Svatý Jan Pavel II. byl vůbec prvním papežem, který vstoupil do islámské mešity, a byl prvním z novodobých papežů, který navštívil synagogu. Vysloužil si za to mnohé útoky především z ultrakonzervativního tábora Katolické církve, který tento krok označil div ne za zradu katolického učení. Je však třeba říci, že už staletí před Janem Pavlem II. vstupovali do mešit a synagog mnozí významní katoličtí teologové a přitom se to nikdy nepovažovalo za zradu katolického učení.
Jezuitský misionář
Caspar Barcaeus (uváděný také jako Barzaeus) (1515-1553), který po smrti svatého Františka Xaverského pokračoval v asijských misích, běžně navštěvoval mešity a synagogy již v 16. století, tedy více než 4 století před papežem Janem Pavlem II. Fülöp-Miller o tom píše: „
V Ormuzdu na persko-indické hranici chodil nyní se zvonečkem ulicemi páter Barcaeus. V tomto městě proslaveném svým bohatstvím se potkávali obchodníci všech ras a vyznání: Peršané, Židé, bráhmani, džinisté, Pársové, Turci, Arabové, arménští křesťané, Řekové, Italové a Portugalci. Barcaeus si uměl získat všechny. Obchodníci se s ním radili o komplikovaných obchodních záležitostech; se Židy byl Židem, takže rabíni nestačili žasnout nad obsáhlými znalostmi tohoto křesťanského kněze o Talmudu a nakonec ho pozvali, že jim může v synagoze před celou obcí vykládat svaté knihy. Mohamedáni zase v Barcaeovi brzy viděli přímo nového proroka, a když jednou přišel do jejich mešity, zdvihli ho na ramena a oslavovali ho jako zmrtvýchvstalého Jana Křtitele.“ (Fülöp-Miller, R.:
Moc a tajemství jezuitů, s. 274)
Pro jezuitské misionáře nebyl problém vstupovat do mešit a synagog mnohem dříve, než Druhý vatikánský koncil otevřel náruč jinověrcům a rozvinul dialog s nimi. Dávno před koncilem vedl Barcaeus dialog s muslimy a Židy v asijských misích. Jenže nejen s nimi. Jak uvádí Fülöp-Miller, „
Barcaeus dovedl získat i důvěru bráhmanů, když vyhledal jejich chrámy a debatoval tam s učenci o analogiích mezi křesťanským a indickým učením o Trojici. Nakonec si musel Barcaeus vypracovat přímo týdenní plán: ve čtvrtek kázal mohamedánům, v sobotu Židům, v pondělí bráhmanům a v ostatní dny křesťanům.“ (Fülöp-Miller, R.:
Moc a tajemství jezuitů, s. 274)
Už předchůdce Barcaeua, sv. František Xaverský, se o bráhmanech dozvěděl mnoho pozoruhodných detailů, jejich význam pro evangelizaci Indie však podceňoval a vyjadřoval se o nich s despektem. Na křesťanství obracel především chudé a bezprávné.
Význam obrácení bráhmanů pro úspěch evangelizace země rozpoznali až následovníci Františka Xaverského. Ti pochopili systém indického kastovnictví a uvědomili si, že pokud se jim nepodaří obrátit nejvyšší kastu, evangelizace nižších kast nemůže vést k trvalému obrácení celé země. Proto se ukázalo nezbytným evangelizovat především bráhmany. (Srov. Fülöp-Miller, R.: Moc a tajemství jezuitů, s. 275)
Významný pokrok při obracení bráhmanů na křesťanství zaznamenal další skvělý jezuitský misionář,
Roberto de Nobili (1577 - 1656), který se souhlasem představených působil v naprosté izolaci od Evropanů a od roku 1606 žil v Maduře „
jako bráhmanský učenec a mnich. Cítil, že kdo se chce stát křesťanem, nemusí se vzdát své etnické a kulturní identity. Respektoval tradiční kastovní systém. Naučil se sanskrt a místní tamilský jazyk, seznámil se s hindskými védami, jakož i s jinými filozofickými a náboženskými díly.“ (Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 333
Když se bráhmani tohoto potomka staré italské šlechtické rodiny a synovce kardinála Bellarmina ptali, jestli není Portugalec, prohlásil s uraženou hrdostí, že je římské kníže a bráhman, jehož do Indie přivedl obdiv k moudrosti indických bratrů, o kterých se šířila dobrá pověst už v jeho vlasti. Oblékal se jako Hinduové vyšší kasty a velmi přísně dodržoval všechny příkazy a zákazy hinduismu. Nejedl maso, nepil víno, živil se rýží, mlékem, zeleninou a vodou. Býval ve vznešené bráhmanské čtvrti a v jeho okolí se pohybovalo čistě bráhmanské služebnictvo. Vyhýbal se jakémukoliv styku s příslušníky nižších kast, ale také kontaktům s bílými kněžími, kteří usilovali o spásu duše páriů.
