Pro případ, že to ještě není každému jasné: ďábel existuje a vůbec není nadšený z lidských bytostí. Ba co víc, je to řádný zbabělec. Jelikož nedokáže přímo škodit Bohu, rozhodl se mu škodit prostřednictvím stvoření, které Bůh miluje nejvíce: prostřednictvím nás.
Nikdo by neměl být šokovaný, a zejména ne křesťané (jeho oblíbená kořist), když jim řeknu, že ďábel na nás útočí neustále a pokouší nás, abychom hřešili, a uráželi tak Boha.
Problém je v tom, že ďábel je velmi vychytralý, a my, křesťané, býváme často nerozumní. Jsme přesvědčeni, že chodívat na mši, modlit se růženec a usilovat se žít víceméně souvisle křesťanským životem nás automaticky osvobozuje od této hrozby. Takto to však, bohužel, není. Ďábel totiž zdvojnásobuje své úsilí, když vidí, že se snažíme křesťansky prožívat svůj život, osvojí si novou podobu a aktualizuje svou strategii. Pomůže nám možná metafora: Zloděj chce vykrást dům. Zatímco slídí kolem domu a osnuje plán, zjistí, že v něm bydlí mladá dívka. Každý večer přichází její přítel, hodí jí do okna kamínek, aby vyšla ven a pustila ho dovnitř. Co musí udělat zloděj, aby dívku přelstít? Pokud by ve správný čas jen jednoduše hodil kámen, otec dívky by ho určitě zastřelil. Potřebuje se zamaskovat, aby vypadal jako její přítel, musí napodobit jeho chůzi a hlas. Podle mě je to dobrý příklad na pochopení toho, jak ďábel se svými pokušeními infiltruje život křesťana.
Ďábel nepokouší přímo a otevřeně, protože dobře ví, že by byl okamžitě odmítnut. Naopak, mění své plány a pokouší se je prezentovat spolu
s názory a postoji v myšlení člověka, které se jeví jako duchovní; takže kousek po kousku se odklání od našeho vztahu s Bohem.
Jaké jsou to ty názory a postoje v myšlení člověka, které se sice jeví jako pozitivní a duchovní, ale ve skutečnosti jde o pokušení? Na tuto otázku odpovím pomocí knihy
Discernment: acquiring the Heart of God (
Rozlišování: Osvojit si srdce Boha) od
P. Marka Ivana Rupnika, SJ, kterou vřele doporučuji. Kniha čerpá z církevních otců, takže její myšlenky jsou obohaceny tradicí a moudrostí Církve.
Zaměření se pouze na sebe
Nevím jestli i vy máte takovou zkušenost, ale Bůh mi pak, jak jsem se rozhodl být pravým křesťanem, velmi pomohl tím, že jsem se začal méně zaměřovat na sebe, a více na druhé. Zjistil jsem, že se mnohem více raduji, když můžu dávat, než když dostávám a že radost z autentického společenství se nedá srovnat s pochybnými záblesky uspokojení, které vám poskytuje sobectví, egoismus. V duchovním zápase hraje ďábel právě v této oblasti všemi kartami. Je totiž velmi obtížné oklamat nebo přivést v omyl člověka, který má svou vizi, a jehož srdce má namířeno přímo k Bohu a ostatním lidem. Můžeme říci, že láska je "kryptonitem" zla. (Kryptonit - fiktivní chemický prvek, pomocí kterého se autorům podařilo omezit schopnosti Supermana; pozn. překl.)
V první řadě je třeba říci, že právě v tomto spočívá zásadní strategie, která vyvolává ostatní pokušení.
Ďábel potřebuje abychom klopili zrak a zahleděli se jen na sebe, aby na nás mohl co nejúčinněji zaútočit. Nárůst této nezřízené sebelásky je duchovním neduhem, který Církevní otcové nazývají philautia. Ďábel se jí snaží naočkovat náš křesťanský život. Zde je několik zákeřných způsobů, jakými se o to usiluje:
1. Přesvědčení, že víra je více o obsahu,
než o vztahu.
