Příslušníci ultrakonzervativního tábora Katolické církve se od nás, konzervativních katolíků, odlišují mimo jiné i tím, že požadují zákaz mše Pavla VI., slavené v rodných jazycích, a úplný návrat k předkoncilní latinské mši. Podle jejich vyjádření je latina jediný vhodný liturgický jazyk v Římskokatolické církvi. Takové postoje jsou však v příkrém rozporu s tendencemi dějin křesťanského Západu od dob apoštolů až po dnešek.
Tendence zpřístupnit liturgii v rodném jazyce obyvatelstva v žádném případě není novotou Druhého vatikánského koncilu, ale je přítomna v Římskokatolické církvi už od samotného počátku. Latina, používaná v předkoncilní liturgii, není původním liturgickým jazykem Římskokatolické církve. Prvním liturgickým jazykem v dějinách Katolické církve vůbec byla aramejština, v níž zůstaly zachovány některé hebrejské výrazy, používané až dodnes v nezměněné podobě (amen, aleluja, hosanna). Druhým liturgickým jazykem křesťanského Západu byla řečtina a až třetím se stala latina. Když po pádu Jeruzaléma v r. 70 n. l. začalo křesťanství pronikat na helenizované území Římské říše, liturgickým jazykem se zde stala řečtina, do které byla přeložena aramejská liturgie. I v samotném Římě, sídle papežů, nebyla původním liturgickým jazykem latina, ale výlučně řečtina koiné helenizované Římské říše. Až „od poloviny třetího století se tam uplatnila vedle řecké i latinská liturgie.“ (Švagrovský, Š.
Grécko-byzantský rítus na území Slovenska, s. 97)
Při zkoumání historických souvislostí musíme konstatovat diametrálně odlišný liturgický vývoj na křesťanském Východě a na křesťanském Západě. Zatímco východní církve od počátku respektovaly princip lidového jazyka, situace v Římskokatolické církvi byla o něco komplikovanější.
V západní části Římské říše byla až do třetího století dominantní klasická řečtina a ta byla zároveň i liturgickým jazykem. Až ve 3. století začal řečtinu vytlačovat nový jazyk, latina.
Zavedení latinské liturgie bylo tedy znovu motivováno snahou římské církve o zpřístupnění liturgie v rodném jazyce římského obyvatelstva. Jako liturgický jazyk se používala obvykle lidová forma latiny, tzv. lingua Latina vulgata. Její nutnost „podmínila potřeba překladu slov, pro které cicerónovská latina neměla vhodné výrazy, a to zvlášť pro slova řeckého původu, jako např. apoštol, Církev, křest, evangelium… Od 4. století, kdy byla Církev uznána státem, byl jejímu novému statusu přizpůsoben i jazyk církevních spisovatelů, kteří se začali přiklánět ke klasické latině se známou větnou strukturou a metrickými schématy. Na tomto podkladě vznikl latinský liturgický jazyk...“ (Caban P.
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku, s. 57-58)
Latina zcela vytlačila řečtinu z římské liturgie až kolem roku 380, kdy byl papežem Damasus I. (Srov. Berger R.
Liturgický slovník, s. 166; srov. též. Caban P.
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku, s. 58)
Období 3. a 4. století lze tedy označit jako období koexistence dvou forem liturgie v Římě, tedy liturgie řecké a latinské. Když však „za byzantské správy došlo opět k posílení řeckého živlu, byla při papežských mších zavedena (od 7. stol.) dvojjazyčná čtení a dvojjazyčně se konaly i důležité části křestního obřadu. Také římská církev tak přijímá do svých bohoslužeb konkrétní lidový jazyk. Ještě r. 880 prohlašuje Jan VIII. v souvislosti se slovanskou misií Cyrila a Metoděje, že slavit mši v lidovém jazyce není prohřeškem proti pravé víře, vždyť Stvořitel tří hlavních jazyků... vytvořil i všechny ostatní ke své chvále.“ (Berger R.
Liturgický slovník, s. 166-167)
Tendenci zpřístupnit liturgii v rodném jazyce obyvatelstva zaznamenáváme v Římskokatolické církvi i v pozdějších stoletích.
Pro slovanské národy má z historicko-kulturního aspektu obzvlášť velký význam skutečnost, že již v roce 868 papež Hadrián II. slavnostně potvrdil věrozvěstům Cyrilovi (původně Konstantinovi) a Metodějovi používání staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka na Velké Moravě. Byl to po aramejštině, řečtině a latině v pořadí
čtvrtý oficiálně uznaný bohoslužebný jazyk Římskokatolické církve. Jak uvádí
Život Konstantinův, náš velký světec, sv. Konstantin, velmi energicky obhajoval právo každého národa oslavovat Boha vlastním jazykem. Na námitky benátského duchovenstva a na obranu slovanské bohoslužby odpověděl: „
Cožpak nepadá déšť od Boha stejně na všecky? Nebo nesvítí slunce rovněž na všecky, ani (snad) nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Tak jak to, že vy se nestydíte brát v úvahu jen tři jazyky, ale všem ostatním národům a kmenům přikazovat, aby byly slepé a hluché? Povězte mi, (to) děláte Boha bezmocného, jako by toto dát nemohl, nebo závistivého, jako by dát nechtěl? My však známe mnoho národů, které ovládají umění písma a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. (Jak) známo, jsou (to) tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři,.. Jestliže však nechcete porozumět na základě tohoto, poznejte aspoň rozsouzení z knih. David přece volá, řka: Pějte Pánu všechny země, pějte Pánu píseň novou. A ještě: Zvolejte k Pánu všechny země. Pějte a veselte se a zazpívejte. A jinde: Celá země ať se pokloní a ať ti zpívá, ať zpívají tvému jménu, nejvyšší. A ještě: Chvalte Boha, všechny národy, velebte ho, všichni lidé, a vše, co dýchá, ať chválí Pána…“ (
Žitije Konstantina - Život Konstantinův XVI.)
