Když Frank Duff v roce 1921 v irském Dublinu spolu s několika věřícími ženami založil Mariinu legii, ještě nikdo netušil, jak toto laické mariánské hnutí zakrátko po celém světě rozpoutá obrovský duchovní požár. Tato malá, Panně Marii zasvěcená skupinka chtěla právě skrze Marii vést své okolí k Ježíši.
Takovou cestu evangelizace jim prostřednictvím svých spisů ukázal sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: "
Pokorné Mariiny děti vědí, že tato Matka je nejjistější, nejlehčí, nejkratší a nejdokonalejší cestou k Ježíši. Proto se této Matce bezvýhradně odevzdají."
Jednou z nejhorlivějších legionářek Panny Marie v Dublinu byla Edel Mary Quinn, dívka s plavými vlasy a se smyslem pro humor, se silnými vůdčími schopnostmi, sportovně a umělecky nadaná; ráda hrávala na klavír a na housle. Jako nejstarší z pěti dětí se musela zříkat mnoha věcí a už jako 17letá přijmout práci v jedné firmě, aby tak mohla finančně podporovat rodinu. Její otec, bankéř, ale zároveň vášnivý hráč, přišel téměř o všechno.
Když Edel Mary Quinn v roce 1928 jako dvacetiletá sekretářka poznala na jednom setkání Mariinu legii a slyšela slova: "
Dáváme se Marii celkem k dispozici, aby nás udělala nástroji zprostředkování milostí," poprosila ihned o přijetí.
S velkou horlivostí navštěvovala staré a nemocné, a to nejen během dvou hodin týdně, aby si splnila svůj úkol. Již brzy po své namáhavé práci v kanceláři tomu obětovala svůj krátký volný čas každý večer a často dokonce i nedělní odpoledne.
Mladá Edel se dobře osvědčila, a proto jí Frank Duff svěřil odpovědnou roli -
vedení skupiny, která se starala o prostitutky.
Jistý kardinál později napsal: "
Její každodenní zkušeností byly kyselé obličeje, nadávky, odmítání, špinavá městská čtvrť, hmyz a bolest, kterou způsobovala této jemné duši bezbožnost a zkaženost." Dívkám z ulice se věnovala s elánem a nápaditostí často až do půlnoci, jakoby to byly její děti. Následující den šla ráno v sedm na mši svatou a pomodlila se růženec. Při všem nasazení si byla vědoma: "
Není naším úkolem pouze pracovat, ale ... posvěcovat nás samé. Za tyto ubohé ženy se třeba hodně modlit a dostatečně se obětovat. Chci se pokusit jednat tak, jak by konala Panna Maria, a osvojit si její trpělivost a chápavou lásku." Úspěch byl překvapivý!
V průběhu krátkého času byly mnohé prostitutky ochotné přestěhovat se do ubytovny, kterou zřídila výlučně pouze pro ně.
I jistý mladý Francouz si Edel hluboce cenil pro její šlechetnou duši. Když ji ale požádal o ruku, aby se stala jeho ženou, přiznala se mu, že chce vstoupit do kláštera klarisek v Belfastu, a to hned, když rodina bude schopna obejít se bez ní. Bůh měl však se svou budoucí misionářkou jiné plány.
Edel začala vykašlávat krev a lékaři jí diagnostikovali pokročilou tuberkulózu s velmi malou šancí na uzdravení. Po osmnácti měsících v sanatoriu, stále ještě nemocná, se s naprostou samozřejmostí vrátila zpět ke svému zaměstnání a ke své milované legionářské práci. Mnozí se tomu divili, ale se jich to i dotklo. Ona sama s vnitřním klidem píše: "
V knize mého života podávám Bohu s dětskou láskou novou stranu."
A Pán Ježíš "zapsal" tuto stranu nečekaným způsobem, když v roce 1936 povolal 29-letou Edel mezi vyslance Mariiny legie do východní Afriky, kde založila stovky nových skupin na území dnešní Keni, v Tanzanii, Ugandě, Malawi a na ostrově Mauricius.
Navzdory mnohým námitkám, že ji posílají na jistou smrt, přijala Edel úkol - přinést Marii do Afriky - velmi ráda.
