Zamyšlení nad "pašijemi" květné neděle.
PAŠIJE PODLE EVANGELISTY MARKA - (Mk 14,1-15,47)
Kristus a jeho věrní budou vždy pronásledováni
Vírou a křtem svatým jsme osudově spojeni s Kristem Pánem, to jest sdílíme jeho osud křížové cesty, smrti a oslavení. Vnitřní souhlas s touto základní pravdou nás ochrání před mnoha nebezpečnými iluzemi.
Odpadlíci prvotní Církve, kariéristé a služebníci pekla budou se ovšem ve všech dobách snažit, aby se za každou cenu vyhnuli stínu kříže a zůstali na výsluní: „za každou cenu“ avšak znamená skoro vždy za cenu zrady, i když lze na čas omámit svědomí předstíráním dobrých důvodů…
Nepřátelé člověka budou lidé z vlastní rodiny
tedy vlastní rodina, přátelé, křesťané, ano i někdy církevní vůdci. Pravdivost tohoto slova Páně dosvědčují jak dvoutisícileté církevní dějiny, tak zkušenost naší doby.
Vůdci a kněží starozákonní církve měli od Boha svěřené úřady, jimiž měli vést lid k sebe posvěcení a přípravě na Mesiáše; ve svých zatvrzelých politických představách o Mesiáši však rychle odmítli Pána Ježíše a jeho hlavní požadavek vnitřního obrácení. Tím se vůdcové Izraele dostávali stále více do mocenské oblasti zlého ducha, jejich nenávist k Pánu rostla a konečně se usnesli na jeho zavraždění, když našli v Jidáši patřičného zrádce.
Také v dějinách Církve víme o různých křesťanech a světcích, že byli nenáviděni či pronásledováni vlastními řeholními představenými a spoluřeholníky, biskupy, kněžími a křesťany, vězněni či šikanováni, někteří přišli tak dokonce o život. Pro mnohé to bylo ovšem zkouškou, z níž čerpali své větší posvěcení – není to však omluvou zloby, pošetilého či objektivně nenávistného postoje k pronásledovaným, to platí např. o Janu z Kříže, Janu Zlatoústém, kardinálu Newmanovi, v menším rozměru o Bernadetě Soubirous, Terezičce z Lisieux aj.
„Pohoršení sice musí přijít, ale běda člověku, skrze kterého přichází pohoršení“; nebyl tento špatný vzor mezi křesťany nejvyšším stupněm pohoršení pro lidi stojící mimo Církev?
Nediv se tedy podobnému pohoršení, jestliže je způsobenou představiteli Církve v dnešní době; nedej se tím zmást ani znechutit, i kdybys zakusil „na vlastní kůži“ bolestné zklamání. „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“
I lidská špatnost musí sloužit Bohu
Ďábelská zloba Izraelských vůdců proti Kristu musila pomoci uskutečnit Boží plán vykoupení svatým křížem. Bůh je tak dokonalým Pánem stvoření, že dovede podřídit svým plánům i zlo a tím zmařit vychytralé plány satanské nebo lidské. Proto lze mít důvěryplnou jistotu, že Boží moc a milosrdenství zaměří k dobrému konci pro křesťany i ty nejrafinovanější zlé plány nepřátel: „k dobrému konci“ však znamená v bibli eschatologický konec, tedy po vzkříšení; v nynější době zkoušky a kříže bude předcházet záchraně mnohé „zmenšení“ a obětní krev věrných, kteří „doplňují na svém těle to, co ještě zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“.
Pro věřící srdce musí stačit jistota, že ďábelská nenávist a lidská zloba nebudou nikdy moci zmařit Boží spásnou vůli u lidí dobré vůle.
Jidášův pád
je varovným znamením, že se nikdo nemůže cítit v bezpečí před útoky pekla a hříchu. Jidáš měl jistě dostatečně lidské kvality pro biskupský apoštolský úřad, jinak by ho byl Pán jistě nepovolal a on sám by nebyl vydržel v tříletém učení Kristově: musel prodělat výchovu rozumu i vůle, snést různé potíže a námahy apoštolských cest i útoky nepřátel. Bez dobrých náboženských a lidských názorů byli by ho přijali a tři roky uznávali ostatní apoštolové jako rovnoprávného člena svého apoštolského kolegia.
Jidáš žil k tomu přibližně tisíc dní s Bohočlověkem v úzkém životním společenství domácnosti; žádný seminární představený, žádný diplomovaný psycholog a žádný světec by nebyl mohl dát Jidášovi tolik lidské a náboženské formace jako Ježíš.
Nešťastný apoštol byl jistě zpočátku pln nadšení a dobré vůle, zvláště vlivem sv. Jana Křtitele – a přece tak nešťastně skončil jeho pozemský život!
Kdo se může cítit jist před hříchem, když padl vyvolený a vysoce omilostněný apoštol?
„To všecko … přihodilo se jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá dobrý pozor, aby nepadl“.
