Zamyšlení nad evangeliem první neděle postní- cyklus B
Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.
Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ (Mk 1,12-15)
Jsme zachmuření, někteří naplnění depresí, lhostejností, otupělostí. Vlna porevolučního nadšení dávno opadla. Představovali jsme si to jinak! Mluví se o reformě, o změně, a přitom se zdá, že se mnohé mění spíše k horšímu. Změna je nutná a možná. Ovšem: nemění se svět, když se nezmění člověk. Lidé věřili a věří v zázračný automat: že se něco změní pro nás –ale bez nás. Nový svět bude pod jednou podmínkou: že bude nový člověk!
Ano, mění se funkce – ale nový život nemůže protékat starým korytem. U kořenů nového věta musí být nový člověk. Ne lepší prezident či ministr financí, ale každý z nás lepší.
Hudební skladatel Fryderyk Chopin řekl, že prst slouží k jednomu k precizní práci, druhému jenom k tomu, aby se dloubal v nose. Zdá se, že všem slouží ještě k jednomu: aby se jim ukazovalo na jiné: on je vinen. A vlastně nepotřebné jedno: všemi prsty, celou pěstí se bít v prsa: je to i má veliká vina. I já jsem součástí velikého zla –v každém z nás je kousek všeobecného sobectví, nedbalosti, nezodpovědnosti.
„Zkoušejme svět zlepšovat tím, že se sami budeme stávat lepšími“, říkával papež Jan Pavel I. Je nás tu hrstka věrných. Mnohým se bude zdát, že o potřebě obrácení je třeba mluvit k ateistům, jehovistům, divochům v džungli. Ale já, věrný katolík, přece nikoho neokrádám, nikoho jsem nezabil…
My totiž slovu obrácení, které nám dnes na počátku postní doby naléhavě zaznívá, špatně rozumíme. Obrácení ateisty, jehovisty či divocha je někdy fraškou ve srovnání s obrácením dobrého katolíka! Někdy je třeba unaven zbožnými praktikami… A nebo je spokojen sám se sebou – je přece horlivý! A to je největší překážka duchovního pokroku. Setkáváme se někdy s člověkem, o jehož nemoci všichni vědí a mluví, ale on se považuje za zdravého. Přitom skrytá choroba pracuje… „ Ty říkáš: jsem bohatý a nic nepotřebuji – a přitom jsi nešťastný a hoden lítosti, ubohý a nahý.“
Kdyby nás Bůh stvořil jenom k tomu, abychom nekradli a nezabíjeli, znevažovalo by to velikost Stvořitele i stvoření. Jestliže nás Bůh stvořil ke svému obrazu, znamená to, že máme být stále podobnější jemu. A přitom jsme plni jenom svého lidství! A v tom je podstata obrácení:
neustálé usměrňování života k Bohu. Obrácení je stav duše.
V minulých desetiletích jsme byli zvyklí, že v obchodech to či ono nebylo. Zvykli jsme si na slůvko „nemáme“. Už nás nic nepřekvapí. Bohužel jsme si zvykli i na nedostatek duchovního zboží a hodnot: nemáme trpělivost, sebevládu, čistotu, skromnost… Jsme přesto spokojeni sami se sebou? Existujeme – to existuje řada lidí, ale těch, kteří žijí, opravdově žijí pro Boha, je bohužel málo! Obrácení je toto přesměrování života.
Vyprávěl mi jeden spolubratr, jak se dostal k lůžku dělníka, asi čtyřicetiletého, který spadl na stavbě z lešení. Utrpěl těžký úraz, zdálo se, že se blíží konec jeho života. Dělník před knězem naříkal: „Proč? Ještě jsem nezačal žít, mám sotva 40 let…!“ Už měl skoro čtyřicet, a ještě nezačal žít?
My všichni k novému životu máme šanci právě teď. Postní doba je ta nejvhodnější pro přesměrování života, vždyť se naplnil čas a přiblížilo se Boží království. A tak změňme své smýšlení a uvěřme radostné zvěsti.