A nakonec ještě pravil: „
Každý jazyk (ať) vyznává, že Ježíš Kristus (je) Pánem v slávě Boha otce. Amen.“ (
Žitije Konstantina - Život Konstantinův, XVI.)
Mise soluňských bratří na Velké Moravě je podle Bučka jedním z příkladů inkulturačního misijního modelu. (Srov. Bučko, L.
Misijná a charitatívna činnosť, s. 142-143)
Je to takový model misijní strategie, který uplatňuje inkulturaci, tedy vtělení evangelia do místní kultury a vnesení místní kultury do života Církve. Dodnes se považuje tento misijní model za nejvhodnější a nejefektivnější. Jak uvádí Bučko, „teologickým východiskem pro inkulturaci je přesvědčení, že Boží slovo převyšuje kultury, má schopnost do nich pronikat a v nich žít. Hlásat evangelium je dnes nemyslitelné bez toho, abychom nehleděli na hodnoty místních kultur, tradic a náboženství. Vždyť Ježíš poslal učedníky hlásat evangelium, ne šířit jejich kulturu... Inkulturace je tedy setkání mezi evangeliem, Církví a křesťanským životem na jedné straně a místní kulturou s tradičním systémem myšlení, hodnot a náboženství na straně druhé. Jde o hluboký a dlouhodobý proces, který se týká křesťanského poselství a smýšlení i života Církve vůbec. Inkulturací se evangelium stává živým v různých kulturách a národy i s jejich kulturami se přivádějí do společenství Církve.“ (Bučko, L.
Misijná a charitatívna činnost, s. 139)
Svatí Cyril a Metoděj to na Velké Moravě nikdy neměli lehké. Už v roce 873, tedy pouhých pět let po prvním schválení staroslověnské bohoslužby papežem Hadriánem II., jeho nástupce Jan VIII. v důsledku intrik franckých duchovních zakázal staroslověnskou bohoslužbu na Velké Moravě. Jenže věrozvěstům sv. Cyrilovi a Metodějovi se podařilo znovu dosáhnout schválení této liturgie v roce 880 v Římě týmž papežem Janem VIII., který ji před 7 lety zakázal. V témže roce 880 se biskup Metoděj při návratu z Říma zastavil v Dalmácii, kde rovněž zavedl tuto Římem schválenou liturgii.
Jak uvádí Švagrovský, už „od dob J. Dobrovského se ve slavistice mezi teology a historiky vedou spory o tom, zda sv. Cyril a Metoděj sloužili během celého svého účinkování na Velké Moravě liturgii jen řecko-byzantského ritu ve staroslověnském jazyce nebo konali také bohoslužbu v římském ritu staroslověnským jazykem (to znamená, latinskou liturgii v staroslověnském překladu) a nakonec, jestli sloužili na Velké Moravě i liturgii sv. Petra - jednu ze tří východních liturgií vedle liturgie sv. Bazila Velkého a sv. Jana Zlatoústého - doplněnou o některé prvky římské latinské liturgie, která se sice nedochovala ani v řeckém originále, ani v staroslověnském překladu, ale jejíž stopy jsou zřetelné v chorvatských glagolašských misálech a v staroslověnské památce Život Metoděje...“ (Švagrovský, Š.
Grécko-byzantský rítus na území Slovenska, s. 98)
Když však byly v roce 1872 objeveny Kyjevské listy, které jsou nejstarší dochovanou památkou velkomoravského původu, psanou staroslověnském jazykem, zavládlo ve slavistice obecné přesvědčení o tom, že jde o část textu staroslověnského překladu římské liturgie – latinského misálu. (Srov. Švagrovský, Š.
Grécko-byzantský rítus na území Slovenska, s. 99; srov. též Lacko, M.:
Svätý Cyril a Metod, s. 94)
Kyjevské listy jsou souborem 7 pergamenových listů, které v roce 1872 objevil náčelník ruské mise v Jeruzalémě, archimandrit Anton Kapustin. Ten je pak předal Duchovní akademii v Kyjevě a podle toho dostaly jméno Kyjevské listy. Jsou na nich „glagolskými písmeny staroslovanským jazykem zapsány liturgické texty. Zjistilo se, že jsou to texty ze západní, čili římské liturgie, a že ty listy pocházejí z X. století. Tedy v té době jistě římsko-slovanská liturgie existovala. Ba vědci šli ještě dál a uzavírají, že Kyjevské listy obsahují proměnlivé modlitby ke mši svaté, přeložené z nějaké starodávné předlohy, a to pravděpodobně samým sv. Cyrilem během jeho pobytu v Římě.
