Marian Eleganiti, pomocný biskup, Chur, Švýcarsko
V samozřejmém požadavku tolerance v západních společnostech si je třeba všimnout následující: toleranci si zaměňují s lhostejností, se ztrátou pravého přesvědčení, které je vždy spojeno s nároky na pravdu.
Sokrates ve Faidonu (91, a-c) píše: "
Je hezké být o něčem přesvědčen, pouze pokud je to i pravda!"
Častý názor zní:
Co je dovoleno v jednotlivosti, to není tak rozhodující. Hlavně, že se člověk za něco zasazuje nebo v něco věří!
Zobecňování ve smyslu této formální tolerance lze popsat standardními větami jako "
Vždyť přece věříme všichni v jednoho Boha!"
"
Všechna náboženství vedou ke stejnému cíli".
Zabývání se tím, co je pravdivé a správné není třeba a už to pak ani nemusí být. To se zdá být ziskem.
Pojem tolerance jako takový je na Západě emocionálně pozitivně nabitý. Dokonce i jeho vulgární filozofické varianty jako ty právě uvedené se všude dobře přijímají a setkávají se se všeobecným souhlasem. V diskusních fórech se všechny názory více méně "tolerantně" vyslechnou, ale na konci se učiní rozhodnutí ve smyslu těch, kteří mají většinu.
Ověřený
prostředek maskované tolerance spočívá v zákazech myšlení a mluvení ve smyslu politické korektnosti, velmi aktuální formy totalitarismu. Proti zastáncům jistých postojů se nebojuje intelektuálně čestnými věcnými argumenty, ale emocionálně se olepují negativními etiketami, zakřiknou se nebo vymažou z Facebooku a Twitteru moderní cenzurou a inkvizičním týmem.
Kto zaujme jasný postoj, toho považují za „fundamentalisty“. Prejevy uraženosti a rozčílení mají uznání vlastního postoje jednoduše vynut, nebo neoblíbené zastánce jiného myšlení odstavit do kouta jako pro politickou nebo společenskou scénu neúnosné "znemožněné osoby".
Na univerzitách existují intelektuální chráněné prostory pro citlivé duše. V protikladu k tomu skutečná tolerance nám říká: "Vydržet jiné myšlení, i když to bolí."
"Jsem proti misím". Tato výpověď byla názorem tehdy 82-letého Ernesta Cardenala, přívržence náboženského pluralismu. Německá Porýnská synoda evangelické církve právě rozhodla neobracet muslimy. Církev vnímá víru muslimů jako vazbu na jednoho Boha.
Pověření Pána hlásat evangelium všem národům a učinit je jeho učedníky (Mt 28,18-20; Mk 16,15f; Lk 24,46f; Jan 20,21; Sk 1,8) se ztrácí.Je možné vůbec být přívržencem náboženství, o jehož pravdě nejsme skutečně přesvědčeni?
Pro sv. Pavla byl Kristus nepochybně Pravda. Toto přesvědčení v něm vzbudilo svatou horlivost (srov. 1 Kor 9,16), která ho uschopnila k nadlidskému misionářskému úsilí.
Požadovat náboženský dialog od lidí jako sv. Pavel, aby relativizovali své vyznání, nebo se ho vzdali, by bylo přece nesmyslem. Jsou přesvědčeni o tom, že není lhostejné, jestli Krista poznáváme, nebo ne; ba že
Evangelium otevírá možnost poznání Boha, které se prožívá jako nesrovnatelná milost, na které bychom rádi dali účast i jiným (porovnejme naše blouznění o dobré hudbě nebo léčebných metodách - což je také forma "misie").
"
Ježíš udělal před svými učedníky ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize. Ale toto je napsáno, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste vírou měli život v jeho jménu" (Jan 20, 30-31).
"
Pokoj vám! Jako mne poslal Otec, i já posílám vás." (Jan 20, 21).
Společnost, která už neví co si počít s vlastními tradicemi a na církevním životě se účastní již pouze selektivně (křest, svatba a pohřeb), nevyvíjí žádnou misionářskou horlivost. Pro koho Kristus v konečném důsledku neznamená už nic nebo jen málo, nemůže být jeho svědkem. Co by byl Sokrates bez svého přetrvávajícího nároku na vědomí své pravdy k smrti?
Kristus před Pilátem vyznává: "Já jsem se k tomu narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Tak tvrdí před svým světským soudcem (Jan 18,37). Na tomto místě
formuluje Pilát své relativistické, skeptické krédo a obětuje poznanou pravdu svým oportunistickým, politickým zájmům, a myje si ruce v "nevinnosti". Tak se pravdě děje stále znovu - i dnes.
Chraňme se pravdy, která nás nic nestojí a nikoho nenutí, aby jí přinesl třeba i nejmenší oběť! To stařičký Simeon zcela jasně předvídal:
"
On je ustanoven k pád a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat ... aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí" (Lk 2,34-35)
Pravdu bez trnů hlásá mimořádně sympaticky, kultivovaně a humánně působící antikrist u Solovjeva!
