Zamyšlení nad evangeliem páté neděle v mezidobí- cyklus B
Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchýně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu ji horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.
Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy. (Mk 1,29-39)
Modlitba v uspěchaném světě
Dnes každý spěchá, běží. Každý má hodně práce a hodně úkolů, povinností a velkou starost jak šťastně přežít životní stres.
Do takovéto uspěchané doby jako balzám působí dnešní evangelium, které mluví o tom, jak Ježíš, ačkoliv byl přímo obléhán lidmi, „odchází na osamělé místo a tam se modlí.“
V evangeliu často čteme, jak Ježíš „odešel na pusté místo“; „vyšel na vrch sám, padl na tvář a modlil se.“ Jak musel být krásný v očích apoštolů, když ho tak viděli v noci při světle měsíce klečet v řidkém lese s rozpaženýma rukama, s pozdviženou hlavou k nebi a dlouho na něj hleděli a nedovedli od něj odtrhnout oči. Natolik se jim líbila Ježíšova modlitba, že ho prosili:
„Pane, nauč nás modlit se!“
Kdybychom my byli bývali svědky Ježíšovi modlitby, tehdy bychom jistě chápali čím modlitba ve skutečnosti je. Modlitba byla u Ježíše projevem jeho vroucího vztahu k nebeskému Otci. Ježíš byl ze všech synů světa nejlepším Synem a měl ze všech otců světa nejlepšího Otce. Mezi takovým Otcem a Synem musel existovat nejvroucnější vztah. Ježíš tak velmi miloval nebeského Otce jako nikdo jiný na světě. Láska, oddanost a věrnost nebeskému Otci hořela v jeho srdci takovým úžasným plamenem, že se musel chvílemi stáhnout od lidí, z hluku světa do ticha, aby byl jedině se svým Otcem, sám s Otcem, aby se z něho těšil, aby prožíval svůj vztah k němu a aby mu modlitbou vyjadřoval svou lásku, oddanost a věrnost.
Ne, Ježíš modlitbu nebral jako povinnost, jako předpis, jako příkaz, ale v modlitbě viděl existenciální potřebu svého života, v modlitbě se realizoval jako milovaný Syn nebeského Otce. Proto jemu modlitba nikdy nebyla břemenem nebo tíhou, nebo nepříjemnou záležitostí, ale vítanou, milou příjemnou skutečností, pro kterou se vyplatilo zavčas ráno, ještě za tmy vstát a nebo celou noc bdít, nebo 40 dní a nocí strávit na poušti. Ježíš bez modlitby jednoduše nemohl žít.
Kéž bychom dnes při pohledu na Ježíše, modlícího se k Otci v nebi pochopili, čím má být naše modlitba.
Přiznejme si, že slovo modlitba nám nezní příjemně. V modlitbě cítíme cosi jako tíhu, jako nemilou povinnost, jako pokutu. Když se děti vrátily z letního tábora a matka se zeptala svého syna, jak se tam měl, chlapec odpověděl: „výborné, výborné to bylo, neboť jsme se tam nemuseli modlit.“ Je to bolestná odpověď, ale i my dospělí věřící často takhle hledíme na modlitbu, jen to tak otevřeně nepovíme jako to dítě. My to vyslovíme opatrněji. My raději řekneme: „Na modlitbu nemám čas.“ To zní celkem inteligentně, ale i v tom slově je ten stejný odpor k modlitbě jako u toho chlapce.
Náš případný odpor k modlitbě se změní až tehdy, když začneme modlitbu chápat jako Ježíš. Když si uvědomíme, že velký, neviditelný, nekonečný Bůh Stvořitel všeho, co existuje, je naším Otcem, miluje nás a dovoluje nám, abychom my malí, nepatrní lidé s ním udržovali kontakt lásky, oddanosti a věrnosti a ten kontakt se navazuje naší modlitbou k Bohu, při které se vymaníme ze světských starostí a úloh a práce a v tichu se setkáme v myšlenkách a v srdci s nebeským Otcem. V tom setkání, jak je upřímné, nevyhnutelně se naplní naše duše pokojem a pocitem štěstí.
Pocítíme, že je nám příjemně, jako když se v létě ponořujeme do vlažné průzračné vody ohřívané sluncem. Zatoužíme, aby naše modlitba trvala čím déle, aby nás nikdo nevyrušoval, neodvolal, abychom mohli žít v tichosti svoji lásku k nebeskému Otci. Když takto jednou opravdu prožijete modlitbu jako projev vašeho osobního vztahu k nebeskému Otci, povzdychnete si určitě takto: To je úžasné! Modlitba je úžasná věc! A já jsem to doposud nevěděl, protože jsem to nezkusil. Nyní jsem rád, že, že se smím modlit. A už nikdy neřeknu, že se musím modlit.
A co se toho času na modlitbu týká, i tato námitka se vám rozplyne. Vzpomeňte si na známého italského mladíka, katolíka, apoštola mládeže Carla Caretta, který byl velkým organizátorem katolické mládeže v Itálii a míval na svatopetrském náměstí desetitisíce mladých posluchačů. Uprostřed horečnatého apoštolátu s mládeží, při nešporách na svátek sv. Karla Boromejského v roce 1954 zaslechl tiché volání. „Pojď se mnou na poušť! Existuje ještě něco většího než je mluvit k mládeži, a to je milovat nebeského Otce v upřímné modlitbě.“ Odešel tedy na poušť. Do kufru si zabalil i sešit, ve kterém měl přes tisíc adres chlapců a děvčat, že jim bude z pouště psát a vést je apoštolskýma listami.
Ale duchovní otec mu povídal: „Carlo, když se chceš hluboce modlit k Bohu, musíš úplně přerušit svoji činnost.“ A Carlo poslechl, založil oheň a nechal v něm shořet sešit s adresama. Se slzami v očích se díval, jak vítr rozfoukal po poušti popel s jeho adresami. A potom se oddal takové vnitřní modlitbě k Bohu, že brzy pocítil v modlitbě štěstí a poznal, že modlitba není ztráta času a že modlitbou může svým mladým bratřím a sestrám víc pomáhat než kdyby jim psal listy. A protože zakusil štěstí opravdové modlitby, napsal ve své knize „Listy z pouště“, že „bez každé pochybnosti je modlitba největší dar pro člověka.“
Kéž nám dnešní bohoslužba pomůže k tomu, abychom si modlitbu vroucně zamilovali, a aby opravdová modlitba byla i pro nás požehnanou chvílí radosti a štěstí uprostřed uspěchaného světa.
