Snahy o aktivnější zapojení lidu do liturgie prostřednictvím rodných jazyků se však neprojevovaly pouze u slovanských národů, ale existovaly i v Západní Evropě. Šlo o množství jednotlivých iniciativ „k reformě a k zapojení se věřících do liturgie, které se vztahovaly zvlášť na slavení mše (např. ze Speyerského říšského sněmu v roce 1526)... Po vynalezení tisku se začaly vydávat i lidové misály v řeči lidu ...
1. část článku zde
V roce 1488 vznikl první misál pro lid, který obsahoval celou bohoslužbu slova v němčině. Podobný misál v němčině pro lid vznikl v roce 1514, ale tento již obsahoval nejen bohoslužbu slova, ale celou mši sv. v řeči lidu. Prakticky to vypadalo tak, že se
mše slavila v latině a lidé sledovali text v misálu, napsaném ve srozumitelném rodném jazyce.“ (Caban P.
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 111-112)
Právě
v Německu byli teologové v tomto směru obzvlášť aktivní. Mezi těmito reformátory se vyznamenali Michael Helding, Johann Leisentrit, především však Georg Witzel. I během Tridentského koncilu pokračovaly snahy o aktivnější zapojení věřících do liturgie. Byli to biskup T. Campeggio z Feltre, nebo vídeňský biskup Friedrich Nausea, kteří prosazovali ústupky ve věci jazyka lidu v liturgii. (Srov. Caban P.
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 111-112)
Volání po aktivnějším zapojení lidu do liturgie však zůstaly nevyslyšené.
Tridentský koncil nesporně patří k nejvýznamnějším událostem v dějinách Katolické církve vůbec a přinesl mnohá nezpochybnitelná pozitiva, zmrazil však snahy o odstranění téměř úplné pasivity laiků během mše svaté. Po 4 století po Tridentském koncilu se odmítalo používání rodných jazyků věřících v liturgii. Je však
nutné zdůraznit, že samotný Tridentský koncil a priori neodmítl používání rodných jazyků v liturgii. V příslušném kánonu se uvádí, že musí být vyobcován ten, kdo tvrdí, že obřad římské Církve „
má být celebrován pouze v jazyce lidu“. (Tridentský koncil, sessio
XXIl, Doctrina de sacrificio Missae, can. 9, Denzinger, č. 956)
O co tady šlo? Tridentský koncil, který se stal skutečným požehnáním pro Katolickou církev, byl de facto odpovědí na nástup reformace. Mnozí reformátoři ve své přehnané snaze o co nejrozsáhlejší reformy chtěli z liturgie zcela odstranit latinu a žádali používat jako liturgický jazyk výhradně mateřský jazyk věřících. Tento nežádoucí extrém Tridentský koncil z pochopitelných důvodů odmítl a požadoval zachování latiny jako liturgického jazyka.
Trident nikdy nevyslovil radikální požadavek, že se mše musí celebrovat jen v latině. Pohrozil vyobcováním reformátorům, kteří chtěli latinu z liturgie úplně odstranit a žádali používat jako liturgický jazyk POUZE (!) mateřský jazyk věřících, nevyjádřil se však explicitně v tom smyslu, že každá mše svatá v rodném jazyce je zakázána. Přesto toto rozhodnutí koncilu začalo být „
interpretováno tak, že je každá liturgie v lidovém jazyce zakázána.“ (Berger R.
Liturgický slovník, s. 167)
Během následujících 4 století po koncilu se povětšinou odmítal jazyk lidu v liturgii a navíc „byly zakázány i překlady oficiálních liturgických textů pro osobní duchovní čtení.“ (Caban P.
