Jejímu manželovi se před čtyřicítkou zastavilo srdce, zůstal poznamenán na celý život. Marie Valentová hovoří o tom, proč manželství nevzdala.
Před pěti lety se jejich život dramaticky změnil.
Marii Valentové zbývalo jen pár dní do porodu třetího dítěte, když selhalo srdce jejího manžela. Přestože přežil, už nikdy nebude takový jako předtím. Setkali jsme se v Piešťanech, kde každoročně absolvují fyzioterapeutické léčení.
Váš život normální rodiny se najednou docela změnil. Co se stalo?
Stalo se to jednu neděli v roce 2012. Jeli jsme do kostela a ještě před začátkem mše můj manžel, který byl do té doby zcela zdravý, v lavici odpadl.
Měl náhlou zástavu srdce. Nejprve ho 17 minut do příjezdu záchranky laicky oživovala přítelkyně varhanice, která roky dělá v Červeném kříži, pomáhala jí i jedna zdravotní sestra, následně ho oživovala záchranka ještě dalších 23 minut. Takže dohromady ho oživovali až 40 minut.
Byla jste ve vysokém stádiu těhotenství, to všechno jste viděla?
Ano, to celé jsem sledovala i spolu s našimi dvěma dcerami. Manžel měl jen 39 let.
Jak si vzpomínáte na tu chvíli?
Ani nevím, někdy se k tomu vracím, protože člověk si potřebuje pojmenovat některé situace i zpětně. Při zdravém rozumu bych to bez Ducha Svatého asi nepřežila. První, co mi rezonovalo v hlavě, bylo, že potřebuji zavolat přátelům, aby se modlili.
Zatímco ho oživovali, šla jsem obejmout naše děti, neboť ony se bály i o mně, protože jsem už měla velké těhotenské bříško. Já jsem se je snažila chránit, protože jsem viděla, že jsou z toho mimo. Celé následující období jsem prožívala bez jediné pilulky na uklidnění a je to tak dodnes. Při zdravém rozumu jsem jen díky vztahu s Bohem.
Prožíval váš manžel předtím nějaké stresy?
Bylo to bez varování. On si nikdy na nic nestěžoval. Měl být z čeho vyčerpaný, měl v zaměstnání odpovědnost, náš dům byl rozestavěný, již jsme sice bydleli, ale zvenku byl ještě nedokončený. Ale nebyl to výjimečný stres, stejně to dnes prožívá hodně rodin.
Co se dělo potom?
Když mu oživili činnost srdce, vzali ho na ARO, já jsem nemohla jet s ním ani v sanitce. Když jsem za ním dorazila, tak mi personál podal pytel s jeho oblečením, roztrhaným po tom, jak ho oživovali. Řekli mi jen, ať se připravím na nejhorší, že těch 40 minut bylo strašně moc.
Jak jste prožila první noc po tomto zlomovém dni?
Byli jsme spolu i s dcerkami, které se velmi bály i o mně. Já jsem vůbec nespala, jen jsem se modlila a dostala jsem v milosti té chvíle takový krásný obraz od Boha, jak se manžel prochází s Ježíšem a On ho držel kolem ramen.
To bylo pro mě velké uklidnění. Opravdu mohu říci, že jsem měla v sobě po celou dobu neuvěřitelný pokoj.
Podpořila vás širší rodina?
Manželovi rodiče to velmi vzalo. Manželův otec byl totiž na téže mši, když se to stalo, a celou dobu stál při oživování svého syna. Vzali to velmi těžko a já byla ještě ta, která měla sílu je podržet a povzbudit. Nedovedli se přes to přenést.
Nejistota, zda přežije, trvala ještě kolik dní?
Řekli mi, že pátý den bude zlomový, protože tehdy ho začnou probouzet z umělého spánku. Já jsem ještě s bříškem chodila za ním každý den a na ten pátý den se narodila v termínu naše dcerka Emka.
Já jsem i na tu nedělní mši šla jako na poslední před porodem, abych ji prožila spolu s rodinou.
Dcerku jste porodila v téže nemocnici, kde ležel manžel?
Ano, ve vedlejším pavilonu. Manžel byl v umělém spánku, ještě odpoledne jsem za ním byla, říkala jsem mu o maličké, že ho potřebuji, ať bojuje a cítila jsem, že už to asi na mě i přijde. Tak jsem mu vyprávěla, že se brzy narodí.
