Když je třeba vydat ze sebe všechno, co člověk má, co vlastní a kým je, bolest utrpení nemilosrdně projede celým lidstvím - tělem, duší i duchem. Muka stále více zasahují rozum, vůli, city i srdce - jdou do hloubky, stále dál. Očistcový oheň pronikne do nejtemnějších komnat duše, objeví a spálí i dávno zapomenuté, neviditelné, a přesto kdesi v nevědomí přítomné, kořeny zla - pohromu, která si svými chapadly privlastňovala celé bytí. Člověk jako výheň se stává neutuchajícím hořeništěm sebe samého.
Chůze po Kristově cestě utrpení, nepřijetí, nepochopení, pohrdání, pronásledování, odmítání, opovrhování, zesměšňování, pomluvání, zastrašování, týrání, bičování, trním korunování, cestou nepopsatelné kruté bolesti a prolití nevinné krve ... cestou nesení kříže až po smrt a až na smrt ... přeměňuje trpitele na ikonu samého Krista.
Když se tělo, duše i duch stali výhní Boží lásky
Kdo trpí v Kristu, připodobňuje se jemu samému - na to je nezbytný i proces vnitřního očišťování, kdy jsou v duši strávené až zničené všechny slabosti, nedokonalé sklony a návyky. Bohužel mnohdy velmi hluboce zakořeněné až v podstatě duše, až se téměř staly její přirozeností. Proces očišťování je proto nesmírně a nepopsatelně bolestivý a zvlášť nepříjemný ... takový, jaký jen ve výhni může být.
"Eli, Eli, lama sabachtani?" (Mt 27,46)
Bůh Otec "opustil" svého syna v tom nejhorším. Strach, bolest, úzkost, osamělost, všudypřítomná pekelná temnota obklíčili nevinnou trpící oběť; jakoby ji přímo s ďábelským výsměchem uzavřeli do bezvýchodné pasti zla. Nevinný Bůh Syn, který na sebe vzal podobu člověka a postupně v trýzní cizích hříchů umíral na kříži, dokonale zná a chápe prožívání nejukrutnějších muk. Dokonce sjel do vlastního hrobu. Sám se vydal záhrobí a byl uvězněn v říši mrtvých. Na vlastním těle zažil, jaké to je, když je člověk opuštěný, na dně, v propasti kruté démonické nicoty.
Ježíš křižuje lidské kříže, bojuje a vítězí za člověka
Ve své milosrdné lásce chce sejít i do hrobu člověka, který prochází tvrdou nemilosrdnou zkouškou života a vyzývá ho, aby tam sestoupili spolu. Protože ne člověk, ale Ježíš bojuje a vyhrává se silami temnot. Přichází k člověku jako bratr, který jediný zůstává, když všichni odejdou. Je mu nablízku v jakékoliv nouzi. Vysvobozuje člověka z hrůzy rezignace, pohlcení vlastního strachu. Je zárukou a důkazem, že bolestivý přerod podstaty lidství cílí k vlastnímu zmrtvýchvstání (1K 15,54-58; Kol 3,1-2).
Mystická zkušenost světců překračuje hranice lidskosti ...
Svatý Jan od Kříže v knize Temná noc, dojmy své bolestné zkušenosti popisuje v pěti bodech svého špatného stavu a beznaděje:
1. je neodvolatelně opuštěný Bohem;
2. poznává svou vlastní bídnost s takovou živostí a bezprostředností, že považuje za nemožné být od ní někdy osvobozen;
3. pro neschopnost činnosti jsou jeho tvůrčí schopnosti spoutané nechutí a odumíráním;
4. vnímá nemožnost a neužitečnost každé cizí pomoci;
5. do budoucna nevidí naději na vyjití ze svého utrpení ani na lék, ať dělá, co dělá.
Tento stav i on vnímá jako proces, který očišťuje smysly od přirozených náklonností a tužeb. Prostředkem očišťování je vyprahlost, která ho noří do nejtemnějších komnat své duše, kde čelí své bídnosti, nízkosti, ubohosti, bezmocnosti a nicotě.
Sv. Terezie od Ježíše (z Avily) ve svém "Vnitřním hradu" i v "Knize života" popisuje podobné zážitky.
Čas, kdy si Bůh nárokuje na svou iniciativu - pedagogiku lásky
Jan od Kříže dále vysvětluje, že v čase temné noci, která může trvat i delší období - někdy i více let, Bůh bere do svých rukou život člověka, mocně se do něho vlamuje a boří jeho projekty i pravomoci. Bůh přebírá iniciativu a jedná podle sebe, zavazuje člověka osvojit si Boží způsoby bytí a činnosti, jak by si to člověk sám nikdy neuměl představit.
Mimořádný zážitek prázdnoty a lidské nicoty vlivem nadpřirozené transformace zastírá vše, co obsahuje lidská přirozenost. Učitel mystiky používá v souvislosti s tímto stavem velmi výstižné pojmenování: svléknout, vymýtit, roztavit, zničit, rozdrtit, odřít, strávit, pohltit. Duše člověka však touto zkouškou získává tolik prospěchu, kolik by nezískala nikde jinde.
K tomu, aby Bůh naplnil duši člověka svými milostmi, potřebuje ji úplně vyprázdněnou, nespoutanou, osvobozenou "od všeho i od sebe" - a to doslova. Teprve pak je připravena k pohotovému a pozornému vnímání Božích inspirací ...
Lidská bída je trnem pro člověka, trůnem pro Boží milost (2 Kor 12,9-10)
Lidství propletené trním vlastní bezmocnosti může být příležitostí pro vstup a zásah Boží milosti. Proto
nejdůležitější ani není to, co člověk vykoná vlastními silami, ale to, že poskytne ve svém životě prostor pro Boží působení, tedy poskytne i sebe samého bez nejmenších zábran a skrytých rezerv. Ztotožní se s výrokem Ježíše, který nejen v modlitbě Otčenáš ho k tomu vyzývá: "
Otče, chceš-li, vezmi ode mne tento kalich! Ale ne má, ale tvá vůle se staň!" (Lk 22,42).
Časté přijímání eucharistického Krista člověka bytostně proměňuje; v době těžkých útrap a pádů, kdy chce vše uchopit, vyřešit a mít pod kontrolou, mu pomáhá ztotožnit se s Božím plánem a dodává odvahu vyslovit ta nesmírně obtížná slova: "
Buď vůle Tvá!"
Co je vlastně ta Boží vůle v životě člověka?
Uskutečňování Boží vůle je křesťanský život osvobozený od vlivu vášní. Slovník biblické teologie uvádí velmi konkrétní upřesnění: "Boží vůle požaduje od nás svatost (1 Sol 4,3), díkůvzdání (1 Sol 5,18), trpělivost (1 Pt 3,17) a dobré chovaní (1 Pt 2,15). Toto praktikování je možné, neboť, Bůh sám působí ve vás i chtění i konání podle své blahovôle' (Flp 2,13). Tak se utváří sjednocení vůlí, souhlas milosti a svobody."
Júlia Kubicová je absolventka RKCMBF UK (Bc.) A TF TU (Mgr., PaedDr.). Kromě nové evangelizace (projekt: Evanjelizacia.eu) se zajímá o fenomén utrpení v křesťanském chápání - s cílem konkrétní praktické pomoci.
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 5. 3. 2018 naleznete
zde.
