po chvíli se už zmítá ve smrtelných křečích. Párkrát kopne do prázdna. Pak se mu otevírají ústa a odvisne z nich temný, uslintaný jazyk. Vytřeštěné oční bulvy němě civí do prázdna a objevuje se v nich krev. Tělo v oblasti břicha se hned trhá a vnitřnosti zrádce se valí ven ze zrádcovského těla. Špiní už i tak špinavou jeruzalémskou zem. Přichází silný vítr a zhoupne odporné břemeno.
Jidáš je po smrti. Umírá v pátek o dvanácté hodině, tři hodiny předtím, než náš Spasitel. Z vůle nebes vrah neumírá ve stejnou dobu jako jeho oběť. Muž, který se zapsal černými písmeny do historie lidstva, uzavírá svou životní dráhu. Nenašel sílu vrátit se jako marnotratný syn před svého Mistra, vrhnout se před ním do prachu země a se slzami v očích prosit o odpuštění. A tak lotr, který zabil Krista, zabil i sám sebe. Jidášovo tělo se jako hrozný vykřičník do svědomí farizejů ještě tři dny houpe na stromě. Stává se velmi pichlavým trnem v očích vybělených hrobů. Marně se však farizeové pokoušejí sundat tento cejch hanby z nešťastného stromu. Všechny jejich pokusy odstranit tělo oběšence končí hanebným fiaskem. Z vůle nebes tam zůstává viset celé tři dny. Po třech dnech tělo zrádce nevysvětlitelným způsobem mizí. Farizeové si neumí vysvětlit tuto záhadu. Netuší, že o špinavou robotu se postarali démoni pekla. Takto bídně končí jeden z nejbližších spolupracovníků Ježíše Nazaretského. Muž, který zradil dva pány.
Karol Dučák
Původně vyšlo na
www.priestornet.com, 29. 1. 2014