Nejvíce však bráhmany udivoval pozoruhodnou znalostí jejich vlastního učení. Nobili mluvil plynule sanskrtem téměř bez cizího přízvuku a vyznal se ve čtení i těch nejobtížnějších textů v tomto jazyce. Dokázal fascinovat místní učence recitováním z Véd, z Apastabama súter a purán, ba dokonce i on sám se časem stal autorem povznášejících spisů v sanskrtu, které zapisoval na palmové listy. Doslova do úžasu však přiváděl posluchače přednesem indických písní. Po tom všem už nikdo nepochyboval o jeho nevšedním vzdělání a bráhmani ho přijali jako sobě rovného, což bylo předpokladem pro mimořádný úspěch jeho misijního díla. (Srov. Fülöp-Miller, R.:
Moc a tajemství jezuitů, s. 275-276)
Jezuité dosáhli pozoruhodné misijní úspěchy i tam, kde jiné řehole selhaly. Otevřeli pro katolické misie
Japonsko a Čínu, které byly dříve pro katolíky uzavřeny. V Japonsku se jako první prosadil
František Xaverský. Začal tím, že získával na katolickou víru prosté Japonce, ale časem
pochopil, že pokud má křesťanství proniknout celou japonskou společností, musí na svou stranu získat i bonzy. To se mu časem i podařilo a misijní dílo se v Japonsku slibně rozvíjelo až do 17. století, kdy po období slibných nadějí Japonsko zcela vyhubilo politicky podezřelé křesťanství a od roku 1637 se zcela uzavřelo před vnějším světem.
Co se týče dialogu Katolické církve s náboženstvími Číny, jeho praprůkopníkem byl taky misionář TJ (Tovaryšstva Ježíšova).
Mateo Ricci (1552-1610), „
vynikající matematik a astronom, dosáhl v Číně mimořádné misijní úspěchy... díky úsilí přizpůsobit se čínskému prostředí.“ (Dučák, K.:
Božie svetlo v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768, s. 104) Praktikoval akomodační misijní strategii, tedy metodu přizpůsobování se prostředí při misijní činnosti, která přinesla jezuitům mimořádné úspěchy.
Jezuitští misionáři vykonávali své poslání v různých podobách. Zatímco u zaostalých domorodých kmenů začínali například i s rozdáváním zrcadel, nožů a flitrů, do rozvinutých zemí, například do Číny, přicházeli jako učenci s hodinami, dalekohledy, mapami či kalendáři, v Japonsku zase jako obchodníci dohadovali obchody s japonskými obchodníky. Byli vojáky i otroky, ba i farmáři v Marylandu, pokud to mohlo napomoci úspěchu jejich poslání. Ba i jako lékaři slavili velké triumfy v boji proti horečkám a při zmírňování bolestí nemocných díky objevu chininu. Byli schopni stavět velkolepé chrámy s nádhernými oltáři a vnitřní výzdobou, zhotovovat varhany či jiné hudební nástroje, ba i odlévat kostelní zvony. Stejně dobře dokázali v Číně konstruovat slévárny na výrobu děl, či zařízení observatoří, a právě tak důmyslně postavili v pralesích Jižní Ameriky prakticky z ničeho velké manufaktury, ale také skutečné průmyslové podniky a zemědělská družstva, nebo jak je nazývá Otruba - „vzorové kolchozy“. (Otruba, G.:
Einleitung, In: Paucke, F.:
Zwettler Codex 420, s. 23)
S každým člověkem dokázali komunikovat i diskutovat v jeho rodném jazyce, ovládali korán, znali buddhismus či filozofii Konfucia a jiných filozofů východu. Jelikož jezuité na rozdíl od jiných řeholí neměli předepsaný řádový oděv, snažili se domácím obyvatelům přizpůsobit i oblečením. Nejednou se proto oblékli jako páriové, bráhmani, bonzové, či kuliové. Zajímavé svědectví o tom nám zanechal český jezuitský astronom, matematik, hudebník a polyhistor
Karel Slavíček v dopisu ze dne 24. října 1716, který je adresovaný P. J. Zwickerovi, novicmistrovi brněnské koleje TJ. V dopisu se český misionář zmiňuje o svých zážitcích krátce po příchodu do Číny. Kromě jiného píše: „,