Rovnou od něho jsem přešla na příjem, protože jsem chtěla, aby mě zkontrolovali pom stresu, zda je maličká v pořádku. A už jsem se jen vrátila domů pro tašku a vrátila jsem se do porodnice.
Jaký byl porod s vědomím, že o pár metrů dále manžel bojuje o život?
Těžký. Naštěstí tam byla jedna zlatá sestřička, která mě držela za ruku. Celý porod jsem se za něj modlila. Ten pátý den byl tak přelomový, vlastně se dá říci, že se mi narodili oba. Podle lékařů byl pro manžela právě ten den zlomový a současně se nám narodila třetí dcera. Po porodu se mi podařilo jít za manželem do jeho pokoje, abych mu to řekla.
Pak jsem za ním chodila pravidelně i s jeho rodiči, s knězem z vedlejší vesnice, který nám velmi pomohl - hlídal venku maličkou, abych já mohla jít za manželem. Chodíval se za manželem modlit. Potom nám i pokřtil dcerku. Líbilo se mi, že nás povzbuzoval, abychom křest nedělali hned, ale počkali, až manžel bude moci být při tom. Přestože věděl, že si to nebude pamatovat. Vážila jsem si toho. Prožíval celou tu situaci s námi.
Když manžel ležel v kómatu, s dcerami jsme si říkaly, že je jedno, v jakém stavu a s jakými následky se vzbudí, podstatné je pouze, ať se probudí. Říkaly jsme si, že ať bude jakýkoliv, jen ať zůstane s námi. On byl totiž perfektní chlap, měli jsme krásný vztah, nás děti nikdy neslyšely hádat se. Můj manžel byl mým nejlepším přítelem.
Jak jste se seznámili?
On je moje spřízněná duše. Seznámili jsme se na zábavě, když jsem měla pouze 13 let. Moje máma totiž pocházela z vesnice, kde manžel bydlel, takže jsem tam chodila často na prázdniny. Celé roky jsme se setkávali jako kamarádi. Ale vždy to mezi námi jiskřilo. Už za svobodna jsme se uměli hodiny bavit a to nám zůstalo i v manželství, to je ostatně to, co mi dnes i nejvíce
chybí.
Přestože mám kolem sebe mnoho dobrých lidí a přátel, rozhovory s ním mi chybí. On měl rozhled, byl to moudrý člověk. Byly dny, že i když jsme o páté museli vstávat do práce, přesto jsme se do druhé v noci bavili, s ním stále bylo o čem.
Když jste se vzali a přišly první dvě děti, prožívali jste někdy období krize?
Měli jsme existenční problémy, bydleli jsme v podnájmu, pak nás přichýlila manželova rodina, bydleli jsme v neobydlené části domu, byly to velmi skromné podmínky. Nikdy jsme ani nebyli na žádné dovolené. Začali jsme si opravovat a přistavovat dům, který manžel zdědil, čili všechny penízky šli do toho. Všechno jsme si jen svépomocí stavěli celé roky.
Vztahovou krizi jsme však nikdy neměli. S humorem a láskou jsme uměli zvládnout každou situaci. I když byly problémy, vždy jsme našli společnou řeč.
Když si to zpětně nyní vybavuji, tak byly chvíle, kdy jsem já byla už déle podruhé na mateřské a přišla ponorková nemoc, tak jsem čekala, že když chlap přijde z roboty, tak mě odbřemení a přitom on byl stejně unavený. Takže takové klasické nepokoje jsme prožili, ale to bylo více z mé nespokojenosti než nějaký problém vztahu.
Moje kamarádka Monika to pojmenovala tak, že ďábel nás nedokázal jinak rozbít, vstoupit mezi nás, tak to udělal takovým zásadním způsobem.
A rozdělil vás?
Ne, nepodařilo se mu to.
Ztratila jste však nejlepšího přítele, manžel zůstal po nedokysličení mozku navždy poznamenaný ...
Tím dlouhým oživováním mu odumřela velká část mozku, krátkodobá paměť mu nefunguje vůbec, dlouhodobá jakžtakž.
******************
Krátké video:
Mária Valentová s manželem
https://vimeo.com/203798935
****************
To znamená, že si nepamatuje, co se stalo včera?
Ano a někdy i za kratší dobu zapomene, co bylo. Jeli jsme například do Bystrice na kontrolu se srdcem, a když jsem ho naložila do auta, řekla jsem mu, kam jedeme, a po pár kilometrech se ho ptám, jestli ví, kam jdeme, tak nevěděl. Proto se mu i velmi těžko komunikuje, neboť často je ztracen, neví, jaký je den a podobně.