Bůh připouští hřích
Proč nezabránil Pán Ježíš Jidášově zradě, když o ní předem dobře věděl? Proč připouští Bůh nespravedlivé války, vraždu dětí, pronásledování nevinných aj.? Darem svobody přenechal Bůh člověku i možnost, aby svobody zneužil ke zlému; Bůh vzal na sebe toto riziko. Kdyby Bůh měl zabránit všemu zlu, byl by závislý na člověku, jenž by mohl uvažovat např. takto: „Teď chci Boha přinutit, aby zasáhl do světa. Budu chtít vraždit a Bůh tomu musí zabránit“. Tato situace není slučitelná s Božím majestátem. Bůh ovšem je tak mocný, že dovede obrátit zlo v dobro, především pro ty, kteří doufají v Boha; tím se však nevylučuje zodpovědnost hříšníka za zlo. Tak se ukazuje jedinečná moc Boží: Bůh dosáhne svých cílů i tím, že použije zla; ani hřích ani ďábel nedokážou zkřížit plány Boží.
Právě v ohlášení zrady stojí vedle sebe Boží všemohoucnost a lidské zneužití svobody ke zlému: „Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí“.
Člověk je tu nevěrný a zrádný – ke své záhubě; Bůh však uskuteční přesto spásu lidí a dokonce k tomu použije i zrádný čin apoštolův!
Pán předvídá zakolísání ve víře
u všech apoštolů: „Vy všichni tuto noc ode mne odpadnete“. Kdo tedy je zmaten a zklamán, že dnes je či v dějinách Církve byl lecjaký kněžský či laický odpad, zmatek, pohoršení a jiné slabosti učedníků, ten asi málo rozjímal o dnech umučení Páně, zvláště o zradě Jidášově, o zapření Petrově a o pohoršlivém útěku ostatních apoštolů. Pán však slíbil Církvi svou pomoc v lidské slabosti. Bez něho není Církev ničím; on však „nás předejde do Galileje“, aby nás posílil svou přítomností a přiměl nás k následování.
Jsem si dostatečně vědom svých slabostí a doufám v Boha?
Petrův pád
byl jistě důsledkem mnoha prvků, avšak především byl důsledkem prudké a sebevědomé osobnosti Petrovy. Petr byl vždy lehce vznícený, nadšený a rychle odhodlaný; je takový i nyní a to není jeho vinou. Vinou je, že Petr tvrdošíjně setrvává ve svém sebevědomí, i když ho Kristus varuje a předpovídá jeho pád.
Kdo je domýšlivý a příliš sebevědomý, je ohrožen mimořádným způsobem. Jen na půdě pokorného smýšlení roste potřebná vnímatelnost milosti a ochrana před pádem.
Je tajemstvím milosti a lidské vůle, že Jidáš nepřijal a Petr naproti tomu přijal nabídku milosti. Trojím vyznáním lásky Petr napravil to, co pokazil trojím zapřením.
Pro nás všechny je Petrův pád napomenutím, abychom byli pokorní a prosili o milost Boží.
„Který byl pro nás bičován“
Již milióny křesťanů rozjímaly v druhém tajemství bolestného růžence o krvavé oběti Páně na nádvoří Pilátově a cítili soucit s Kristem Pánem, jenž nechal rozervat své svaté tělo římskými olověnými hroty a dal prolít svou svatou krev za zmučená těla všech lidí celých dějin, za všechno zneužívání pohlavních sil, za drzý hédonismus alkoholu, sexu a drog i za všechnu nestřídmost těla. U mnoha opravdu rozjímajících křesťanů byl tento soucit s Pánem a vědomí vlastní viny v podléhání tělesným vášním často východiskem k obrácení.
Rozjímám o obrazech ze sv. růžence v podobném duchu?
„Který byl pro nás trním korunován“
Tento obraz z růžencového vyprávění o životě Páně nám připomíná dobrovolné ponížení Páně z lásky k nám; nutné zadostiučinění za naši pýchu a nutnost pokory.
I dnes se lidé posmívají Pánu. Zesměšňují ho, když popírají jeho Božskou osobnost a dělají z něho sociálního revolucionáře, lidumila či filosofa; oblékají mu posměšný plášť bláznů, když říkají, že se mýlil v posouzení situace a požadoval pro sebe mesiášské uznání; nasazuji mu trnovou korunu, když podezřívají jeho poselství z nepřátelství ke kráse stvoření, k pokroku a kultuře; dávají ho na posměch, když mají sice křesťanské jméno, ale žijí jako pohané; plivají mu do tváře a bijí ho po hlavě, když zesměšňují, kde mohou, řeholní a kněžské osoby, věřící křesťany, svaté věci a místa.
Posmívaný Pán jde tak celými lidskými dějinami;
dovedeš nabídnout Bohu smír za tyto urážky tím, že budeš pokorně sloužit slabým, odřekneš se ctižádostivých a ješitných životních forem a vykonáš činy soucitu pro ponížené?
Dovedeš snést posměch Božích nepřátel, aniž bys zapíral s Petrem?
„Za lid svůj hříšný, Beránek Boží,
na hlavě nese korunu z hloží:
oběť tu rozjímej, Ježíši věčně dej
srdce celé v lásce vřelé“