Dnes je tedy prokázáno, že římsko-slovanská liturgie je právě tak stará jako byzantsko-slovanská a že jejím původcem je také sv. Cyril.“ (Lacko, M.
Svätý Cyril a Metod, s. 94)
Vysluhování liturgie sv. Petra se sice nepodařilo prokázat s absolutní jistotou, ale jsou nepřímé důkazy, že se na Velké Moravě sloužila. Předpokládá se, že soluňští misionáři znali tuto liturgii už z domova a přinesli si ji s sebou i na Velkou Moravu. Dva čeští katoličtí teologové, J. Vašica a J. Vajs, studovali ve vatikánské knihovně nejstarší verzi manuskriptu slověnského mešního kánonu chorvatsko-glagolské mše ze začátku 14. století. Při porovnávání tohoto kánonu s římským kánonem dospěl J. Vajs k poznání, že první kánon je řecký překlad latinské mše papeže Řehoře I. a z tohoto překladu je zase vytvořen slovanský překlad, obsahující četné lexikální a morfologické archaismy, připomínající tvary a výrazy typické pro nejstarší vývojové stádium staroslověnštiny ještě z dob Velké Moravy. J. Vajs zároveň upozornil, že ve zkoumaném dokumentu se zachovaly zřetelné prvky liturgie sv. Petra. Pro poznání formy liturgie sv. Petra, používané na Velké Moravě, má velký význam gruzínská verze této liturgie, protože její překlad pochází z období působení sv. Konstantina a Metoděje na Velké Moravě. Tento překlad neobsahuje přídavky z liturgie sv. Jana Zlatoústého, které se přidávaly k liturgii sv. Petra v jiných oblastech. Předpokládá se, že gruzínský překlad liturgie sv. Petra napsal slavný anachorét, vizionář a divotvorce sv. Hilarion (822-875). Časová shoda obou překladů je zajisté pozoruhodná bez ohledu na to, zda soluňští bratři Hilariona znali nebo ne. (Srov. Švagrovský, Š.
Grécko-byzantský rítus na území Slovenska, s. 99-100)
V každém případě však již více než tisíc let před Druhým vatikánským koncilem přeložil sv. Cyril latinskou liturgii do jazyka, kterému naši předkové rozuměli.
Bohužel, slibně se rozvíjející tradice bohoslužeb v staroslověnském jazyce na Velké Moravě byla po poměrně krátké době násilně ukončena. Neustávající intriky franckých duchovních a jejich silný nátlak na Řím způsobily, že
papež Štěpán V. v roce 885 definitivně zakázal římsko-slovanskou bohoslužbu na území Velké Moravy. V Polsku a v Čechách se však tato liturgie udržela i po jejím zákazu na Velké Moravě. Ba i v době, kdy Velká Morava v roce 907 zanikla pod náporem Maďarů, sousední slovanské národy zachovávaly liturgické dědictví Velkomoravské říše. Dílo soluňských bratří našlo totiž široké uplatnění i mimo území Velké Moravy, protože
slovanská liturgie a literatura se staly vynikajícím nástrojem evangelizace slovanských národů. Metodějovi učedníci hlásali evangelium v Bulharsku, Chorvatsku, Bohemii a Polsku. Bulharsko následně posloužilo jako důležitý misijní most pro christianizaci Ruska. (Srov. Bučko, L.
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 280)
V Českém státě se římsko-slovanská liturgie udržela mnohem déle než na Moravě a Slovensku, a to až do poloviny 11. století. Později se sice i zde přestala sloužit, ale tento obřad nikdy zcela nezanikl. Až dodnes se slouží v Chorvatsku, kde se římsko-slovanská liturgie nepřetržitě udržela od roku 880 až dodnes. Nebyla nikdy zakázána, ale až do 13. století ani výslovně uznána. V tomto období byla Římem tolerována jako zvykové právo.
V roce 1248 papež Inocenc IV. výslovně schválil římsko-slovanskou, čili hlaholskou bohoslužbu senjskému biskupovi Filipovi pro jeho biskupství a pro ty kraje, ve kterých se slovanská řeč v římské liturgii užívala jako zvykové právo.
V Dalmácii si takto až dodnes, tedy již více než tisíc let, zachovala kontinuitu římsko-slovanská, tedy hlaholská liturgie, kterou schválil i Tridentský koncil (1545-1563). Liturgickým jazykem zde byla staroslověnština, ba první čtení a evangelium se přednášelo v moderní chorvatštině. V chorvatštině se udílely i ostatní svátosti. Tato liturgie se časem rozšířila i do Čech (již podruhé) v roce 1347 a do Polska v roce 1380. V 15. století však hlaholská liturgie zaznamenala ústup v Čechách i v Polsku.
Druhý díl najdete zde