Nyní žijete pro přítomný okamžik, každý den jakoby začínáte s manželem znovu?
Je to tak, někdy nevím, co se v něm vůbec odehrává. Někdy nepoznává ani mě, má okno, když se mu snažím dát pusu, tak se odtáhne nebo se tak nejistě usměje. Když se ho zeptám, jestli ví, kdo jsem, tak řekne, že ne. Tak se to vždy snažím otočit na srandu a zeptám se ho, jestli se nechá od cizí ženské líbat. (Smích.)
Jak jste zjistila, že dlouhodobá paměť funguje, když téměř nemluví?
To jsme viděli, když se vzbudil v nemocnici, hned nás poznal. A když jsem se ho ptala na takové detaily, že jaké barvy máme ložnici, tak to si pamatoval. Pamatuje si i kolegy, kde pracoval. I děti. Nejtěžší problém měl si zapamatovat jméno poslední dcerky, i když on jí vymyslel jméno. Ale tím, že nezažil porod a viděl ji, až když měla tři měsíce, tak si to nezafixoval.
Mluví velmi málo. Když potřebuji od něho odpověď, musím ji táhnout z něj jako z chlupaté deky.
Jaké jsou prognózy lékařů?
V podstatě žádné. Já jsem si ho domů z nemocnice brala v bdělém kómatu. Dlouho byl na diazepamu a ten ho útlumoval. Postupně jsme vysadili léky proti bolesti i utlumováky, tak víc procitl. On někdy ani dnes neumí pojmenovat, co ho trápí, já to jen hádám.
Časem mu voperovali strojek na srdce (defibrilátor), bylo to 18. prosince a hned 30. prosince mu zachránil život, což nám pak lékař řekl. V podstatě měl opětovnou zástavu srdce.
Vy jste se za tu celou dobu ani jednou nezhroutila psychicky z celé té situace?
Ne. Cítím, že Duch Svatý mě doprovází. Celý život jsem s ním chtěla v životě kráčet, nedávno jsem šla na duchovní obnovu a tam jsem pochopila, že já s ním už dávno kráčím. Stoprocentně je to Boží zásluha, že to prožívám v klidu.
Neříkám, že nejsou chvíle, kdy si popláču, že zavřu dveře a musím tu páru vypustit. Někdy se i já musím vrátit ke vzpomínkám, i když se snažím se v nich nerýpat. Mám společenství, kde nacházím lidi, kteří mi pomáhají. I když se to stalo, dvě zasvěcené sestry přišly na ty první dny k nám, bylo hezké, že děti tak poprvé viděli otce v kruhu společenství, spolu jsme se modlili. Nebyli jsme na to sami a ten pocit byl velmi důležitý.
Jak to vnímaly děti?
Pro starší dcery vysokoškolačky to není snadné, zamávalo to i s jejich vírou. Neboť otce zažily zdravého a měly s ním krásný vztah. Pro jednu bylo obtížné s ním i komunikovat v tomto stavu, protože reaguje jen málo a neodpovídá. Je to pochopitelné.
Nejmladší dcerka to vnímá jinak. Dokonce, když jsme si minule prohlíželi album se starými fotkami, řekla, že ona nechce takového tatínka jako na fotkách, ale takového, jaký je teď. Bylo jí to až směšné, jak vypadal kdysi.
Stále ještě jste mladá žena, život máte před sebou, v určitém smyslu jste však už ztratila partnera. Jak se s tím dá žít?
Někdy to Bohu vyčítám. Pociťuji to i konkrétně. V domácnosti je tisíc věcí, které pro muže znamenají pět minut a já si s tím nevím rady. Ale beru to jako výzvu a v podstatě Bohu děkuji, že se učím i já novým věcem. Byla jsem tak trochu rozmazlená svým manželem, neboť on byl člověk, pro kterého neexistoval pojem, že to se nedá.
Nyní je to tak, že se musím sama do toho pustit, sama jsem se velmi posunula a vyrostla jsem na tom. I po té duchovní stránce. Mnoho lidí by nepřekvapilo, kdybych zanevřela na Boha. U mě to je však naprostý opak, začala jsem se na některé věci dívat novým způsobem.
Možná to bude znít fanaticky, ale jsem vděčná za tu bolest, kterou máme. Neboť tolik milostí a požehnání, co se na nás vylilo skrze tuto událost, je až radost to zažívat. Ačkoli to samozřejmě není snadné. Ale ani v Písmu nemáte nikde napsáno, že život má být lehký. A pak, stále je to můj muž, i když je jiný.