"
Vše pro něj skrze Marii!" To byla její deviza a během tříměsíční cesty lodí napsala Frankovi Duffymu: "
Těším se, že jste mi dovolili jít. Ostatní se budou těšit později."
Současně velmi
dobře věděla, že bez Panny Marie nic nezmůže, proto si zvolila takové životní heslo:
"Tak jako matka nosí své dítě pod srdcem,
tak jako v ní dítě žije a dýchá,
tak se i já se zavřenýma očima
odevzdávám jednou provždy Panně Marii.
Ať ona účinkuje skrze mne."
Edel Mary Quinn žila v Africe 8 let a neustále se snažila, "
nešetřit se pro Krista a úplně se pro něj nechat strávit," - jak to vyjádřila ona sama.
Hned při příjezdu do Nairobi, v tomto malém Babylóně jazyků, ras a sociálních skupin, ji udeřili do očí problémy tamních křesťanů.
Jak velké napětí vládlo mezi Evropany, Indy, Araby a různými africkými kmeny! Všichni byli sice katolíci, ale každý měl svůj vlastní kostel a nikdy se nesetkávali. Edel si proto stanovila první cíl: sjednotit je pomocí Panny Marie.
Když domácí slyšeli o jejím plánu, řekli: "
To, co chceš, je nereálné. Neznáš Nairobi. Kdyby byla někdy možná jednota všech těchto skupin, už by ji byli misionáři, kteří zde účinkovali, dávno úspěšně dosáhli."
Ale Edel se nenechala odradit a odpověděla: "
Proč nedůvěřujeme Panně Marii? Ona ví, co má udělat. Dovolme jí tedy, aby to udělala."
Její důvěra byla již zakrátko odměněna a nemožné se stalo možným;
24. dubna 1937, po šesti měsících přišli katolíci různých národností a ras, dosud rozdělení nepřátelstvím a diskriminací, na
první velké setkání Mariiny legie do Kostela sv. Petra Clavera.
Bok po boku se jednomyslně a každý ve svém mateřském jazyce zasvětili Panně Marii před jejím oltářem. To byla historická událost Katolické církve nejen v Keni, ale dokonce v celé východní Africe a jeden z nejšťastnějších dnů v životě mladé Edel.
Ona o tom řekla: "
Přesně takhle se to všechno dalo očekávat, když pracujeme pro Pannu Marii. Klíčem ke každému úspěchu je jednota s Pannou Marií."
Biskup z Nairobi John Heffernan vděčně napsal: "
Po jednom roce práce Edel Mary Quinn se změnila atmosféra v mé diecézi. Bez hluku přinesla ... katolíkům ... zárodek života. Zprostředkování milosti bylo citelné ... Podařilo se jí sjednotit osoby, které jsem já, jejich biskup, a moji misionáři sjednotit nedokázali ... Boží ruka v tom byla viditelná."
Tato jemná irská misionářka
očekávala od Panny Marie rozkvět Církve v Africe v malém i ve velkém. Díky "dobyvatelské" povaze se její život v Africe odvíjel jedinečně a neopakovatelně.
Na začátku tato mladá 30letá žena už v pět ráno čekávala na kraji cesty na nákladní auto plné afrických mužů, aby se s nimi hodiny vezla po hrbolatých cestách pralesa k cíli, do odlehlých misijních stanic a skrytých vesnic, kam dosud ještě nevkročila noha bělocha.
Svou
věrností modlitbě růžence se jí podařilo získat i mnoho domorodců různých kmenů, africké ženy, školáky, analfabety a malomocné, aby sami cítili odpovědnost za rozvoj a šíření víry a angažovali se tam, kde dosud pracovali pouze bílí misionáři.
Později byla Edel na svých, někdy denně až 150-kilometrových dobrodružných cestách džunglí nezávislá, neboť po několika zkušebních hodinách dokázala jezdit sama na svém vlastním "Rolls-Roycu" - na rozpadlém starém autě, ve kterém byla na zadním sedadle položena zbraň na ochranu proti divokým zvířatům.
