Slavením velikonoční vigilie na Bílou sobotu po soumraku, která se nazývá "matkou všech posvátných vigilií", se začíná slavit neděle Hospodinova zmrtvýchvstání, která je "nedělí všech nedělí". Přesvědčení o Ježíšově zmrtvýchvstání naplňuje všechny novozákonní texty.
Víra v zmrtvýchvstání zkřížila vše, co bylo dostupné lidské zkušenosti. Přestože se v Novém zákoně mluví o Ježíšově zmrtvýchvstání jako o historické události, jde o skutečnost, která nepodléhá zákonům tohoto světa, ale prostupuje působnost dějin. Tím se nechce říct, že se nestala, ale že překračuje prostor dějin.
Svědectví Pavlových listů
Nejstarší biblické svědectví o Ježíšově zmrtvýchvstání nenacházíme v evangeliích, ale v Pavlových listech. Apoštol Pavel v prvním listě Soluňanům, který napsal kolem roku 51 po Kr., povzbuzuje věřící, aby očekávali z nebe Syna, Ježíše Krista, kterého Bůh Otec "
vzkřísil z mrtvých" (srov. 1 Sol 1,10). Pavel neuvádí žádné Ježíšovy zázraky ani podobenství,
východiskem jeho nauky je Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání. K této skutečnosti se neustále vrací. Pavlovo nejdůležitější svědectví nacházíme v prvním listě Korinťanům 15,3-5: "
Odevzdal jsem vám především to, co jsem sám přijal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem; že byl pohřben a že byl třetího dne vzkříšen podle Písem, že se zjevil Petrovi a potom Dvanácti." Důležitý údaj, který se zmiňuje tak pro Ježíšovu smrt jako i jeho zmrtvýchvstání, je výrok: "
podle Písem". Samozřejmě, má se na mysli ta část, kterou my, křesťané, nazýváme Starý zákon.
Pavel odkazem na Písma chce ukázat, že vše, co se s Ježíšem stalo, nebyla nešťastná náhoda, nebo justiční omyl, ale byl to Boží plán s lidstvem. Zároveň vyznává, že skutečnost vzkříšení nepochází od něho, ale ze svědectví, která existovala již před ním.
Evangelijní svědectví
Ve srovnání s vyjádřeními z Pavlových listů, jsou evangelijní popisy delší a mají více narativní charakter. Žádné ze čtyř kanonických evangelií však nepopisuje průběh zmrtvýchvstání, což svědčí o opatrnosti a střízlivosti, která již neplatí při pozdějších apokryfních evangeliích.
Evangelisté se jasně zmiňují o počátečních potížích, které způsobuje víra v zmrtvýchvstání.
Učedníci nevěří slovům žen, ani emauzští učedníci se neztotožňují s myšlenkou vzkříšení. Ježíš kárá učedníky a vyčítá jim jejich nevěru. Matouš říká, že v okamžiku nanebevstoupení se mu učedníci klaněli, ale někteří pochybovali. Tomáš žádá důkaz vzkříšení atd. To hovoří ve prospěch učedníků a jejich svědectví.
Každý tedy musí projít svou cestu od nevěry k víře. Tak jako cestu víry prošli Ježíšovi bezprostřední učedníci, musí jí projít i učedníci Ježíšových učedníků. Platí to i po 2000 letech pro nás.
Novozákonní evangelia neuvádějí Ježíšovo zmrtvýchvstání jako návrat do života v tomto světě. Tím se Ježíšovo vzkříšení liší od všech jiných vzkříšení, které se do té doby staly. Vzkříšení je třeba chápat ve světle ukřižování, ve spojení s vítězstvím nad smrtí a jako vzkříšení, které věřící očekávají na konci světa. Tehdy člověk dosáhne definitivní podíl na Kristově oslaveném těle. Proto
Ježíšovo velikonoční vzkříšení je jedinečným, které nemá v našem světě obdoby. Bylo by chybou, kdybychom novozákonní vyprávění o Ježíšově zmrtvýchvstání oddělili od jeho umučení a smrti a od jeho předchozího pozemského života. Vždyť předmětem naší víry není jen Ježíšovo zmrtvýchvstání jakoby nějaká epizoda z jeho života, ale předmětem víry je On sám, jeho osoba.
Milí přátelé, požehnané velikonoční svátky!
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 31. 3. 2018 naleznete
zde.