Evangelijní úryvek Páté postní neděle (Jan 12,20-33) nabízí setkání Ježíše v Jeruzalémě s Řeky, kteří ho touží vidět. V touze vidět Krista se odráží i symbolické propojení se zvykem zahalovat v tuto neděli v našich kostelích kříže. Tento zvyk je symbolickým připomenutím, abychom nikdy neztratili z našeho duchovního života pohled na ukřižovaného Krista.
Touha vidět Mesiáše
Evangelista Jan uvádí Řeky, kteří se přišli do Jeruzaléma "klanět Bohu". Byli to Židé, kteří žili v diaspoře, čili mimo prostředí Svaté země, přijali helénskou kulturu a jazyk, ale z náboženského hlediska zachovávali židovské náboženství. Přicházeli na velké svátky do jeruzalémského chrámu.
V některých věcech se však již přizpůsobili prostředí, ve kterém žili. V synagoze namísto hebrejštiny používali řečtinu a nebyli tak striktní v dodržování předpisů ohledně zakázaných pokrmů, zachovávání soboty a zobrazování pohanských symbolů.
Mohli být mezi nimi i tzv. proselyté a bohabojní. Proselyté byli původně pohané, kteří přestoupili na židovskou víru se všemi závazky. Bohabojní byli pohané, kteří sice nepřijali zcela židovství, ale vyznávali některé jeho principy, např. víru v jednoho Boha, přikázání Desatera, modlitby.
Nepřekvapuje nás, že Řekové oslovili Filipa. Evangelista Jan uvádí, že spolu s Petrem a Ondřejem pocházel z galilejské vesničky Betsaida. Galilea byla regionem, který měl v očích Židů pověst "pohanského" kraje, protože tam žili i řecky mluvící obyvatelé (město Balák a města Dekapolisu /Desetiměstí/).
Jména Filip (řecky Filipos) a Ondřej (řecky Andreas) nemají židovský ale řecký původ, tedy oba mohli hovořit i řecky. To byl pravděpodobně také důvod, pro který se Řekové obrátili právě na Filipa s prosbou o zprostředkování setkání s Ježíšem.
Už tento úvod nabízí dva důležité podněty.
Máme v sobě touhu "vidět", to znamená věřit v Ježíše, přijmout ho do svého života? Druhým podnětem je
důležitost zprostředkování. Nemáme být pro druhé překážkou na jejich cestě víry, ale naše poslání je přivádět druhých ke Kristu.
Neztratit pohled na kříž
Na žádost řeckých poutníků
Ježíš odpovídá tajemným výrokem o zrnu, které musí odumřít, neboť jen tak přinese úrodu a pokračuje výzvou k následování. Je to narážka na jeho smrt. Ježíš tedy nabízí nový způsob, kterým je třeba ho "vidět". Když bude vyvýšen na kříž, uvidí ho všichni.
Čas jeruzalémského chrámu se svým kultem určeným výhradně pro židovský národ, končí.
Ježíš Kristus je novým chrámem lidstva, skrze který se všichni budou klanět Bohu.
Emeritní papež Benedikt XVI. vysvětluje tento Ježíšův výrok: "
Díky kříži národy poznají jednoho Boha; v Synu poznají Otce a jediného Boha, který se zjevil v trnového keři" (Ježíš Nazaretský, 2. díl, s. 28).
Zvyk, který máme na Slovensku, zahalovat v našich kostelích kříže o 5. postní neděli, je symbolickým připomenutím, abychom nikdy neztratili z našeho duchovního života pohled na ukřižovaného Krista. "
Vždyť právě pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
Hodina oslavení
Biblisté rozdělují
strukturu Janova evangelia na dvě hlavní části. První je tzv.
Kniha znamení, která obsahuje sedm Ježíšových zázraků, které evangelista označuje výrazem znamení. Prvním je proměnění vody na víno na svatbě v Káně v 2. kapitole se známým Ježíšovým výrokem: "
Ještě nepřišla má hodina."
Druhá část začíná v 12. kapitole, kam patří i náš úryvek. Obvykle se nazývá
Kniha hodiny. Nyní zaznívá zvolání "
nadešla hodina" a její naplnění je spojeno s vyzvednutím Ježíše od země na kříž. Výraz je odkazem na starozákonní příběh o Mojžíšovi, který na poušti vyzvedl měděného hada. Kdo se na něj podíval (opět máme důležitost slova vidět, dívat), byl uzdraven (srov. Nm 21,4-9 a Jan 3,14).
Hlas z nebe plní úlohu potvrzení toho, co se již stalo a ještě stane s Ježíšem. Ježíšova smrt nebude "náhodnou souhrou okolností", ale Otcův plán záchrany lidstva.
Na kříži se uskutečňuje hodina, pro kterou přišel Boží Syn a v níž se Otci a Synu dostává největší slávy a pro lidstvo je to hodina uzdravení a spásy.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 8. 3. 2018 naleznete
zde.
