Církev s velkou opatrností vede procesy blahořečení dětí, které svou krátkou pozemskou existenci prožily v čistotě a nevinnosti. Kromě svatých neviňátek zabitých rukou krále Heroda, malých vizionářů sv. Františka a Hyacinty z Fatimy nebo sv. Dominika Savia, předkládá věřícím i další svědectví svatosti Ježíšových maličkých.
Ctihodná Antonietta Meo
je známá tím, že svěřila svou nemoc a utrpení do rukou Pána. Pokud ji kanonizují, stane se nejmladší nemučenicí vyhlášenou za svatou.
Antonietta Meo, často přezdívaná Nennolína se narodila 15. prosince 1930 v Římě v Itálii. Když měla tři roky, začala chodit do katolické školy. Bylo to milé a radostné dítě. Když viděla chudého člověka, vždy mu chtěla dát peníze. Byla šikovná a velmi ráda si hrávala.
Když měla Antonietta pouhé čtyři roky, rodiče si všimli, že jí otekla levá noha. Mysleli si, že se zranila, když spadla a že to není nic vážného. Po několika nesprávných diagnózách jim doktoři oznámili, že otok je agresivní forma rakoviny kosti. O rok později jí amputovali nohu.
Antonietta dostala protézu a vrátila se do školy. Večer jí máma předčítala z katechismu. V té době psala i dopisy Ježíši, Marii a svatým. Celkově napsala více než sto dopisy. Položila k sošce malého Ježíška, kterého měla v pokoji, aby si je mohl v noci přečíst. V listech mu psala, že zhřešila, a že se Mu celá odevzdává.
Máma jí navrhla, ať napíše dopis matce představené, která ji ve škole učila, aby mohla jít dříve k prvnímu svatému přijímání. Vyhověli jí a na První svátek vánoční mohla přistoupit k prvnímu přijímání. Přestože měla bolesti a umělou nohu, uctivě klečela se sepjatýma rukama během celé mše. V dopise, který napsala Ježíši před mší Mu řekla, že bez Jeho milosti by nedokázala nic udělat.
Bolesti se tak zhoršovaly, že se už nemohla posadit na posteli. Nádor se jí rozšiřoval do celého těla. Všechny bolesti, které musela přetrpět, obětovala Ježíši. V listě Mu napsala, že Mu obětuje všechna trápení se svou nohou. "
Bolest je jako látka. Čím je silnější, tím je vzácnější," řekla Nennolína.
Čtyři dny před svou smrtí trvala na tom, že napíše Ježíšovi list. V něm Ho žádala, ať požehná každého, koho miluje a prosila ho za milost, aby dokázala snášet bolesti. Dopis ukončila slovy: "
Tvá sestřička ti posílá množství polibků." Když umírala v noci 3. července 1937, prosila svou matku, ať nepláče. Řekla jí, že Svatá Terezie od Dítěte Ježíše jí oznámila, že nastal její čas. S úsměvem na tváři vydechla naposled. Měla jen šest let, když zemřela.
Papež Benedikt XVI. odsouhlasil 17. prosince 2007 dokument uznávající Antoniettu jako ctihodnou. Její život byl svědectvím svatosti pro děti, které trpí. Papež řekl, že kromě jiných křesťanských ctností nám šla příkladem ve víře a nezoufání si, a proto máme následovat její život.
Ctihodná Mari Carmen Gonzales-Valeriová
se narodila 14. března 1930 v Madridu v urozené rodině. Otec byl velitelem dělostřelectva, ale po neshodě s komunisty nechal vojenskou kariéru a zaměstnal se na železnicích. Děvčátko bylo pokřtěno několik hodin po narození, protože rodiče se báli, že nepřežije. I ostatní svátosti přijala Mari Carmen poměrně brzy - jako pouze dvouletá přistoupila se souhlasem apoštolského nuncia Mons. Todeschiniho, ke svátosti biřmování.
Šlo o výjimečné povolení, neboť v dobách krutého pronásledování Církve nebylo mnoho času na přípravu na boj za víru. Mari Carmen brala své poslání svědčit o Ježíši jako skutečnou výzvu. Když se v jejich domácnosti konaly pravidelně modlitby k úctě Božského Srdce Ježíšova, vyrobila letáčky a rozdávajíc je zvala kolemjdoucí na pobožnost. Po tom, co její starší bratr Julio poprvé přistoupil ke svatému přijímání, i ona velmi zatoužila přijmout Kristovo tělo. Na svátost ji připravovala řádová sestra z karmelitánského kláštera v Lisieiux, která se v jejich domě zotavovala z nemoci.