Křesťanská víra je o vztahu s Kristem. Tento vztah se projevuje mnoha způsoby: podle toho v co věříme, v co doufáme, co si myslíme a v čem se rozhodujeme. Je to víra, která formuje a obohacuje každý aspekt našeho života, protože je to živá víra, založená na autentickém vztahu s Pánem Ježíšem.
Pokud život křesťana živí dialog lásky s Kristem, ďábel nemůže udělat nic nebo jen velmi málo. Jeho strategie proto tvoří podkopávání tohoto vztahu.
Jak to dělá?
Tím, že chce, aby se nám naše náboženské smýšlení, naše touha po svatosti, naše úcta k eucharistii a naše duchovní a sociální cítění jevilo jako naše osobní zásluha, a ne jako Boží dar, který má člověk přijmout. Záměrem ďábla je udělat z nás zbožné lidí, ale bez Boha. Chce nás donutit uvěřit, že jsme schopni stát se lepšími křesťany, když budeme postupně upouštět od příslušných nároků na přátelství s Ježíšem.
Co nám už však ďábel neřekne, je fakt, že nikdo nemůže nikoho připravit o víru, aniž ji ten dotyčný sám něčím neuhášel a nezpochybňoval.
Pokud totiž začne křesťan sám sebe považovat za hlavního původce svého křesťanského života, ztrácí jeho víra veškerou energii a význam, který jí poskytuje dynamika vztahu s Bohem. Stává se vlažnou, až ochladne do takové míry, že se z ní stává ideologie jako každá jiná. Čili stává se z ní sbírka myšlenek a názorů ve které člověk věří (nauka), které jsou formovány rodinnými a lidovými zvyky (tradice) a které se předávají z pokolení na pokolené jako sada užitečných pravidel o správném prožívání života (morálka). Potkali jste už někdy křesťana, který by definoval křesťanství tímto způsobem?
Důsledky jsou zřejmé. Když se víra stane ideologií, začne být nudná. Otevírá se tím enormní propast mezi životem člověka a jeho přesvědčením.
Vtělení, Smrt a Zmrtvýchvstání Krista velmi rychle nadobudou v jeho životě asi takový význam, jaký má pro něj Neptun, Uran a Saturn. A ďábel vítězí. Změnil nás na skvěle naočkované křesťany, horlivé v katolické praxi a obřadech, se vzornou morálkou ... a mrtvé uvnitř.
2. Prožívání víry smysly
Pro nás je velmi důležité, že se modlíme a že skutky zbožnosti vykonáváme s láskou. Nic není špatné na tom, pokud při konání těchto skutků prožíváme zadostiučinění a vnitřní klid. Děláme přece co nás Církev vyzývá dělat, a jsme v tom vytrvalí! Cítíme se šťastní; jen ať nám nikdo nezačne tvrdit něco jiného.
Existuje zde však nebezpečí, před kterým bych vás rád varoval. Je to něco velmi rafinovaného a zákeřného: pokud všechny tyto skutky vykonáváme pouze pro vlastní duchovní potěšení z nich, velmi snadno ztratíme správný směr a svou zbožnost a oddanost začneme praktikovat bez touhy dostat se blíže k Bohu a posilovat svou lásku k Němu. Takto si budujeme v podstatě jen svůj osobní image.
Jak zjistíme, že se něco takového s námi děje? Páter Rupnik nám dává výbornou radu:
"
Je důležité dávat si pozor na své myšlenky a pocity při modlitbě a ve chvílích velké vroucnosti (...) Nepřítel profituje z představivosti, která je zaměřena na Boží věci, svaté věci, svaté lidi nebo na Boží věci v nás, naši duchovní budoucnost, s cílem vyvolat v nás přesvědčení a myšlenky, které z nás dělají "smyslové" účastníky duchovního života, toužící pouze po takovém uspokojení nebo vidoucí smysl kráčet po této cestě, protože nám vyhovuje a je pro nás přijatelná."
Z vlastní zkušenosti vím, že není těžké uvědomit si povahu vlastních myšlenek a pocitů, když mě už někdo upozornil, že je mám zkoumat. To druhé je už mnohem obtížnější. Právě z tohoto důvodu Církev doporučuje pravidelné zpytování svědomí.