Zatím mně připravili čínské šaty. 4. září mne podle čínského způsobu ostříhali.“ (citováno dle: Kalista, Z.:
Cesty ve znamení Kříže, s. 108)
Cestu do Číny jezuitům otevřel již zmíněný
Matteo Ricci, který přišel do Číny v roce 1583. V úsilí přiblížit se místním poměrům zašel až tak daleko, že se „
snažil najít soulad mezi konfuciánstvím jako oficiálním čínským nábožensko-morálním učením a křesťanstvím.“ (Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 334)
Začínal tam, kde předtím ztroskotali jeho předchůdci z řad františkánů, dominikánů, augustiniánů, ale i samotných jezuitů. Ricci při své misijní činnosti uplatnil akomodační misijní strategii. Začal velmi důslednou přípravou na své poslání. V první řadě se důkladně naučil čínský jazyk a postupně si stále více osvojoval čínské zvyky. Navíc si počínštil i jméno, takže v Číně vystupoval pod jménem Li Ma-teu. Jeho čínština byla natolik dobrá, že během pobytu v Číně napsal čínsky dvě desítky děl. Nejvýznamnější z nich, dílo o podstatě Boha, které revidoval Siu, „si dokonce vysloužilo vzácnou čest zařadit se mezi klasické čínské spisy.“ (Otruba, G.:
Einleitung, In: Paucke, F.:
Zwettler Codex 420, s. 24)
Toto dílo, napsané mezi lety 1593 a 1596, se dočkalo čtyř vydání ještě během autorova života.
Ricci si s sebou přinesl nejvýznamnější výdobytky evropské vědy, techniky a kultury. Například hodiny různých druhů, astronomické přístroje, hudební nástroje, obrazy s perspektivním prostorovým zobrazením, a jiné vynikající evropské produkty. Svou vzdělaností si na čínském dvoře získal nejen upřímné přátele a obdivovatele, ale i zaryté odpůrce. Někteří sebevědomí čínští vzdělanci nesli s nevolí, že Ricci jejich zemi, kterou oni považovali za jedinou na světě, označil jen za jednu z mnoha jiných zemí, ačkoli nejdůležitější ze všech.
Čínský kronikář o tom s jistou dávkou nevole píše: „
Během periody císaře Wan-liho přišel jeden muž z říše Itália, nazvaný Li Ma-teu, do hlavního města a vyhotovil generální mapu všech říší. Nepravdivě tvrdil, že celý svět sestává z pěti světadílů, ten první se jmenuje Ya-si-ya (Asie) a tvoří ho sto říší, z nichž nejdůležitější je Čína. Druhý světadíl se nazývá Eu-lo-pa (Evropa), se sedmdesáti královstvími, třetí Li- wi-ya (Libye = Afrika) se sto říšemi, čtvrtý Ya-me-li-ka (Amerika) a nakonec pátý Me-wa- la-ni-kia (Magellania = Oceánie). Toto jsou údajně všechny země světa a podobných dobrodružných, nekritických pomluv je více ... Tribut, který přinesl, sestával z vyobrazení Pána nebes, Matky Pána nebes a podobných předmětů, které jsou naprosto nepatřičné, ale přesto byly přijaty. Kromě toho přinesl i kosti svatých. V časech dynastie Tang to označil Han-ju za špatné znamení a řekl, že je nevhodné přinést kosti na dvůr. Mravnostní úřad proto prosil, aby mohl Li Ma-tea poslat zpět do jeho země a nedovolit mu volně se stýkat s Číňany v obou hlavních městech, Nankingu a Pekingu... Nebylo na to pamatováno. Císař měl dokonce radost z toho cizince, dal mu bydlení a stravu a bohatě ho obdaroval.“ (Glazik, J.:
Matteo Ricci. Der Begründer der neuzeitlichen Chinamission, s. 327)
Díky přátelství s čínským císařem dostal Ricci volné pole působnosti pro svou misionářskou
činnost, ba dokonce získal od císaře povolení postavit první katolický kostel v Pekingu. Při
svém misionářském působení dosáhl předtím nepředstavitelné úspěchy. Pokřtil několik
čínských učenců a získal v nich cenné a věrné poradce i spolupracovníky. Pro císaře kreslil
