Příslušníky ultrakonzervativního tábora v Katolické církvi rozezná člověk snadno. A priori
odmítají Druhý vatikánský koncil a pokoncilní liturgii. Ultrakonzervativce rozeznáte snadno i podle toho, že na otázku, co je mše svatá, odpoví bez váhání, že je to
zpřítomnění kalvárské oběti Ježíše Krista. A tady je třeba konstatovat, že je to sice správná, ale jen částečná, nekompletní definice katolické liturgie. Ano, mše svatá je především zpřítomnění oběti Ježíše Krista na Kalvárii nekrvavým způsobem, ale zároveň i něco víc.
Je nejen eucharistickou obětí Ježíšova těla a krve, ale také velikonoční hostinou, při níž nás Kristus, věčný velekněz Nové smlouvy, zastoupený knězem Katolické církve, sytí nebeským pokrmem, abychom tak měli anticipující účast na nebeské hostině, kterou Pán připravil svým věrným.
Nabízí se otázka, proč tedy ultrakonzervativci lpějí výlučně na okleštěné, neúplné definici mše svaté? Tento postoj má svou staletou genezi a tak ho i musíme chápat. Když počátkem 16. století vystoupil Luther se svou reformací, kritizoval jednak skutečné nedostatky soudobé Katolické církve, jenže postupem času začal deformovat katolické učení a hlásat nemálo heretických názorů. Jedním z nich bylo i zpochybnění katolického učení o obětní povaze mše svaté. Tridentský koncil následně zcela zákonitě zaujal obranný postoj a navěky zpečetil katolické učení o obětní podstatě mše svaté. (1)
Toto učení jednoznačně potvrdil i Druhý vatikánský koncil, nespokojil se však s polovičatou, neúplnou definicí mše svaté, ale rozvinul katolické učení o mši svaté. V dokumentu
Sacrosanctum concilium se uvádí: „
Náš Spasitel při Poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky (Srov. sv. Augustin, In
Ioannis Evangelium Tractatus XXVI, cap. VI, n. 13: PL 35, 1613.),
velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy (Římský breviář, antifona k Magnificat druhých nešpor svátku Božího těla.)“ (2)
Ve smyslu učení koncilu je mše svatá současně a neoddělitelně jednak obětí, ale zároveň je slavením památky umučení, vzkříšení a slávy Ježíše Krista, ale je také i hostinou, umožňující Božímu lidu přijímáním těla a krve Páně účast na dobrodiních velikonoční oběti. Je obnovením nové smlouvy, uzavřené Kristovou krví mezi Bohem a lidmi, a věřící při ní zvěstují smrt Páně, dokud on sám nepřijde. Účastí na pozemské liturgii nabývají věřící účast na nebeské liturgii a předem zakouší její blaženost. (3)
Ježíš je skutečným veleknězem navěky. Co bylo dříve naznačováno starozákonními dary, bylo v osobě Ježíše Krista naplněné tím nejradikálnějším způsobem. Jeho spásný čin je jedinou skutečnou „
obětí, bohopoctou, liturgií. Nemáme tedy jinou liturgii, než liturgii Kristova vtělení, života, smrti a vzkříšení. Ježíšovo dílo nekončí smrtí na kříži, ale pokračuje zmrtvýchvstáním, nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Tím se stává naddějinným a nadčasovým. Tak je umožněn přístup každého člověka v kterékoli epoše k Ježíšovu dílu spásy.“ (4)
Dovršením Ježíšova života není oběť na Kalvárii, ale jeho zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého, bez něhož by nemohla vzniknout Církev, nejušlechtilejší Boží dílo, umožňující každý den slavit mši svatou na všech katolických oltářích světa.
Definice mše svaté jako zpřítomnění oběti Ježíše Krista nekrvavým způsobem je tedy správná, ale okleštěná, neúplná. Mše svatá je mnohem víc. Dokument
Sacrosanctum concilium uvádí i toto: „
Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. (Srov. Zj 21,2; Kol 3,1; Žid 8,2.)
V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi.“ (5)
Velikonoční hostinou - svatým přijímáním - vrcholí mše svatá. Sám věčný velekněz Kristus, zastoupený knězem Církve, přináší eucharistickou oběť. Ježíš za nás obětoval své tělo a krev na kříži, abychom měli život věčný. On sám řekl: „
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6, 54-56) Místem proměňování chleba v Kristovo tělo a vína v jeho krev je od apoštolských dob až po dnešek stůl Páně, který je „
nejzákladnější složkou každého druhu oltáře.“ (6)
Dokument
Sacrosanctum concilium výrazně obohatil katolické učení o mši svaté. Tento vývoj však způsobil panický strach v táboře katolických ultrakonzervativců. Ještě stále u nich přetrvává trauma z reformace, a proto zmínka o více podstatách mše svaté u nich vyvolává kategoricky odmítavé reakce. Paradoxně však dokument
Sacrosanctum concilium schválil svým vlastnoručním podpisem i arcibiskup Lefebvre, na kterého se ultrakonzervativci unisono odvolávají jako na svůj neomylný idol. Právě dokument
Sacrosanctum concilium je jedním z nejskvostnějších klenotů koncilu.
Karol Dučák
Poznámky:
(1) Srov. Tridentský koncil, Sesia XXII, 17. září 1562, Doctrina de sacrificio Missae, c. 2. Denz. 940.
(2)
Sacrosanctum concilium, č. 47.
(3) Srov.
Sacrosanctum concilium, č. 6, 8, 10, 47, 106.
(4) Caban, P.
Liturgika. Princípy a teológia liturgie, s. 16.
(5)
Sacrosanctum concilium, č. 8.
(6) Kolař J.
Pražské raně barokní oltáře, s. 10.
Použitá literatura:
1. Caban, P.
Liturgika. Princípy a teológia liturgie. Druhé, doplnené vydanie. Trnava: Spolok Svätého Vojtecha – Vojtech, 2010. 104 s. ISBN 978-80-7162-803-3.
2. Denzinger, H.
Enchiridion symbolorum, definitionum et deklarationum de rebus fidei et morum. Editio undecima. Friburgi Brisgoviae: Herder, 1911. 656 s.
3.
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
4. Kolař J.
Pražské raně barokní oltáře. Praha: UK v Praze, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění, 2009. Dostupné z:
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.1.....