Na slavnosti Sedmibolestné Panny Marie koupila deník sv. Faustíny. Obraz Božího Milosrdenství nám už visel v bytě. V mém srdci hořela velká nedočkavost - slyšet slova Pána Ježíše, které řekl sestře Faustyně. Jakoby jsem držela poklad. A byl to poklad.
Toho času jsem patřila do skupiny, která také vyznávala Ježíše i Marii - tak jako křesťané, ale tvrdili, že všechno je jinak. Že Ježíš byl ženatý, a, že On to všechno chtěl jinak. Modlili jsme se denně růženec, všechny modlitby jaké se modlí, používali jsme kříže, svaté, svěcenou vodu, chodili jsme do kostela - ke zpovědi - přijímali jsme eucharistii.
Ale vykládali se zde karty,
léčilo se energií reiki,
vyvolávali se zde duchové,
volali se andělé
a psalo se andělské - automatické písmo.
Toto písmo se psalo
i s Pánem Ježíšem i Pannou Marií.
Byla to skupina přesného počtu lidí, kteří na různé úmysly - úmysly dané přes médium pak různými slovními formulemi a modlitbami vykonávali naplnění toho, kterého úmyslu. Věřila jsem, že je to ta správná cesta - protože nám říkali o Ježíšovi, byli velmi milí - laskaví, modlili jsme se. Věřila jsem, že právě toto chce Bůh - a právě toto je správné.
Pomalu jsem postupovala výš a výš. Jasnovidectví, telepatie, léčení, vykládání karet ... to byly dary, které jsem postupně získala.
Začala jsem vnímat - vidět, ale i cítit, ten druhý - duchovní svět - svět duchů, andělů. Jezdili jsme na mnoho míst po světě, a navštívili jsme i svatou Zemi.
Po návratu jsme se někteří začali modlit k Páeru Piovi - obětní růženec a litanie k Duchu svatému. Tak přišel i moment, kdy jsem si koupila deník sestry Faustiny. Ještě v ten den jsem začala číst.
Nevím přesně při kterých slovech Pána Ježíše se to stalo, ale jak jsem četla - slova Pána mě hluboko zasahovala a prorážela až do samotného nitra srdce. Jako světlo, které prorazí úplnou tmu.
Nelze popsat co jsem zažívala
- pocítila jsem přítomnost Boha.
Až tak, že jsem
úplně překvapená poznala,
že Bůh existuje.
Jako když člověk dlouho o někom poslouchá, ale nikdy se s ním nesetkal. A najednou ten někdo přijde docela blízko k vám a vy pocítíte, že přišel a jediné co dokážete říct, je, že On opravdu existuje.
Bůh přišel docela blízko za mnou. Dal mi pocítit svou přítomnost jako Tomášovi a já jsem zvolala - On opravdu existuje, Ježíš existuje! Bůh byl tady. U mně, ve mně, kolem mě - všude - tak je nesmírný.
Všechna slova, která jsem v deníku četla měla živou sílu. Byla živá.
Mocně pronikala do mé duše slova Pána o poslušnosti vůči Jeho Církvi, jeho kněžím a o tom, že i
když Faustynu kněze nechápala, On miloval její poslušnost a důvěru vůči nim.
Vzplanula ve mně velká láska k Církvi, kterou nám Pán daroval. Vzplanula ve mně velká odevzdanost do jeho vůle i do vůle zjevené přes kněze. Kolikrát mě Pán zkoušel právě v poslušnosti kněžím.
V tomto mohutném konání Pána v mé duši jsem si najednou uvědomila, že to, co jsem v této okultní skupině dělala, už nemohu dělat. Nevěděla jsem, proč to Církev zakazuje. Věděla jsem jen to, že je to proti Církvi a protože se ve mně zapálila láska k Pánu - milovala jsem všechno, co On stvořil - Jeho Církev, a nic jsem nechtěla dělat proti ní. A právě toto rozhodnutí mi ukázalo pravou tvář ducha této skupiny, do které jsem chodila.
Začal se boj o mou duši, o můj život. Začal mě pronásledovat duch sebevraždy. Nikdy bych si nemyslela, že to existuje a, že to může na člověka tak působit.
Opak je pravda.
Nejprve jsem nevěděla, co se se mnou děje. Přicházely stavy hrozné úzkosti a strachu - něčeho velmi silného co mě ustavičně nutilo zabít se. Stále mě to nabádalo skočit pod vlak, nebo z okna ...
Nevěděla jsem co mám dělat.
Tehdy jsem se rozhodla jít za knězem.
Řekl mi jednu větu,
která mi v té strašné úzkosti
rozsvítila jako světlo,
a která byla tak živá
jako slova z deníčku sv.Faustíny.
Řekl: "Ale my máme naději,
že nás Pán nedá zkoušet
nad naše síly."
Kněz mě moc nepochopil, byla jsem z toho nešťastná, avšak přesto Ježíš skrze něho konal. Touto jednou jedinou větou, kterou jsem odříkávala ve chvílích, kdy zlo útočilo, jen abych změnila své rozhodnutí odejít z této okultní skupiny. To jsem pochopila, ale až později.Modlitba a tato jediná věta.
Kolikrát mě zachránila slova Pána Ježíše, která mi řekl skrze kněze. Ať byl ten kněz jakýkoliv - to pro Pána Ježíše nebyla překážka. On zná každého svého kněze, zná každou jeho vlastnost, charakter - všechno. A kněz si ani neuvědomoval, že mluví skrze něho Pán. Ale já jsem to slyšela, protože on mluvil právě o tom, co já jsem potřebovala, ačkoli to ten kněz nevěděl.
A tak mě Pán přes deník učil poslouchat kněze, milovat Církev a důvěřovat, že i když se nám to nezdá, že On je nad vším, i nad knězem.
Deníčkem mě naučil, že poslušnost má u Něho obrovskou hodnotu. "
Nežádám tvé umrtvení, ale tvou poslušnost. Tím mi vzdáváš velkou chválu ... "(Den.28).
Pán skrze kněze působil a já poslouchala. To mě zachránilo. Útoky pomalu ustaly, náprava - a uzdravení mé duše však trvala ještě velmi dlouho. Ale díky Bohu a Jeho kněžím jsem byla zachráněna, osvobozena, a dnes i uzdravena.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.cz/,
článek z 15. 2. 2018 naleznete
zde.