mapy, vylepšil kalendář čínských astronomů a vstoupil do povědomí tehdejší čínské společnosti jako obecně uznávaná osobnost. Ricci se s čínskou kulturou sžil natolik, že se čínskému myšlení - filozofii konfucianismu usiloval přizpůsobit i křesťanskou doktrínu. Tato snaha se týkala i rituálů, takže vyvolala nevoli příslušníků jiných řeholí. Byli to „
například dominikáni a františkáni, neboť tyto praktiky považovali za příliš povolné vůči čínským zvykům, jako bylo uctívání Konfucia. Tato situace přerostla do sporu mezi jezuity a ostatními řeholemi, což oslabovalo rozvíjející se čínské misie.“ (Bučko, L.:
Misijná a charitatívna činnosť, s. 115 – 116)
Ricciho nakonec obžalovali v Římě a tak vznikl vleklý spor o čínských obřadech, který byl
ukončen až v polovině 18. století. Matteo Ricci nakonec v Pekingu i zemřel. Oplakávali ho
nejen tisíce křesťanů a jeho řadoví spolubratři, ale i samotný císař. Zanechal za sebou
pozoruhodné dílo. Zatímco v prvním roce svého působení pokřtil Ricci prvního Číňana, o rok
později už dva, v roce 1603 měla čínská katolická obec 500 věřících, v roce 1605 již 1.000, v
roce 1608 více než 2.000 a v roce 1610, kdy Ricci zemřel, „po něm truchlilo více než 2.500
věřících a jeho spolubratři: osm Italů, osm Portugalců, jeden Španěl a osm Číňanů.“
(Glazik, J.:
Matteo Ricci. Der Begründer der neuzeitlichen Chinamission, s. 328)
Tento misionář, považovaný za jednoho z největších jezuitských misionářů vůbec, „objevil v konfucianismu, ve státním učení Číny, zlaté stopy pravdy, kulturní, sociální a náboženské hodnoty, které korunoval křesťanskou radostnou zvěstí. Číňanům prohlásil: "
Konfucius je připravovatelem cesty, Kristus je jejím završitelem.“ (Stürmer E.:
Útok na dračí trón, s. 6)
Nebyla to taková koncepce dialogu s nekřesťany, jaká se rozvinula po II. vatikánském koncilu, ale dialog zde již existoval.
Ve stylu Ricciho misijního působení pokračovali i jiní jezuité. Jedním z nejznámějších byl Němec
Johann Adam Schall von Bell, který se narodil v Kolíně nad Rýnem v roce 1592. Ten získal hodnost mandarína první třídy a stal se ředitelem Císařského astronomického ústavu v Pekingu. Ve stejném městě dal postavit i katolický kostel a r. 1650 ho posvětil. Adam Schall byl dokonce poradcem císaře a provedl reformu kalendáře. (Srov. Stadler, P.:
Auf den Spuren Matteo Riccis, s. 7) V Pekingu nakonec zemřel v roce 1666.
Avšak nejen Adam Schall se v Číně vyznamenal svými znalostmi astronomie. I jezuita
Ignac Kögler se stal dvorním astronomem čínského císaře. Jezuitští misionáři si úctu Číňanů obecně získávali svými vědomostmi v oblasti přírodních věd. V 16., 17. a 18. století publikovali v čínštině mnohem více než sto knih z oblasti matematiky, přírodních věd, či astronomie. (Srov. Hartmann, P. C.:
Der Jesuitenstaat in Südamerika 1609 – 1768, s. 15)
Jezuité platili v Číně za mimořádně vzdělané lidi a také díky této skutečnosti se jim dařilo pohybovat se v blízkosti čínských císařů. Nástupce Adama Schalla, jezuita
Ferdinand Verbiest, se stal učitelem samotného císaře a prvním císařským matematikem. (Srov. Baur, F. F.:
Geschichte der christlichen Kirche. IV. Band, s. 468)
Akomodační metoda a dialog s jinověrci umožnili jezuitům spolu s dalšími příznivými okolnostmi dosahovat mimořádné misijní úspěchy, ale na druhé straně si jezuité získali mnoho nepřátel i v katolických kruzích. Jezuitská schopnost pronikat do nejvyšších kruhů čínské společnosti byla trnem v oku příslušníků jiných řeholí Katolické církve, ale i představitelů vládnoucích kruhů koloniálních mocností, které se obávaly rostoucího vlivu jezuitů v zámoří. Evropany obzvláště dráždilo, že jezuité „
při politických a komerčních jednáních nejednou vystupovali proti nim jako tlumočníci a poradci na straně Číňanů“.
