ZNEKLIDŇUJÍCÍ ZNAMENÍ
V tom kontextu si mnozí jistě kladou otázku podle nadpisu tohoto článku: jaká je budoucnost křesťanství? Ta otázka je dodatečně přiostřena stále agresivnějším nástupem islámu, který už ani neskrývá svoje hrozby vůči křesťanství. Při tom všem ti střízlivější v přístupu k tomu všemu jsou přesto ochotní tvrdit, že se křesťané nemusejí tolik bát síly islámu, ale mnohem více krize víry ve vlastních řadách.
Tak redaktor jednoho německého katolického týdeníku, připomenul negativní jevy v Církvi , a s neskrývanými pocity lítosti pokračuje: „
Navzdory tomu jsou mnozí méně zneklidnění epochálním mizením víry. I samotné církve působí apaticky. Kněží a teologové laici i nadále plní svoji službu jako obyčejně a přitom se ve velké části světa už dlouho jedná jen o otázku přežívání křesťanství.“ (J. Röser).
Vycházejíce ze současné velmi chaotické situace současného světa a ze stále výraznější krize církevního života má křesťan důvod dělat si starosti o svojí osobní budoucnost i o budoucnost Církve. Ale jestli máme na mysli, že pojem „krize“ ve svém původním řeckém slova smyslu (krisis od slovesa: Krino) v sobě nese i možnost hlubšího přemýšlení, potom v sobě nese i možnost nového počátku. Důležité je umět se vyrovnávat s hlubokou krizí světa a Církve.
Křesťan si nesmí dělat starosti s tím, jak si Církev uchová svoje dosažené postavení, vážnost a vliv ve společnosti, ale jít k jádru problému. „
A přitom je z křesťanské perspektivy řeč o stále stejném jádru: „Kdo je Bůh, kdo je Kristus, jak logické je vzkříšení? Na tom závisí celá víra“ (J. Röser).
Současný německý konvertita, novinář Daniel Böcking v zápalu konvertity těmito slovy kritizuje nedůslednost víry mnoha současníků: „
My věříme ještě právě natolik, nakolik víra nepřekáží našim životním plánům“.
KLÍČOVÉ TEOLOGICKÉ OTÁZKY
Je dobré, že stále více teologů chce v nové době obracet pozornost právě na ty klíčové otázky a zahájit potřebnou obnovu křesťanské víry. Tak před dvěma roky kardinál Robert Sarah své knize, která se zabývá problémem současné krize víry, dal mimořádný název: „
Bůh nebo nic.“ Chtěl už v názvu říci, že bez Boha je všechno absurdní a nicotné. Ta kniha vznikla ve formě rozhovoru, který s ním vedl známý francouzský novinář P. Diat. On v úvodu přiznává, že inspiraci k otázkám, které kladl kardinálovi Sarahovi, našel ve slovech jednoho mnicha z přísného řádu cisterciánů, který mladým řeholníkům dává tuto radu: „
Požádejte svého učitele, aby k vám nemluvil jen proto, aby něco řekl... Ptejte se ho na to, co jistě zná, co už nezpochybňuje. Ať vám vypráví o dramatu své vlastní osoby, a ne o nějaké umělé komedii, kterou mu možná vnutily nějaké životní okolnosti. Ať vám vypráví o své nespokojenosti i o své naději, o své víře, svém doufání v Boha, o své modlitbě... Ať vám vypráví v čem je příčina jeho slz i jeho úsměvu. Zaměřujte se u toho člověka na to podstatné.“
Významná odpověď na klíčové otázky naší doby nabízí i nedávno vydaná kniha vzešlá z pera vlivného německého theologa Gerharda Lohfinka pod názvem: „
Na konci nic?“ s podnadpisem: „
O vzkříšení a věčném životě“. Jako kardinál Sarah říká, že nic není mimo Boha, tak G.Lohfink chce zdůraznit význam víry ve vzkříšení mrtvých. Ve všech náboženstvích existuje víra v nějakou formu života po smrti, ale jenom Bible mluví o vzkříšení mrtvých. Bez té biblické víry ve vzkříšení těla na konci času, každá víra ve věčný život je neúplná a nicotná.
Naopak víra ve vzkříšení mrtvých dává plný smysl jak lidskému životu tak i umírání. Autor sám přiznává: „
Promýšlení a dokončení této knihy mi znovu vyvolalo na mysl, jak křesťanská víra ve vzkříšení mrtvých působí osvobozujícně. Kdo je pevně zakořeněn v této víře, ten bez starostí může žít v biblické přítomnosti, protože každá chvíle jeho života má svoji tíži a naději. A může vložit sílu do rozvíjení spravedlivější společnosti, protože je světu vzkříšením od Boha darována konečná podoba tohoto světa o kterou zde v této historii bojujeme.“ (G. Lohfink)
Již římský pohanský myslitel Seneca upozornil na krátkost lidského života: „
Lidský život je okamžik. I méně než okamžik“. Opravdu, bez ohledu na to, jestli bude člověk žít třicet nebo sto roků, v moři věčnosti je to jen okamžik. Proto je nerozumné žít jenom pro tento okamžik a zanedbat věčnost.
VZTAH MEZI VÍROU A NEVĚROU
Již několik století ve větší části Evropy vládne praktický ateizmus. Mnoho lidí přestalo praktikovat víru, ale tím z nich hned nevyprchala touha, hlad po Nesmírném. Mezi těmi praktickými ateisty v minulých dvou stoletích bylo mnoho hledajících Boha, kteří se k Němu svým způsobem i modlili. O tom svědčí i následující slova velikého spisovatele Franze Kafky: „
Každý člověk se ocitne v hledání pokrmu, který uhasí jeho hlad po Nesmírném. Jednoho dne pozná, že ten hlad je nemožné utišit. Jsou ti, kteří ten hlad vydrží, jsou druzí, kteří na něj nedokážou zapomenout, a jsou i ti, kteří z něj zemřou."