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 113) Je však třeba připomenout, že i v tomto ohledu existovaly
četné výjimky. Slovinci měli už v roce 1613 k dispozici vlastní lekcionář, a v 30. letech 20. století byl přeložen do slovinského jazyka i kompletní
Rituale Romanum. V roce 1615 papež Pavel V. schválil slavení mše svaté v čínském jazyce. Později byl Svatým stolcem schválen překlad latinské liturgie do dalších jazyků: do perštiny v roce 1624 a do gruzínštiny v roce 1631. V roce 1755 však Řím zrušil předchozí povolení sloužit mši svatou v čínském jazyce v důsledku známého sporu o čínské obřady. K určitým změnám v liturgii došlo v době osvícenství i v německy mluvícím prostoru, kde vznikla zásluhou katolického reformního hnutí takzvaná
Singmesse (zpívaná mše): když například kněz potichu odříkal text Glorie v latině, zpívalo společenství věřících píseň na Gloria německy. Dalším liturgickou formou v této době byla
Betsingmesse (recitována-zpívaná mše): kněz se modlil úřední latinské modlitby, no společenství v tom čase nebylo pasívní, ale recitovalo německé modlitby a zpívalo písně „ke mši“. Díky tomuto kompromisu „se jednak ,zachránila´ latina a na druhé straně se zaručovala jistá forma účasti věřících... Šiřitelé osvěty vyžadovali i používání mateřské řeči při křtu a nešporách.“ (Caban P.
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 113)
Až na výjimky však bylo používání rodných jazyků věřících v liturgii v tomto období odmítáno. Teprve později liturgické hnutí začalo navazovat na iniciativy směřující k aktivnímu zapojení věřících do liturgie z období před Tridentem i po něm.
V této souvislosti si však musíme uvědomit, že samotné zavedení rodných jazyků do liturgie nestačí pro zajištění aktivní účasti věřících na liturgii. Dalším důležitým předpokladem je
zvyšování liturgického vzdělání věřících. Už koncilní otcové v Tridentu si uvědomovali tuto skutečnost, proto v dokumentech koncilu čteme, že „svatá synoda přikazuje pastýřům a jednotlivým [duchovním], kteří vykonávají duchovní správu, aby častěji v průběhu slavení mší, ať sami nebo prostřednictvím jiných osob, vysvětlovali něco z toho, co se při mši čte; a mezi jiným aby především o nedělích a svátcích vyložili některé z tajemství této nejsvětější oběti.“ (Tridentský koncil, sessio
XXIl, Doctrina de sacrificio Missae, cap. 8, Denzinger, č. 946)
Toto však bylo spíš zbožné přání než reálný předpoklad.
Vzdělanost kléru nebyla na požadované úrovni. Před koncilem neexistovaly semináře a kandidáti na kněžství se připravovali na úrovni farností, či klášterů. Tridentský koncil se sice přičinil o zřizování diecézních seminářů, avšak trvalo ještě velmi dlouho, než se podařilo dosáhnout celkové zvýšení teologického vzdělání kněžstva v rámci celé Katolické církve.
V roce 1570 zavedená klerikalizovaná latinská liturgie Pia V. s pasivní účastí lidu na mši byla na míle vzdálená od původních záměrů Pia V. vytvořit živou mši, používanou v Římě v prvním tisíciletí.
Dalším závažným nedostatkem předkoncilní mše svaté byla
absence společných aktivit věřících při liturgii (přinášení darů věřícími, společná modlitba věřících), které byly nedílnou součástí starobylé římské liturgie v prvním tisíciletí existence Církve. Takto se lid stal pasivním přívěskem liturgie a všechny aktivity se přenesly na kněze a přisluhující, takže mše se stala klerikalizovanou, do jisté míry vzdálenou věřícímu lidu.
Kombinace absence rodných jazyků, minimálního liturgického vzdělávání i pasívní účasti věřících na mši nemohla mít v konečném důsledku jiné než žalostné důsledky. Věřící se během mší svatých zabývali všeličím možným, jen ne mší samotnou. Běžně se modlili růženec, nebo jiné modlitby. Došlo tak k jejich odcizení a vytvoření bariéry mezi knězem a věřícími. Kněz byl ve svém světě a věřící také.
Věřící byli sice tělem přítomni na mši, duchem však byli někde jinde. Formální nedostatky předkoncilní liturgie a liturgické praxe znepokojovaly teology liturgického hnutí, avšak papežové z různých důvodů dlouhodobě tolerovali tento nežádoucí stav.
Ke zlomu došlo až v 20. století během pontifikátu papeže Pia X. Pius X. byl ctitelem liturgie Pia V. Přesto si uvědomoval nedostatky této liturgie, především pasivní účast věřících.
Sv. Pius X. nehodlal již déle tolerovat tento neúnosný stav, proto požadoval, „
aby se lidé nemodlili na mši, ale aby se modlili mši“. (Citováno dle:
Pius X., pápež.)