V den prvního svatého přijímání dostala Mari Carmen do daru knížku s názvem Mi Jésus. Její oblíbenou statí byla modlitba po přijímání: "
Ježíši můj, jsem celá tvá. Ty ses daroval mně a já se úplně daruji tobě." Od toho dne cítila stále větší touhu stát se svatou, brzy si však uvědomila, že tento cíl nelze dosáhnout bez utrpení. Když měla šest let, policie uvěznila jejího otce a zakrátko ho zabila. Mari Carmen ve své dětské mysli pokládala za odpovědného za otcovu smrt pohlavára revoluční vlády Diaze Azana, proto se zeptala matky: "
Bude Azana spasen?" "
Pokud se za něj budeš hodně modlit, Bůh ho zachrání," odpověděla doaa Carmen.
Mari Carmen spolu s matkou a bratrem museli v dalších letech často měnit místo pobytu. Jistý čas našli azyl na belgické ambasádě v Madridu, později uprchli přes Marseille až do San Sebasdanu.
Holčička navštěvovalo klášterní školu. Od ostatních žákyň se lišila svou zbožností - byla jediná, která se pravidelně účastňovala na mši svaté v šest ráno.
Na Zelený čtvrtek 1939 se Mari Carmen zasvětila Bohu. O několik dní později onemocněla spálou. Nemoc měla prudký průběh. Byla hospitalizována v madridské nemocnici a denně dostala více než dvacet bolestivých injekcí. Při každém vpichu prosila ošetřovatelky, aby se s ní modlily Otče náš. Navzdory všem snahám choroba pevně držela. Mari Carmen si přála zemřít na svátek Panny Marie Karmelské. Když jí však oznámili, že v tento den se vdává její teta, odpověděla: "
Dobře tedy, umřu o den později." Svou duši odevzdala Pánu 17. července 1939.
Rok nato zemřel ve francouzském exilu i Diaz Azan. Při jeho smrtelné posteli byl místní biskup, který ho vyzpovídal a zaopatřil svátostí pomazání nemocných.
Jan Pavel II. vydal dne 12. ledna 1996 Mari Carmen za ctihodnou.
Ctihodná Alexie González-Barros
se narodila 7. března 1971 v Madridu. Alexia měla veselý a extrovertní temperament. Měla rozhodnou povahu a zároveň byla láskyplná a velmi milá. Milovala své přátele a oni milovali Alexii.
V lidském aspektu byla děvčetem a běžnou teenagerkou, jednoduchá a spontánní. Věděla, jak rozpoznat své chyby a pokoušela se je překonávat. Byla velmi blízká matce, se kterou měla velmi důvěrný vztah a od svého otce se naučila mnoho lidských, ale zejména křesťanských ctností.
Byla to obyčejná, živá a zábavná dívka, které péči věnovali čtyři starší sourozenci, tři chlapci a jedna dívka, sestra Maria José, se kterou si byly velmi blízké. Alexia byla nejmladší dcera rodiny ze sedmi sourozenců, z nichž dva zemřeli dříve, než se narodila.
Její rodiče, Francisco a Moncha, ji vychovávali od první chvíle v atmosféře svobody, náklonnosti a radosti. Studovala od čtyř let ve škole Mistra Ježíše, Společnost Ježíšova svaté Terezy (Opus Dei). První svaté přijímání měla Alexie 8. května 1979 v Římě. Alexii se nejvíce v ten den zalíbil výrok, že můžeme být všichni svatými v normálnosti našeho každodenního života.
Den po svém prvním svatém přijímání, 9. května 1979, oslovila papeže Jana Pavla II. během veřejné audience ve Vatikánu a byla nesmírně šťastná, že papež udělal nad ní znamení kříže a políbil ji na čelo.
Její život byl velmi podobný tomu, který prožívá mnoho dívek jejího věku: studovala, plánovala si se svými přáteli dny, dovolenkovala se svou rodinou a prarodiči.
Na jedné z cest během pouti s rodiči a sourozenci do Svaté země navštívila Betlém, kde si splnil jeden ze svých velkých snů, políbit místo, kde se narodil Ježíš.
Ale jednoho den, 4. února 1985, jí život přinesl neočekávanou změnu. Lékaři jí objevili maligní nádor na páteři, tzv. Ewingův sarkom, který ji ochromil ve velmi krátkém čase.
Její rodiče ji vzali k různým specialistům. Tyto diagnózy byly rozdílné. Protrpěla čtyři dlouhé operace a nepřerušovaný řetězec bolestivých procesů, které 10 měsíců před smrtí ze své nemoci změnily její život ve velmi těžké utrpení, kterému však uměla čelit s klidem a radostí. Plně přijala svou bolestivou nemoc od prvního okamžiku a nabídla intenzivní utrpení a četná fyzická omezení, která utrpěla za Církev, za papeže a za jiné.
Velmi blízko k Ježíšovu kříži Alexie často hovořila ve své modlitbě:
Ježíši, chci získat dobro pro sebe, chci se uzdravit, ale pokud to ty nechceš, já si také přeji tvou vůli, více než tu svou.
Alexia trpěla hodně, snažila se zachovat si sílu, mír a radost během své těžké nemoci. To bylo ovoce její víry, její naděje a lásky ke Kristu. Bojovala až do konce, protože milovala Boží vůli s celou svou duší 14-leté dívky a dala své srdce svobodně a zcela Pánu.