(Otruba, G.:
Der Jesuitenstaat in Paraguay. Idee und Wirklichkeit, s. 86)
I misionáři jiných řeholí žárlili na misijní úspěchy jezuitů. Bučko píše: „
Dominikáni, františkáni, ale i kapucíni dostatečně nepochopili metodu akomodace a stěžovali si na jezuity u Svaté stolice v Římě... Hlavním problémem nebyla ani tak nelegitimnost těchto ritů, jako spíše rivalita mezi katolickými řády a konflikt mezi jejich misijními metodami či politické roztržky mezi zástupci svaté stolice a velmocemi, zainteresovanými na patronátním misijním systému.“ (Bučko, L.:
Misijná a charitatívna činnosť. s. 116)
Vleklý spor nakonec ukončil papež Benedikt XIV. v roce 1744 definitivním zákazem praktik jezuitských misionářů.
Ve smyslu všech uvedených faktů je tedy zřejmě, že dialog s muslimy, Židy, či příslušníky jiných náboženství vedli řeholníci Tovaryšstva Ježíšova již několik století před Druhým vatikánským koncilem i před pontifikátem papeže Jana Pavla II. Právě díky této skutečnosti dosáhla Katolická církev ve své misijní činnosti velké úspěchy.
Jezuité rozpracovali strategii dialogu s jinověrci několik století před Druhým vatikánským koncilem. Koncil prakticky zužitkoval jejich poznatky a zkušenosti a z dialogu s jinověrci udělal oficiální doktrínu Katolické církve.
Miliony konvertitů z řad nekřesťanů, které se stávají svěží krví Katolické církve, jsou nadějí, ale i závazkem do budoucna. Ještě stále tvoří katolíci pouze jednu pětinu lidstva, proto před námi stojí naléhavý úkol „zalidnit“ naši Církev. Bez dialogu s jinověrci je však splnění tohoto úkolu nereálné. Proto je třeba zintenzívnit dialog se všemi, kteří stojí mimo Katolickou církev. Základním předpokladem úspěchu je však zachování čistoty katolické víry. Jinak Katolická církev ztratí samu sebe a všechno pozitivní úsilí generací předků bude jednou provždy ztraceno.
Karol Dučák
Použitá literatúra:
1. Baur, F. F.: Geschichte der christlichen Kirche. IV. Band. Tübingen: L. FR. Fuks, 1863.
2. Bučko, L.: Misijná a charitatívna činnosť. Bratislava: VŠZSP sv. Alžbety, 2009. 248 s. ISBN 978-80-89271-37-5.
3. Bučko, L.: Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. 549 s. ISBN 80-85223-34-1.
4. Dučák, K.: Božie svetlo v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2012. 470 s. ISBN 978-80-85223-93-4.
5. Fülöp-Miller, R.: Moc a tajemství jezuitů. Vydání třetí. Praha: Rybka Publishers, 2006. 654 s. ISBN 80-86182-98-3.
6. Glazik, J.: Matteo Ricci. Der Begründer der neuzeitlichen Chinamission. In: Grosse Gestalten des Glaubens. Leben, Werk und Wirkung. München: Südwest, 1982. 576 s. ISBN 3-517-00774-9.
7. Hartmann, P. C.: Der Jesuitenstaat in Südamerika 1609 – 1768. Weißenhorn: Konrad, 1994. 174 s. ISBN 3-87437-349-5
8. Kalista, Z.: Cesty ve znamení Kříže. Praha: Evropský literární klub, 1941. 256 s.
9. Otruba, G.: Der Jesuitenstaat in Paraguay. Idee und Wirklichkeit. Wien: Bergland, 1962. 192 s.
10. Paucke, F.: Zwettler Codex 420 des P. Florian Paucke S.J. Hin und Her. Hin süsse und vergnügt, her bitter und vertrübt. Das ist: Treu gegebene Nachricht durch einem im Jahre 1748 aus Europa in West-America, nahmentlich in die Provinz Paraguay abreisenden und im Jahre 1769 nach Europa zurukkehrenden Missionarium, 2 Bände. Wien: Wilhelm Braumüller, 1959-1966. 1112 s.
11. Stadler, P.: Auf den Spuren Matteo Riccis. In: JESUITENMISSION MENSCHEN FÜR ANDERE, 2011, Heft 1.
12. Stürmer E.: Útok na dračí trón. Nitra: Spoločnosť Božieho Slova na Slovensku, 1996. 144 s. ISBN 80–85223–42–2.