Tento svatý papež usiloval eliminovat pasivitu věřících během mše. Už na začátku svého pontifikátu „dovolil používat zpěvy v lidové řeči při tzv. tiché mši, a to tehdy, pokud nejde o doslovný překlad liturgických textů, protože ty mají být zpívané jen latinsky. Texty mešních zpěvů v lidové řeči musely být schváleny ordinářem.
V roce 1905 papež Pius X. podpořil vydání hlaholského misálu. V roce 1906 stejný papež svým dekretem
De usu linguae Slavonicae in sacra Liturgie dovolil natrvalo používat staroslověnštinu v některých oblastech východního pobřeží Jadranu a chorvatského vnitrozemí. (Srov.
Sacra Congregatio Rituum. Decretum De usu linguae Slavonicae in Sacra liturgia.)
V úsilí papeže Pia X. pokračovali i jeho nástupci. Papež
Benedikt XV. v roce 1920 povolil používat chorvatský a slovinský jazyk ve vybraných liturgických obřadech a při čtení evangelia během slavnostních mší. Také
legitimizoval použití českého jazyka při některých liturgických úkonech v regionech, kde byla tato zvyklost ustálená již od 15. století.
Během pontifikátu
Pia XI. vyšlo v roce 1927 ve Vatikánu nové vydání hlaholského misálu a v roce 1932 byl znovu vydán slovinský misál. (Porov. Krivda A.
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii. In
Päťdesiat rokov liturgickej reformy Druhého vatikánskeho koncilu na Slovensku. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie Košice, 25. októbra 2012 s. 123-124)
Papež Pius XI. projevil pochopení pro používání národních jazyků v liturgii. V roce 1929 schválil vydání Rituálu v němčině pro Bavorsko a o něco později, v roce 1935, vydání zvláštního Rituálu v jazyce věřících pro Vídeňskou arcidiecézi. Jeho používání se však rozšířilo na celé Rakousko. (Srov. Peclers, K. F.
Dynamic Equivalence: The Living
Language of Christian Worship, s. 32)
V letech 1941-1942, během pontifikátu papeže
Pia XII., bylo misionářům v zemích Afriky, Číny, Indie, Indočíny, Indonésie a Nové Guineje uděleno povolení překládat
Rituale Romanum do místních jazyků. Slavnostní formule však musely zůstat zachovány v latinském jazyce. Překlady byly pověřeny komise odborníků pod vedením apoštolského delegáta v dané zemi a vyžadovalo se schválení překladů Římem. (Srov. Peclers, K. F.
Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship. s. 33)
Úsilí zpřístupnit věřícím liturgii v národních jazycích vyvrcholilo na Druhém vatikánském koncilu, který umožnil aktivní účast věřících na liturgii v dosud nebývalé míře. Je však třeba hned na začátku zdůraznit, že
samotnému koncilu nelze připisovat snahu o eliminaci latiny jako liturgického jazyka. V konstituci
Sacrosanctum concilium se mimo jiné uvádí také toto: „
Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech...“ (
Sacrosanctum concilium, č. 36)
A na jiném místě: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.“ (Sacrosanctum concilium, č. 54)
Na druhé straně je však třeba konstatovat, že koncilní konstituce
umožňuje používat v liturgii v rozsáhlé míře národní jazyky. Doslova se v ní uvádí, že „národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v ,přímluvách´, a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu...“ (
Sacrosanctum concilium, č. 54)
Je zde tedy legitimní požadavek co nejširšího uplatnění národních jazyků v liturgii a stejně legitimní požadavek zachovat v liturgii latinu. Jak sladit tyto 2 zdánlivě protichůdné požadavky? To je, oč tu běží.
Příslušníci ultrakonzervativního tábora Katolické církve se dovolávají článku 36 konstituce
Sacrosanctum concilium, stanovujícího požadavek zachování latiny v liturgických obřadech.
Tento požadavek je legitimní. Je však nutné připomenout ultrakonzervativcům, že
ani Tridentský koncil ani Druhý vatikánský koncil nestanovily explicitně, že latina má být jediný liturgický jazyk Římskokatolické církve! Oba koncily odmítly extrémní požadavky absolutní eliminace latiny v liturgii a jejího úplného nahrazení národními jazyky, nestanovily však explicitně, že latina má být jediný liturgický jazyk Římskokatolické církve. Ve smyslu obou koncilů tedy má zůstat zachována koexistence latiny a národních jazyků v liturgii. Pokud někdo co jen naznačí tendenci odstranění národních jazyků z liturgie a jejich totálního nahrazení latinou, zrazuje učení Katolické církve, zpečetěné Tridentským i Druhým vatikánským koncilem.