Její matka se od Alexie neoddělila ani na jeden jediný den od začátku její nemoci.
Alexia nakonec podlehla své nemoci. Zemřela v Pamploně, obklopená náklonností své rodiny, uprostřed velkého duchovního pokoje 5. prosince 1985. Její poslední slova byla:
VÍCE a ANO. Více, protože chtěla od své rodiny, aby s ní stále mluvili o Bohu a slovem ano, opakovala touhu, kterou neustále vyjadřovala od svého dětství: Ježíši, vždy chci dělat to, co chceš Ty!
Příčina blahořečení Alexie Barros byla uvedena v Madridu 14. dubna 1993 a uzavřena 1. června 1994. Římská fáze začala 30. června téhož roku. Prohlášení o platnosti bylo uděleno Kongregací pro svatořečení 11. listopadu 1994.
María Montserrat Grases García -Montse
se narodila v Barceloně 10. července 1941 jako druhá z devíti dětí. Měla živou a nenucenou povahu. V domácím prostředí si osvojila některé své charakteristické vlastnosti: radost, jednoduchost, štědrost a péči o druhé. Měla ráda sport, hudbu, lidové tance a ráda vystupovala v divadle. Měla hodně přátel.
Rodiče ji naučili mluvit s Bohem s důvěrou a s tím, jak dospívala, jí pomáhali v získávání křesťanských ctností a v prohlubování duchovního života.
V roce 1954 začala docházet do centra Opus Dei. Dostávala tam křesťanskou formaci, což přispělo k jejímu lidskému i duchovnímu vyzrávání. V šestnácti letech si uvědomila, že ji Bůh volá právě k této cestě v Církvi. Dále o tom uvažovala, modlila se a prosila také o radu a nakonec požádala o přijetí do Opus Dei.
Od té doby se snažila s velkým odhodláním a vytrvalostí o svatost v každodenním životě. Snažila se mít trvalý styk s Bohem, hledala Boží vůli v plnění svých povinností, z lásky dbala na maličkosti a těm, kteří žili v její blízkosti, život zpříjemňovala. Mnoha svým příbuzným a přátelům předávala pokoj toho, kdo žije blízko Bohu.
Těsně před dovršením sedmnácti let jí zjistili rakovinu (Ewingův sarkom) v levé stehenní kosti. Nemoc trvala devět měsíců a způsobovala jí velmi silné bolesti. Utrpení přijímala klidně a odhodlaně. I v době nemoci šířila nakažlivou radost. Přivedla k Bohu mnoho kamarádek a spolužaček, které ji chodily navštěvovat. V bolesti našla Ježíše a Pannu Marii. Ti, kteří ji doprovázeli, byli svědky toho, jak se s Bohem více a více sjednocovala. Jedna její přítelkyně dosvědčuje, že když ji viděla se modlit, hmatatelně si uvědomovala, v jak úzkém vztahu s Kristem žije. Zemřela na Zelený čtvrtek 26. března 1959. Mnoho lidí je přesvědčeno o její hrdinském a příkladném životě. Pověst svatosti od té doby stále roste.
Informační proces o Montse Grases začal v Barceloně. Zahájil ho arcibiskup Mons. Gregorio Modrego Casaus 19. prosince 1962. Proces byl uzavřen 26. března 1968 v pravomoci nového arcibiskupa, Mons. Marcela González Martína. V dalších letech se proces zpomalil z důvodu reformy předpisů procesu kanonizace za blahoslaveného Pavla VI. a svatého Jana Pavla II. Pověst svatosti Montse dále rostla.
15. května 1992 Kongregace pro svatořečení prohlásila platnost diecézního procesu Montse Grases. Téhož roku bylo ale rozhodnuto, že se uskuteční dodatečné šetření v procesu, mezi jiným proto, aby se rozšířil materiál připravený již v šedesátých letech. Dodatečný proces se konal v Barceloně od 10. června do 28. října 1993. 21. ledna 1994 vyhlásila Kongregace pro svatořečení platnost tohoto druhého procesu. 21. listopadu 1999 byl představen dokument o životě a ctnostech služebnice Boží. 10. června 2015 mimořádný kongres teologických poradců Kongregace pro svatořečení kladně odpověděl na otázku o hrdinském žití ctností Montse Grases a 19. dubna 2016 se řádná kongregace kardinálů a biskupů vyslovila ve stejném smyslu.
V úterý 26. dubna 2016 dostal papež František od kardinála Angela Amata, prefekta Kongregace pro svatořečení, podrobný popis jednotlivých etap této kauzy, schválil rozhodnutí Kongregace pro svatořečení a rozhodl, aby se zveřejnil dekret, kterým se vyhlašuje služebnice Boží Montse Grases za ctihodnou. Je důvodem k radosti, že tato zpráva byla ohlášena 27. dubna na liturgický svátek Panny Marie Montserratské.
Převzato z http://modlitba.sk/,
článek z 22. 1. 2018 naleznete
zde.