)
Dnešní ateizmus je bohužel jiný a mnohem nebezpečnější. Neponechává místo žádnému hladu po Nesmírném, protože není jenom praktický, ale programovaný a navíc výlučně hedonistický.
Vědomě se žije a život plánuje jako když Bůh neexistuje. S Ním se žádným způsobem nepočítá a ještě méně se po Něm pátrá. Z druhé strany může být stejně nebezpečné, když si myslíme, že o Bohu všechno známe a že Ho téměř vlastníme. Na to nebezpečí s vážností upozornil jeden z nejsvéráznějších křesťanských myslitelů a spisovatelů, F. Hadjadj, který tvrdí, že v tom druhu jistoty je cosi satanského. Vycházejíc z Ježíšova setkání v synagoze v Kafarnaum s posedlým člověkem, ochotně vyjadřuje:
Vím, kdo jsi. Učedníci se s bázní ptají:
Kdo je to? Rozhodně jejich lidská nejistota je nekonečně méně zkažená než satanova jistota. Přesto ta strašná věta vyšla z úst Pravdy samotné:
Nemáte víru. A co je ještě neuvěřitelnější, Vševědoucí ve své převeliké lásce ke svým učedníkům, jakoby zapomněl, že ví a chápe všechno, s hořkostí se ptá:
„Jak je to možné?“ (F. Hadjadj).
VÝZVA K OBRÁCENÍ
Celá Bible se zakládá na zkušenostech setkání s Bohem. Plodem takového setkání je Abrahámova poslušnost a vydání se do neznáma. Mojžíšova ochota postavit se do čela národa, který má vyvést na svobodu, rozhodnost učedníků opustit všechno a jít za Ježíšem. Proto je možné právem říci: „
Nejdůležitější v křesťanství je vždy setkání, vztah. Oči víry hledí na svět a člověka jinak, protože se setkaly s Bohem. Když víme, že jsme přijati a milováni, pomáhá nám to, že stopy Boží přítomnosti poznáváme i v druhých lidech, ve stvoření, v historii. Mohlo by se také říci: víra nám pomáhá, abychom odložili svoje brýle, které jsme měli a abychom skutečnost začali vnímat v její hloubce. Ale takové obrácení je nemyslitelné bez odevzdanosti a bez oběti“ (S. Oster).
Vedle Mariiny výzvy k míru je neoddělitelná i výzva k obrácení, proměně života, všeobecné obrácení k Bohu od kterého mír přichází. A zatímco každý pravý obrácený věřící hrdě svědčí o míru a radosti srdce, těm, kteří výzvu k obrácení nepřijímají zůstává i dnes slovo proroka:
Pro hříšníky není míru! Praví Bůh můj.
Proto Panna Maria silně zdůrazňuje, že jsou Boží přikázání cestou k míru a ke štěstí. Ale dnešní člověk nechce ani slyšet o nějakých přikázáních, ale chce být zcela autonomní. Boží přikázání chápe jako pozůstatek minulosti, jako nepotřebné břemeno, které spoutává lidskou svobodu. To mluví o úplném nechápání povahy a smyslu Božích přikázání. Ony nechtějí omezovat, ale naopak chránit svobodu Božího lidu do které jej Bůh vyvedl z Egypta, ze země otroctví. Izraelští proroci byli svědomí svého lidu. Trvale připomínali Boží přikázání, bránili spravedlnost i chudáky a přísně kárali hříšníky, vyzývali je k obrácení a hrozili Božím trestem. Zřídka byl některý prorok tak přímý a přísný, jako Jeremiáš. Obracejíc se ke všem od prostých lidí až po proroky a kněze, on jim ve jménu Božím předhazuje jak snadno léčí ránu mého lidu, volajíc:
Mír, mír! Ale mír není (Jr 6, 14), aby hned velmi ostrými slovy ohlašoval trest za to: „
Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin“( Jr 6,15).
Jakoby prorok mluvil k nám dnes, v dnešní době, kdy se mnozí lidé nedokážou ani stydět ani červenat za svoje zvrácenosti. Proto i hrozba Božích trestů visí i nad námi. Ale před tím potrestáním zločince už teď trestá jeho zanedbávání, protože pro hříšníky není míru.
Když obrátíme pozornost k momentálnímu stavu ducha v (ne)křesťanské Evropě a na stále větší strach z islamizace Evropy, upozornil vídeňský kardinál Schönborn na podstatu problému, když řekl: „
Je nesmyslné obávat se islamizace Evropy, jestliže my samy neděláme nic proto, aby Evropa zůstala křesťanská“. V interview pro deník „Krone“ on vysvětluje, že on ani trochu nemá za zlé muslimům, že si přejí, aby Evropa byla muslimská, ale i on by si přál, aby Blízký východ a Severní Afrika znovu začaly být křesťanské země.
Křesťané v Evropě místo, aby se báli islamizace, měli by se více ptát, proč neudělali všechno pro zachování křesťanství, proč dopustili, aby je zachvátil duch konzumizmu, namísto, aby uchovávali křesťanské hodnoty. Na tom závisí budoucnost křesťanství.
(Glasnik Mira, ročník XII, č. 10. říjen 2017)
Autor: Fra Ivan Dugandžić
Převzato z
www.medzugorje-dve-srdce-monika,
článek ze 17. 1. 2018 naleznete
zde.
