„Naše dítě musí žít!“
Osobní svědectví jednoho mladého otce...
Byl to pro mě úplný šok, když mi moje přítelkyně sdělila, že je těhotná. Právě jsem začal studium psychologie a ona byla v prvním ročníku školy pro zdravotní sestry. Jak jsme se tedy měli postarat o naše dítě? Necítil jsem se dosti zralý k tomu, abych převzal odpovědnost budoucího otce. Pro mě byla celá věc naprosto jasná: to dítě musí pryč. Moje přítelkyně byla z toho rozpolcená, na jedné straně dítě rozhodně nechtěla, ale na druhé straně jsem viděl, že se na ně jaksi těší. Vedli jsme nekonečné diskuse a já jsem o tom mluvil se svým nejlepším přítelem i s rodiči. Všude jsem slyšel totéž: Nejsi ještě dost zralý, napřed dokonči studium, pak můžeš mít děti atd. atd. Oba jsme se rozhodli pro potrat.
Poslední noc před plánovaným potratem jsem měl v noci výčitky svědomí, a tak jsem ráno celý nervózní jel s přítelkyní do Mnichova k potratovému lékaři. Doufal jsem, že to budeme mít rychle za sebou. Mojí přítelkyni se vedlo podobně, a tak jsme celou cestu nepromluvili ani slova, jako bychom jeli na pohřeb. Měli jsme naspěch, termín byl na 11 hodin a mnichovské ulice byly přeplněné. Když jsme již se zpožděním dojeli ke klinice, nebylo tu místo pro parkování. Přítelkyně se rozhodla, že tam již dojde sama, zatímco já vyhledám nějaké parkoviště. Když jsem je konečně našel, vydal jsem se s nejistými pocity ke klinice. Již zdálky jsem viděl mladou ženu, jak rozmlouvá s mladým párem. Mladý pár odešel a tato hezká mladá žena se s úsměvem obrátila na mě. Nejistě jsem se usmál taky, nakažený přirozenou radostí, která z ní vyzařovala. Byl to první úsměv, který jsem toho dne zažil.
Marie (později jsem se dověděl její jméno) se dala se mnou do řeči. Nabídla mi svou pomoc a vysvětlovala mi, jak dítě roste v matčině lůně. Ukázala mi obrázky a zdůrazňovala, že jsme již rodiči a musíme si být vědomi své odpovědnosti. Začal jsem s ní diskutovat, ale na každý můj argument měla protiargument, který byl formulován tak, že mě neprovokoval, ale musel jsem uznat, že je pravdivý. Velice laskavým způsobem mě prosila, abych rychle přivedl svou přítelkyni dolů. Byl jsem rozpolcený a stál jsem před ní nerozhodně. Marie viděla, že přicházejí další lidé, a řekla mi rychle: „Prosím vás, běžte nahoru pro ni, to přece můžete udělat. Jako správný muž musíte stát za svým dítětem.
Prosím vás, nechte své dítě žít, ono vám za to bude děkovat každým svým úsměvem!“ Její oči se zalily slzami, pak se otočila a věnovala se další lidem. Přepadla mě hrůza. Jak mohla tato mladá žena plakat kvůli mému dítěti? Rozběhl sem se a vzkřikl jsem na ženu v recepci, kde je moje přítelkyně. Právě ji zavolali a byla již v ordinaci. Vrazil jsem dovnitř a moje přítelkyně ležela na lůžku a plakala. Vzal jsem ji do náruče a věděl jsem, že ještě není pozdě. Řekl jsem jí. „Pojď, jdeme pryč, naše dítě musí žít!“ Celá se rozzářila a nechtěla mi věřit, že to myslím vážně.
Dnes má náš Lukáš tři měsíce a já při každém jeho úsměvu myslím na Marii a na prosebnici, která stála tehdy před klinikou. Vím, že bez nich by naše dítě nežilo.
Vyšlo v časopise Světlo 8. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