3. připoutanost
k vlastním představám
a plánům
Z úspěchu se nám obvykle zatočí hlava. Jsme přece lidé. Chceme, aby se nám naše plány povedly; dokonce se za to modlíme. Na tom není nic špatného. Ba co víc, Bůh také chce, abychom v našem evangelizačním úsilí dělali pokroky. I ďábel však velmi dobře ví, že lidské srdce se občas až příliš zapojí do plnění svých plánů.
Fakt, že se usilujeme evangelizovat, nás ještě nedělá imunními vůči světské připoutanosti k našim plánům; připoutanosti, která nás časem "donutí" zapomenout soustředit se na Boha a jeho milost, a udělá z nás jen protagonisty a nepostradatelné hrdiny nějakého zvláštního apoštolátu.
Ďábel se raduje, když uspěje v maskovaní
philautie jako apoštolského úsilí. Z tohoto důvodu je nezbytné své srdce a plány odevzdat do Božích rukou, "
vložit je do svatostánku"; upřímně o nich říkat Bohu a dovolit mu, aby nás naučil dávat Ho vždy na první místo, i kdyby to znamenalo - díky Bohu za to - potlačení naší touhy mít věci pod kontrolou.
4. Vyvolání pocitu,
že jsme strážci Boha
Jak nádherné! Žijeme počestně a zdrženlivě, jezdíme na mši, myslíme jako křesťané a sem-tam pomůžeme vetché stařence přes silnici. Udělejme rukou kolem sebe a svých ctností kruh, a nikoho do něj nevpouštějme ... Je toto křesťanský postoj? Určitě ne!
Nejhorší na tom však je, že
posuzování a podceňování druhých za to, že nežijí nebo nemyslí jako my, je běžnou praxí v případě, pokud někdo neprožívá svůj duchovní život "dostatečně zrale".
Toto je dalším velkým pokušením, které pomáhá ďáblu vložit philautii do našich duší:
předkládá nám zkušenost z farizejského potěšení být 'strážci Boha'; těmi, kteří mají moc prohlásit, kdo víru opravdu žije, a kdo ne.
Můžeme bdít a modlit se za odčinění hříchů druhých; modlit se a oplakávat upadající svět, ve skutečnosti však Bohu láme srdce, když nás vidí, jak se noříme do zaslepené a nerozumné sebelásky.
Pravda je taková, že 'strážcové Boha' jsou se svým odsuzováním a pózami na hony vzdáleni od lásky a milosrdenství jaké od nás žádá Bůh. V takovém případě je velmi důležité, aby křesťan, který upadl do tohoto pokušení,
pojmenoval konkrétní zavržení, posuzování nebo pocit nadřazenosti, které mu otupily srdce, a pokorně je složil k nohám Boha, který nežertoval, když řekl, že nevěstky a celníci předejdou farizee do Božího království.
Připomínám, že toto pokušení se vkrádá i do světa myšlenek a názorů. Děje se to tehdy,
když se naše vlastní interpretace víry stává univerzální normou pro posuzování názorů druhých lidí na katolickou nauku.
Páter Rupnik říká:
"
Tímto způsobem se myšlenky a názory mění na modly a může se stát, že se nám víra promísí se systémem myšlení nějakého filozofického směru, či dokonce s nějakou přesnou metodou myšlení; v každém případě však ztrácíme reálné spojení s Kristem Spasitelem."
Nakonec se z toho může stát
ideologie víry, která zachází až tak daleko, že odmítá vše, co jí oponuje, včetně toho co říká biskup, papež, či Magisterium Církve.
5. Smýšlení
v souladu s psychikou člověka
Jak jsem již zmínil, když se křesťané zdokonalují ve svém duchovním životě, musí se i zlo stát mnohem rafinovanějším, pokud chce do jejich života zatnout drápy.
Vychytralý způsob jakým to dělat, a který vnímali, studovali a proti němuž zápasili otcové pouště spočívá
v inspirování takového smýšlení v člověku, které je v souladu s jeho vlastnostmi; v těch například, co jsou stateční, to budou myšlenky obětavosti a odvahy, v těch, co jsou oddaní to bude zbožnost a umrtvování, v těch, co jsou štědří a velkorysí zase charita a obrana chudých atd.