Vás čeká zároveň život v nedobrovolném celibátu.
Je to tak a je to opravdu těžké. Není to jednoduché, ale říkám si, že jsou lidé, kteří si celibát dobrovolně volí jako způsob života. Zařadila jsem to do kategorie věcí, kterých se musím zříci. Tak jako i to, že si už s manželem nikdy nezatancujem. Nebo se s ním už nebudu hodiny povídat jako kdysi. Snažím se to příliš nerozebírat. Před oltářem jsme si slíbili v dobrém i ve zlém. Ani si neumím představit, že by to bylo jinak.
Když jsem si ho brala domů z nemocnice, doporučovali mi, ať ho dám do nějakého hospice. To byla pro mě nepřijatelná myšlenka. Náš dům přece postavil on svýma rukama, ani si ho nestihl užít.
A přestože jsem si to na začátku ani neuměla představit, že jak to budu zvládat s novorozencem a s manželem v bdělém kómatu, ale věděla jsem, že jinak to nechci. První dva roky jsem se nezastavila, běhala jsem od malé k manželovi a naopak. Ale bylo to tak dobře.
Z čeho jste dovedla vyžít, když jste zůstala bez příjmu?
Naštěstí dostal manžel slušný invalidní a já pobírám jen opatrovné. Otevřeně říkám, že bez pomoci dobrých lidí bychom to nezvládli. Stačí totiž, že přijde nečekaný výdej jako oprava kotle nebo zubař, a to jsou větší položky, které rozpočet zatíží.
Ale stojí při nás i rodiny a blízcí přátelé. Jsou zde však i neznámí lidé. Zajímavé je, že vždy, když něco potřebujeme, ta pomoc přijde. Cítím, že je to tak, protože jsem v takové pokoře přijala to, co se nám stalo a řekla jsem tehdy Bohu, já to přijímám, ale nemůžeš mě opustit. A ono se to opravdu děje.
Například Emce jsem za celou dobu koupila možná pět balíků plenek, vždy nám někdo poslal nové. Ať už zazvonil farář se dvěma balíky, nebo nám je poslala kamarádka.
Jednou se nám dokonce stalo, že před domem zastavilo auto a něco přehodili přes plot. Šla jsem se podívat na dvůr a tam byl pytel s balíky plenek a vlhčené utěrky. A já dodnes nevím, kdo to byl. Jednoduše někdo nám chtěl pomoci. Stávají se nám takové krásné věci, že cítím, že Bůh je při nás, aby nás bolest nepoložila.
Z dnešního pohledu, kdy se manželství běžně rozpadají, je normální, že když někdo zjistí, že mu už partner nevyhovuje, tak jednoduše jde dál a hledá štěstí v novém vztahu. Vy zůstáváte ve vztahu s mužem, ve kterém jste přirozeného partnera ztratila. Jak se dnes díváte na manželství?
Mě drží láska. Naše manželství bylo postaveno na silném přátelství, na důvěře. Dnes lidé řeší situace tak, že když přijdou problémy, mají tendenci z nich utíkat. Nemají ani snahu problémy řešit. A mnohdy nevidí, že jsou to přitom takové problémy, které nás formují. A opačně, že když problémy dokážeme zvládnout v jednotě a lásce, tak nás i vztah to ještě utuží.
Dnes je taková rychlá doba, že mladí lidé jakoby už o to nestáli. A přitom je to nejcennější, o co se vyplatí bojovat.
Nic, ani materiální problémy, ani jiné starosti nestojí za to, aby dva lidé rozdělili to, co Bůh mezi ně vložil. Je to perla, o kterou je třeba se starat. Žádné starosti a pokušení nestojí za to, aby to mezi sebe pustili.
Já jen doufám, že tohle předám i svým dětem. Mají laťku vysoko v nárocích na budoucí partnery, neboť jejich otec je skvělý muž. A svým postojem v nich, doufám, zaseji to, že věrnost v manželství až do konce je velkou hodnotou.
Rozmlouvala Zuzana Hanusová
Převzato z
https://www.postoj.sk/,
článek z 12. 2. 2017 naleznete
zde
Fotografie manželů převzaty z
facebooku paní Márie Valentové
(Na Fatym.com vydáno 9. 3. 2018; 26. 8. 2021 - 3785 přečtení)