My nemyslíme všichni totéž, když mluvíme o Bohu, nebo si myslíme, že ho zakoušíme! Také si nemyslím, že všichni přitom kráčíme stejným směrem. Ani
nejsem přesvědčen o tom, že velká náboženství světa jsou pouze různé druhy hravého sebe-zjevení Boha na stejné úrovni. Nemůže přece být, že v Ježíši Kristu tentýž Bůh svědčil o svém nesmírně milovaném Synovi (srovnej. Mt 3,17.17,5; Mk 1,11.9,7.12,6; Lk 3,22; 2 Petr 1,17)
a o několik století později nechává ohlašovat "prorokem" (Mohamedem): Bůh nemá žádného takového syna (!), jak to chce protikřesťanská polemika Koránu. ...
Na smíření náboženských postojů navzájem nebo na současnou relativizaci všech je zde úsilí prezentovat i banální (pseudo-) moudrosti, ke kterým počítám já následující:
"Mezináboženský trh náboženství"
Můj přítel a já jsme šli na trh. Na mezinárodní trh náboženství. Ne obchodní trh. Trh náboženství. Ale konkurence byla přinejmenším stejně tvrdá. A propaganda stejně hlučná. U stánku Hebrejů nám dali prospekty. Řekli, že Bůh je plný slitování a že židovský národ je vyvoleným národem. Žádný jiný národ nebyl vyvolený způsobem jako židovský národ.
U stánku muslimů jsme se dozvěděli, že Bůh je milosrdný. A že Mohamed je jediný prorok. Spása se proto udělí pouze tomu, kdo poslouchá jediného Božího proroka.
U stánku křesťanů objevujeme, že Bůh je láska a že mimo jeho Církev není spásy. Vstup do Církve nebo riskuješ věčné zatracení.
Když jsme odcházeli, zeptal jsem se přítele: "
Co si myslíš o Bohu?" On mi odpověděl: "
On je pokrytecký, fanatický a krutý."
Přišel jsem domů a řekl jsem Bohu: "
Proč děláš takové divadlo, Pane? Nevidíš, že to už po staletí ničí tvé dobré jméno?"
Bůh odpověděl: "
Ne já zorganizoval tento trh. Styděl bych se ho navštívit."
(Anthony de Mello. Le chant des oiseaux, Bethlehem, 12/1991.)
Zde bychom mohli uvést i Gottholda E. Lessinga - německého filozofa, dramatika a teoretika umění, významného představitele osvícenství! To je přesně ten druh náboženského dráždění, který mně - přiznávám - jde na nervy, i když pochází od Anthonyho de Mella a zdá se být pochopitelné. Jeho srovnání odporuje Ježíšově výpovědi, že spása přichází od Židů: "
Vy uctíváte, co neznáte; my se klaníme tomu, co známe, neboť spása je ze Židů" (Jan 4,22). Odporuje to i samým Ježíšem uváděnému obrazu obchodníka a vzácné perly, kterou získal na trhu.
Křesťanská víra explicitně říká: Bůh navštívil tento svět - tento "trh" - a zjevil se nám v Kristu. Nyní zde stojí se svými slovy: "
Já jsem to!" (Srv. Mk 6,50.13,6.14,62; Lk 22,70; Jn 8,18.8,24.28) - "
Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6)! "
Já jsem brána!" "
Kdo vejde skrze mne, bude spasen; bude vcházet i vycházet a najde pastvu"(Jan 10,9) - tedy bude spasen.
Všichni ostatní před ním (a také za ním) jsou zloději a lupiči! (Jan 10,8)
"A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Boží Svatý!" (Jan 6,69). Apoštolové viděli, že se jim svěřeno poselství, o kterém bylo nemožné mlčet (srovnej. Sk 4,20). Nikdo to násilím neprosazoval, spíše za Evangelium šel i na smrt.
"
Nebeské království se podobá pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, skryje ho a od radosti z něj jde, prodá všechno, co má, a pole koupí" (Mt 13,44). Evangelium sv. Jana vidí v poznání Krista věčný život: "
A život věčný je v tom, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista (Jan 17,3).
Jak ho však máme poznat, když ho nikdo nehlásá? "
Ale jak budou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak uvěří v toho, o němž neslyšeli?" (Řím 10,14) - tak zněla rétorická otázka apoštolů.
"
Přesvědčení" vyjadřuje, že člověk svědectví pravdy přijal a zakusil důkazy jeho smyslu a tímto způsobem se o ní přesvědčil!
Přesvědčení to je "vnitřní osobní uchvácení a závazek skrze poznanou pravdu" (Guardini, Etika 2, 769).
Když
Edita Steinová v létě 1921 navštívila přítelkyni Dr. Hedwigu Conrad-Martiusovou, padla jí do ruky autobiografie sv. Terezie z Avily. Přečetla ji za jednu noc a když knihu zavřela, řekla: "
To je pravda!"
Ona a jiní vášniví hledači pravdy se cítí zcela mimořádným způsobem dotčeni a zasaženi Boží pravdou. Jejich subjektivní jistoty je neudělaly netolerantními fanatiky, ale naplnily jejich úctou a vděčností a udělaly je schopnými dokonce podstoupit mučednictví.
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
Naleznete také na
www.hlavnespravy.sk (31. 1. 2018
a v zpravodajství
Život Cirkvi vo svete 5/2018 (2. 2. 2018) na modlitba.sk