Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Zmrtvýchvstání Páně- cyklus B
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)
Je jistě dobré a zajímavé pozorovat postavy, které vystupují v dějství dnešního úryvku. Je to jedna žena a dva muži. A pak je tam ještě někdo čtvrtý, neviditelný, zdánlivě nepřítomný, ale právě
ON, vzkříšený Ježíš, tvoří tajemné jádro a ohnisko všeho toho, co se děje. A celý příběh je až po okraj plný vzrušení.
Magdalena jde za tmy k hrobu. Na hřbitov obvykle nikdo nepospíchá, tam není co zmeškat. Navíc je smutná z toho všeho, co musela prožít a vidět na vlastní oči krátce předtím na Kalvárii. Ale vidíme, jak nazpět od hrobu už běží, je rozrušena a plna neklidu.
Viděla odvalený kámen a prázdný hrob. Je zděšena, že Ježíšovo tělo někdo ukradl a odnesl. Předá zprávu apoštolům a také oni se dávají do běhu. Netuší, že od hrobu zpět poběží ještě rychleji a to s úplně jinými pocity. Běžecká štafeta pak bude pokračovat dějinami, zpráva bude předávána z pokolení na pokolení, v každém národě, v každém koutu světa.
Na cestě k hrobu se učedníci předbíhají. Ptáme se, proč o tom Jan píše? Co je na tom tak zásadně důležitého, že jeden utíká rychleji než druhý? Snad je to výzva, že také my se máme „předbíhat“ na své cestě za Pánem. Ne jako ti, kdo ctižádostivě chtějí být všude první, spíše jako ti, kdo se snaží společně odvést ten nejlepší výkon. I na cestě k nebi může být jeden druhému podnětem k větší opravdovosti. I manželé jsou takovou dvojicí na cestě za vzkříšeným Kristem a mohou se navzájem obohacovat v každém kroku své cesty. Týká se to i členů jedné rodiny, nebo jednoho farního nebo pracovního společenství. I v ekumenické spolupráci objevujeme radost ze všeho toho, čemu se můžeme přiučit nebo čím se můžeme inspirovat a povzbudit u bratří a sester jiných církví.
Stává se, že i na nedělní cestě do kostela se někdy předcházíme či předjíždíme. Mladí jdou obvykle svěžejším krokem než ti dříve narození, a pokud jedeme autem, pak obvykle silnější vozy předjedou ty starší a méně výkonné. Ale nejde jen o to včas dojít až sem, do kostela a k oltáři, ale
VEJÍT DOVNITŘ. Nezůstat jen stát u prázdného hrobu.
Všimněme si, že v biblickém textu výslovně stojí, že teprve až vešli do hrobu,
UVĚŘILI v Ježíšovo vzkříšení. Nestačí jen dojít k hrobu jako Magdaléna, vidět odvalený kámen a prázdný hrob, a běžet zase zpět s nějakou poplašenou zprávou. Je třeba „vejít dovnitř“ a uvěřit, že Ježíš je vzkříšený a živý uprostřed nás. O to budeme prosit i dnes, a právě toto si budeme přát k velikonočním svátkům: Abychom našli odvahu proniknout dovnitř, hluboko dovnitř, až tam, kde život zvítězil nad smrtí. Umožnit, aby se i naše vlastní srdce, jádro celé naší bytosti, stalo místem, kde Ježíš vstává z mrtvých.
Ježíš se v tomto příběhu vůbec neobjeví, neřekne zatím ještě nikomu ani slovo, ale jeho učedníci
UŽ VĚŘÍ, už chápou, co se stalo. Je tam zmíněn nepatrný detail o svinutém šátku z Ježíšovy hlavy. Není jistě v textu zbytečný. Zloději mrtvolky se asi těžko zdržovali s tím, nechat za sebou věci v pořádku. Určitě by neskládali šátek, který ovazuje hlavu nebožtíka. A pro učedníky, kteří vešli dovnitř, byl tento detail tak významný, že Jan ho výslovně zaznamenal. Šlo o jakési poznávací znamení z Ježíšovy strany, že se zde zřejmě odehrálo něco nevýslovně tajemného a důstojného.
I nám chce Ježíš říci, že můžeme uvěřit v jeho vzkříšení ještě dřív, než ho uvidíme očima nebo se ho dotkneme rukama. „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Je to signál, že i za těmi nejnepatrnějšími věcmi můžeme tušit, vnímat a adorovat Ježíše. On sám nám slíbil, že kdo obstojí v maličkostech, bude věrný i ve velkých věcech. A není větší věc než ta, že Ježíš, náš Pán, Bůh a přítel, přemohl smrt a vstal z mrtvých a chce i nás vést touto svou cestou. Že je blízko každému, kdo v něho věří, tedy i nám. Bohu díky za tuto zvěst!
