Zamyšlení nad evangeliem čtvrté neděle postní- cyklus B
Ježíš řekl Nikodemovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (Jan 3,14-21)
BŮH PŘITAHUJE ČLOVĚKA LÁSKOU
Evangelia nám uchovaly několik hlubokých, dlouhých a důležitých rozhovorů, které měl Ježíš Kristus s některými jednotlivci svého času. Ačkoli ty slova byly pověděné mezi čtyřma očima, přeci se jednou měli číst veřejně v celé Církvi. To, co se vpíjelo do duše toho – kterého šťastného člověka, má se vpíjet a vstřebávat i do duše všech nás.
Mezi takové zvláštní dialogy patří i rozhovor Ježíše s Nikodémem, ze kterého jsme před chvíli vyslechli krátký, ale velmi významný úryvek. Rozhovor se odehrál přímo v romantických okolnostech: uprostřed noci,v sídle nepřítele,s učeným mužem, který se rozhodoval, zda následovat Krista nebo ne, kterému to myslelo a pátral po pravdě, který však pro silné lidské ohledy se neodvážil veřejně se přiblížit ke Kristu.
Tomuto člověku začíná vysvětlovat Ježíš nejhlubší základy svého učení, nového života a pravdu o sobě. Otvírá se mu. Zajímavé je jedno, že toto všechno mu vysvětluje přes tajemství kříže, tohoto nového pramene života a světla.
„Syn člověka musí být vyzdvižený na kříž, aby nikdo, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Jaký magnet chtěl Ježíš vložit do kříže, aby tento nástroj smrti, strachu a odporu dokázal tolika přitáhnout?!
Někdo by řekl, že soucit. Zajisté, jen bezcitný člověk, sadista, dokáže projít vedle trpícího bez toho, aby se při něm nezastavil, nepomohl mu, neujal se ho. Chtěl Kristus využít tuto hlubokou citovou stránku člověka a lidí na to, aby získal masy světa? Chtěl, aby přicházeli k němu lidé jen ze soucitu?
Tuto možnost vylučuje na křížové cestě, když říká uplakaným ženám: „dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale plačte nad sebou a nad svými dětmi!“
A nebo chtěl smrtí na kříži vyburcovat lidskou spravedlnost, aby v něm viděli ideál všichni, kteří trpí bezpráví a v kříži by chtěli vidět určitý symbol proti bezpráví,nesvobodě, nerovnosti a nepravdě? Ne! Ačkoli Kristova smrt na kříži byla vrcholem bezpráví, ani takové okolnosti mu nedovedli dát sílu, aby se stal magnetem pro milióny lidí.
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Tato věta spolu s jinými podobného obsahu jasně dokazuje, v čem je přitažlivá síla kříže, přesněji řečeno ukřižovaného Krista. Je to
láska. Čistá, nezištná, obětavá a upřímná, která podstupuje smrt, aby darovala život. Na světě jsou rozličné hodnoty, za které se člověk dá získat a přitáhnout za každých okolností. Sám Nikodém na Velký pátek byl pádným důkazem této pravdy.
Je krásné pomyslet na to, že nás má někdo rád. Je krásné pomyslet na to, že pro někoho něco znamenám. Je však úžasné pomyslet na to, že někdo z lásky za mě zemřel, za pokoj moji duše, za moje smíření s Bohem, za můj věčný život.
Teď už snad nyní lépe chápeme, co nás táhne ke kříži, ke Kristu. Není to ani jeho politika, ani filozofie, ani zázraky, ani pěkné řeči, ale obětavá láska, která se nejvíce projevila právě v jeho smrti za nás.
Nejednou čteme s obdivem a úctou o lidech, kteří s nasazením vlastního života zachránili jiné. Někdy přitom i zemřeli. Tehdy se nám hrnou do očí slzy. Vzpomeňme si na řeholního kněze Maxmiliána Kolbeho. Rodina toho člověka, za kterého zemřel, na něj nikdy nezapomene. Že by Kristův případ měl být výjimkou, o kolo které přecházíme bez zájmu a pocitu vděku? To by nebylo lidské.
Kristus svoje rozhovory s lidmi neukončil při nanebevstoupení. Jsou chvíle, když promlouvá k nám mimořádně hlasitě. Často při modlitbě, rozjímání, ale nejvíce při svatém přijímání. Tam s ním totiž přicházíme do nejužšího kontaktu. Přijdeme za ním v těchto postních dnech? Vyhledáme ho v uvědomělém velikonočním přijímání? Nezatahujme brzdy na cestě k němu. Poslouchejme, co říká nyní, tady a k nám.
