Zamyšlení nad evangeliem druhé neděle postní- cyklus B
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“
Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých.“ (Mk 9,2-10)
Musel to být šok pro ty tři rybáře Petra, Jana a Jakuba, když viděli přesně to, co my dnes slyšíme.
Petr je úplně vyveden z míry a překypuje nevýslovnou radostí i bázní. O dojmech Jakuba a Jana evangelista Marek nemluví.
Byl to nevšední prožitek Boží blízkosti, a tak ten namáhavý výstup na horu Tábor za to stál. Viděli, co je lidskému oku skryté. Co bylo nahoře, to už nebyla víra, ale přímo nazírání. Pro nás tato událost v sobě nese významnou symboliku: Petr, Jakub a Jan patřili k nejbližším Ježíšovým učedníkům. Hora je v Bibli symbolem blízkosti Bohu.
Zářivě zbělený oděv a svědectví, že by jej žádný bělič na světě nedovedl tak vybílit – naznačuje život budoucího věku, kdy všechno uvidíme ve světle Boha.
A Mojžíš a Eliáš, to byly největší postavy izraelských duchovních dějin a každý Hebrej věděl, že oni jsou předchůdci Mesiáše.
Proměna Pána Ježíše na hoře Tábor není kouzlem ani žádnou magickou hříčkou. Ale je příprava na něco, o čem učedníci nemají ani tušení. Totiž za nějaký čas uvidí v šeru Getsemanské zahrady svého Mistra v potu krve, jak se trápí úzkostí, že zemře tou nejstrašnější smrtí – přibitím na kříž.
ten horský prožitek jim má pomoci, aby vydrželi to zdánlivé zklamání i bolest. Zatím však o tom nevědí…
Po chvíli vidění zmizí a oni vidí Pána Ježíše samotného v jeho běžné lidské podobě.
Tato dnešní „troška“ evangelia není předzvěstí hrůzy, ale stává se posilou, aby člověk zdánlivě pod tlakem samoty a smutku, vlastní nemohoucnosti nezapochyboval, ale věřil, že ho Bůh volá k záchraně a ke štěstí.
A to, že se v tom našem bytí střídají chvíle Boží blízkosti i sucha duchovního života svědčí, že na této zemi ráj ani nebe není.
Ty nádherné okamžiky, které zde už zakoušíme, nám mají dodat odvahu, abychom v těžkých chvílích neztráceli hlavu.
Ono něco na tom je, říká Chiara Lubichová: „Kdyby Bůh člověku ukázal všechny bolesti, které mu v životě určil, padl by a zemřel. Kdyby mu ukázal všechny radosti, které má v životě prožít, padl by a zemřel.
Bůh to ví a rozděluje. Člověk to neví a dává se Bohu, který ho miluje.“
A Pán Bůh nás má rád. Jen je třeba to umět vidět.