Na druhé straně je však třeba ztotožnit se s kritikou ultrakonzervativců na adresu současné Katolické církve kvůli
nedodržování nařízení koncilu o zachování latiny v liturgii. Současná liturgická praxe Římskokatolické církve je totiž diametrálně odlišná a latina se téměř úplně vytratila z liturgie. V mnoha farnostech se věřící s latinou nesetkají jak je rok dlouhý a v tomto případě se jednoznačně jedná o nedodržování koncilních nařízení.
Je legitimní požadavek, aby v každé farnosti alespoň sporadicky zazněla na mších svatých latina, a rovněž legitimní je požadavek, aby věřící uměli latinsky recitovat nebo zpívat alespoň některé části mše, především Otče náš. Nejde zde pochopitelně o totální návrat k předkoncilní latinské liturgii, ale o slavení pokoncilní liturgie Pavla VI., v níž by byly stabilní mešní části v latině, zatímco čtení, homilie a společné modlitby věřících by byly v národním jazyce. Pomáhá to udržovat povědomí univerzálnosti církve a má to tedy významný pastorační efekt. Pochopitelně ta část katolíků, která si výslovně přeje návrat k předkoncilní latinské liturgii, má na to plné právo.
Autor těchto řádků se však nespokojuje s těmito požadavky, ale plánuje navrhnout příslušným liturgickým komisím, aby byla i v řádné formě římského ritu stabilně zavedená modlitba Otče náš v latinském jazyce. V případě akceptace tohoto návrhu by na každé mši svaté římského ritu zazněla latina v modlitbě Pater noster. Modlitba Páně by se takto stala integrujícím prvkem obou forem římského ritu.
Karol Dučák
Použité prameny a zdroje:
1. Berger R.:
Liturgický slovník. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2008. 592 s. ISBN 978-80-7021-965-2.
2. Bučko, L.:
Misijná a charitatívna činnosť. Bratislava: VŠZSP sv. Alžbety, 2009. 248 s. ISBN 978-80-89271-37-5.
3. Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. 549 s. ISBN 80-85223-34-1.
4. Caban, P.:
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku. Prvé vydanie. Praha: Paulínky, 2013. 136 s. ISBN 978-80-7450-074-9.
5. Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
6. Denzinger, H.:
Enchiridion symbolorum, definitionum et deklarationum de rebus fidei et morum. Editio undecima. Friburgi Brisgoviae: Herder, 1911. 656 s.
7.
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
8. Krivda A.:
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii. In:
Päťdesiat rokov liturgickej reformy Druhého vatikánskeho koncilu na Slovensku. Zborník z medzinárodnej
vedeckej konferencie Košice, 25. októbra 2012. CD; 1. vydanie. Ružomberok: Verbum, 2013. ISBN 978-80-8084-996-2.
9. Lacko, M.:
Svätý Cyril a Metod. Siedme vydanie. Rím: Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, 1992. 222 s. + 32 s. obrazových príloh.
10. Peclers, K. F.:
Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship.
Collegeville: The Liturgical Press, 2003. 239 s. ISBN 0-8146-6191-2.
11.
Pius X., pápež. In:
Životopisy svätých. Dostupné z:
http://www.zivotopisysvatych.sk/pius-x-papez/.
12. Sacra Congregatio Rituum. Decretum
De usu linguae Slavonicae in Sacra liturgia. 18. december 1906. In:
Acta Sanctae Sedis, 40 (1907), s. 54-58.
13. Švagrovský, Š.:
Grécko-byzantský rítus na území Slovenska. In:
Slavica Slovaca. [1998]. ročník 33, číslo 2, s. 97–108.
Dostupné z:
http://www.slavu.sav.sk/casopisy/slavica/1998_02/1998_02.pdf
14.
Žitije Konstantina - Život Konstantinův, XVI. In:
Magnae Moraviae Fontes Historici. Dostupné z:
http://www.cormierop.cz/Magnae-Moraviae-Fontes-Historici.html