Jezdila krajinou křížem krážem, a to i ve vedrech, tropickém dešti, v blátě, s častými poruchami auta a s mnoha nedobrovolně strávenými nocemi v pralese. Také pro zdravé misionáře by to bylo skutečné mučednictví. A přece si tato křehká Irka nikdy nestěžovala. Ani ty největší útrapy a odpor neuměli zabrzdit její radostnému nasazení v apoštolátu. Sílu k tomu
čerpala z každodenního svatého přijímání, z četby knihy Tajemství Marie od sv. Ludvíka Marii z Montfortu a především ze své lásky k Bohu.
"
Na to, abychom dokázali naši lásku, máme pouze jeden život, i to možná jen krátký," říkávala s úsměvem.
Dokonce i tehdy, když byla Edel opětovně upoutána na lůžko - během malárie, zánětu pohrudnice nebo tuberkulózy - a když jí doporučovali úplný klid, využívala tento čas velmi intenzivně. Konečně se mohla v tichu modlit, protože: "
Uvnitř jsem klariska na africké půdě," říkávala.
Když znovu stála na nohách, zavázala se Edel - věrná svému předsevzetí:,
Musím se stát nositelkou milostí pro každou duši; skrze mne to musí udělat Maria!'- k šestitýdenní misijní cestě do Tanzanie, aby tam založila nové skupiny. Její cesta vedla přes překrásnou savanu na úpatí Kilimandžára, nejvyššího vrchu Afriky.
Nejšťastnějším obdobím její mise byl nakonec půlrok, který v roce 1940 na pozvání mariánského arcibiskupa Johna Leeho strávila na ostrově Mauritius v Indickém oceánu.
Dvacet duchovních vůdců a skoro 300 činných členů se spolu s arcibiskupem slavnostně modlilo zasvěcení Panně Marii.
Arcibiskup podpořil legionáře těmito slovy: "
Pokud budete dělat váš apoštolát v duchu víry a sjednocení s Pannou Marií, bude to mít velký účinek a nikdo vám nedokáže odolat."
Jelikož Edel nemohla osobně vytvořit Mariinu legii i na sousedním ostrově Réunion, udělali to legionáři z ostrova Mauricius a v krátkém čase i tam vzkvétalo 60 mariánských skupin.
V posledních měsících života podnikla 36letá Edel ještě jednu 18-hodinovou cestu, během které utrpěla srdeční záchvat.
"
Jsem připravena v každém čase, když přijde Panna Maria, aby si mě vzala k sobě," řekla odevzdaně.
Edel zemřela 12. května 1944 s pohledem upřeným na sochu Panny Marie, která ji doprovázela na všech misích a na každém setkání.
Když se Edel dozvěděla o tom, že je naděje
vytvořit Mariinu legii i v Číně, měla velkou radost a byla ochotna jít na Dálný východ ihned po ukončení svého díla v Africe.
Duchovně to i uskutečnila!
Reálně to udělal arcibiskup Antonio Ribera (1897-1967), který jako apoštolský delegát pro Afriku pozorně sledoval a v třiceti třech diecézích i podporoval mariánský apoštolát. Byl totiž přesvědčen, že: "
... Mariina legie je zázrakem moderní doby a jedním z největších darů Panny Marie modernímu světu."
Později (v roce 1947) jako nuncius v Číně vřele doporučoval Mariinu legii všem biskupům a od roku 1948 ji všude propagoval jako ochranný štít proti hrozícímu komunismu v obrovském "království středu".
"
Bez obdivuhodného úspěchu apoštolátu Edel Mary Quinnové bych k tomu nikdy nenašel odvahu. Ale když si Bůh dokázal posloužit touto smrtelně nemocnou dívkou, aby oživil kontinent, jakým je Afrika, bylo to pak přesně to, co jsme potřebovali ... Tak Edel, skrytá v africké divočině, přispěla k záchraně Číny, aniž o tom vůbec věděla."
Rozvoj mariánského hnutí v Číně překonal všechna očekávání. Do ledna 1951 bylo navzdory silnému komunistickému pronásledování založených 1000 mariánských skupin v devadesáti diecézích; z nich během pronásledování vzešlo 4000 mučedníků.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.cz/,
článek ze 13. 2. 2018 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 26. 5. 2018)
