Chtěly bychom se s vámi podělit
o pár střípků vzpomínek
na srpnové povodně tak, jak je
prožívala naše komunita...
I když náš dům stojí pouhé čtyři ulice od Vltavy, nemusely jsme být evakuovány. Mohly jsme však zažít obrovskou solidaritu našich rodin, přátel a známých. Čím více hladina ve Vltavě stoupala, tím více u nás zněly telefony. Mnozí nám nabízeli možnost ubytování a materiální pomoc. Protože nás Pán úžasně chránil a voda se u nás neobjevila ani ve sklepě, mohly jsme i my nabídnout svou pomoc.
Samozřejmě, že nebylo možné, abychom úplně všechny vyšly do přímého boje s blátem v pražských ulicích. Některé musely zajistit chod domu a pokračovat v přípravách na nový školní rok. Snad právě v$těch dnech jsme více prožívaly, co znamená život ve společenství. Aneb jak zpívá pan Werich: „Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc.“
Pracovaly jsme pod organizací ADRA – v Praze na Kampě, v Sedlci, Chuchli, v Karlíně a víc než 3 týdny pracovala vždy alespoň jedna sestra na centrálním dispečinku ADRA. Adventisté pro nás měli jednotnou přezdívku – sestra Adra. Nešlo jen o ekumenickou spolupráci, ale především o přátelství, které s vodou neopadlo.
Čas od času se vedou diskuse o tom, nemají-li řeholníci odložit svůj hábit a civilním oblečením se tzv. přiblížit víc lidem. Jako dobrovolnice jsme pracovaly tak, jak jsme zvyklé – v hábitech. Při pohledu na vojáka, hasiče či policistu vnímali lidé bezpečí a blízkost pomoci. Nejednou jsme se mohly přesvědčit o tom, že i naše hábity, i když náležitě umazané od bláta, byly tichým svědectvím o naději. Nebylo třeba velkých slov útěchy, a přesto lidé postižení povodněmi vycítili, že se za ně modlíme a podáváme jim pomocnou ruku ve jménu toho, který je Všemohoucí.
A při tom všem docházelo i k radostným a opravdovým setkáním při práci. Například při odklízení naplaveného bahna z jedné zahrady. Mezi vojáky a námi stála zpočátku jakási bariéra. Vojáci nevěřili, že by zde řeholnice mohly být co platné. S radostí jsme je přesvědčily o jejich omylu. Zeď úplně padla, když sestra vezla jeden ze svých smrdutých nákladů. Závoj se jí při tom zachytil na blátem sehnuté větvi stromu. Sestra se upřímně rozesmála a mimoděk zastavila kordon vojáků s kolečky bláta. Zatímco si upravovala závoj, využila čas pro „biblickou pětiminutovku“. Povyprávěla vojáčkům o mladíku Absolonovi.
Jindy zas bylo třeba vytrhat parkety v zatopeném bytě. Skupina mužů vážně debatovala a tvořila strategii, jak na to. Opět jsme musely vyslechnout pohrdlivou poznámku: „Tady není práce pro ženské, natož pro jeptišky!“ Nechaly jsme je diskutovat a šly jsme po práci. Teprve po čtvrthodině naši kolegové dobrovolníci zjistili, že vzduté parkety v jedné místnosti jsou už téměř vytrhány. Pohled na řeholnici s krumpáčem je nejprve vyděsil, ale vzápětí se jejich srdce pro nás otevřelo. Ocenili nás poznámkou, že budovatelky z padesátých let 20. století jsou proti nám slabý odvar.
Následky povodní pomáhalo odstraňovat mnoho lidí. My jsme byly jen jedny z mnohých. Láska je vynalézavá, a tak i pomoc byla různorodá. Někdo přispěl modlitbou, jiný finanční či materiální pomocí. Mnohdy stačil i jen nepatrný skutek. Když jsme šly znovu pracovat k paní, která přišla úplně o všechno, dala nám pro ni naše převorka krásnou růži. Právě tato růže znamenala pro onu paní víc, než cokoliv jiného.
Vyšlo v časopise Světlo 8. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