Páter Rupnik k tomu říká:
"
Nepřítel jde až tak daleko, že se dokonce modlí s těmi, kteří se modlí, postí s těmi, kteří se postí, dává almužnu s těmi, kteří ji dávají, a to z jediného důvodu, aby lidé na sebe přitahovali pozornost, aby se tak snadněji mohl dostat do člověka a později ho přinutit jít tam, kam chce on."
Ďábel nás totiž zná. Má náš "spis" a vše, co je v něm, bere v úvahu. Nejdůležitější v tomto případě je, že ho známe i my a víme, jak si neustále zlepšovat zpytování svědomí (skrze modlitbu!), abychom rozpoznali, kde roste pšenice a kde koukol.
Rozhodujícím kritériem pro rozlišování má být Boží plán v našem životě. Existuje mnoho dobrých a svatých věcí, které jsme schopni udělat, ale které nejsou součástí toho, co chce pro nás Bůh. Rozvážnost, zakořeněná v Božím plánu, by měla vždy ovládat a usměrňovat dobročinnou lásku.
6. Falešná dokonalost
Toto vás zřejmě překvapí.
Zlý nás dokáže pokoušet i věcmi, které jsme schopni snadno překonat, s cílem vyvolat v nás pocit, že jsme dobří a silní lidé, kteří svůj život prožívají pomocí náležitých ctností.
Páter Rupnik ale varuje:
"
Tímto způsobem upadnete do nejnebezpečnější pasti: duchovní pýchy. Knížete temnot neporazili lidé, ale pouze Bůh, který vítězí. Duch Svatý nás posiluje Pánovým světlem, které zahání temnotu a přemáhá lež pokušení."
Tato duchovní pýcha jde ruku v ruce s falešným přesvědčením, že jsme schopni překonat a porazit každé pokušení, se kterým máme něco do činění.
Boha a jeho milost podvědomě vyčleňujeme z oblasti duchovního boje,'díky' čemuž je bojiště volné a pokušení může ukázat svou pravou tvář. Na této formě
philautie je hrozné to, že poražený křesťan se bude pokoušet zachránit návratem na stejnou cestu, která mu umožní dosáhnout předchozí úroveň ctnosti, tj na cestu voluntarismu (vlastní vůle). Toto úsilí bude možná doprovázet i modlitba, nebude však srdcem tohoto zápasu, protože ďábel ho už nepochybně
přesvědčil, že to dokáže i sám, vlastními silami. Jak grandiózní lež!
Křesťan musí být ostražitý, protože v dalším kroku
ho ďábel bude chtít zbavit naděje v pomoc Boží, aby si nakonec zoufal nad Božím milosrdenstvím. Zní to sice ironicky, ale je to tak.
Křesťan se takto vlastně zříká naděje na pomoc, o kterou ale nikdy neprosil, a zoufá si nad Božím milosrdenstvím, protože
jeho cílem není odpuštění, ale znovuzískání klidu, který vychází z pocitu, že je dobrý a ctnostný. Prostřednictvím
philautie nakonec ďábel křesťana dezorientuje a odzbrojeného ho odstrčí do bitvy s jediným zaručeným výsledkem: porážkou.
Je třeba vědět zásadní věc, že pravá křesťanská dokonalost se prožívá v neustálém umírání a vstávání.
Je vyjádřena pokornou láskou,
která nikdy nedává do popředí sebe ale druhé,
ani se nevychloubá svými schopnostmi a úspěchy.
Nemyslí na sebe, ale na štěstí a radost těch druhých.
Je to dokonalost, která
ví, že absolutně a trvale závisí na Boží pomoci,
protože uznává svou malost před mystériem lásky,
ke které je povolána.
Nepřipisujte vítězství sobě;
buďte za ně raději vděční,
protože jsou to dary,
které máte přijmout.
Tváří v tvář pravé křesťanské dokonalosti je ďábel bezmocný!
Zdroj:
https://catholic-link.org/, 9. 10. 2015
Převzato z
http://www.lifenews.sk/spravy,
článek z února 2018 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 6. 2. 2018 / 649 přečtení)
Přečtěte si také:
5 způsobů, jak ďábel útočí během půstu
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=5-zpusobu-jak-dabel-utoci-behem-pustu&cisloclanku=2018020149
(20. 2. 2018)
