Zamyšlení nad evangeliem druhé neděle v mezidobí- cyklus B
Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše“– to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála). (Jan 1,35-42)
V prvním čtení jsme slyšeli, jak byl Samuel povolán od Boha za proroka. V evangeliu jsme slyšeli, jak byli od Pána Ježíše povoláni první učedníci, pozdější apoštolové. Týká se tohle tedy jen dnešních apoštolů a učedníků, biskupů a kněží, nebo se toto povolání týká i nás všech?
Vy jistě dobře víte, že se to týká nás všech. Prvního povolání, zavolání k následování, se nám dostalo hned po narození, hned na křtu.
Apoštol Jan si na tuto chvíli svého povolání za učedníka pamatuje přesně i ve vysokém stáří – takový to na něj udělalo dojem. Pamatuje si, že bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, když se poprvé setkal s Pánem Ježíšem.
Vy, děti, se na své první setkání s Pánem Ježíšem při křtu nepamatujete. Byly jste ještě docela malé. Ale na své druhé setkání s Pánem Ježíšem se jistě pamatujete všichni, kdo máte Pána rádi. Tehdy nás všechny povolal, pozval, abychom ho svým životem následovali, abychom o něm říkali svým sourozencům a kamarádům, abychom k němu přiváděli i své přátele, jako to dělali ti první povolaní:
nalezli jsme Mesiáše, pojď se mnou za ním, pojď se mnou do kostela.
Některým lidem se dostává zvláštního povolání za Ježíšovy učednice a učedníky, za řeholní sestry, za kněze. To se děje docela prostě: Pán Ježíš jim dá chuť sloužit a pomáhat druhým a také vlohy k učení, aby se mohli vyškolit.
Pán Ježíš si ty první učedníky školil asi tři roky. Dnešní učedníci Páně se školí šest roků – a není divu – život kněze je stálé napínavé dobrodružství, jak zůstat v rovnováze mezi různými extrémy, aby byl správným učitelem Ježíšovy moudré laskavosti.
Poslechněte si, jak kterýsi kněz popsal s trochou humoru své každodenní poslání mezi lidmi:
„Je-li kněz chladný jako lednička, jak má být jeho farnost živá rodina.
Je-li kněz stále citově přehřátý jak přetopená kamna, jak má jeho farnost být klidná.
Kněz musí být ve středu všeho dění, ale zle je když udělá středem všeho dění sebe.
Musí mít dobrý úsudek, ale zle je, když začne odsuzovat.
Musí být vděčný, ale zle je, když ověnčuje lidi tirádami díků jako věnci buřtů.
Musí být mlčenlivý, ale zle je, když nemá v pravou chvíli pravé slovo.
Musí umět šetřit časem, ale zle je když pro svou farní rodinu čas nemá.
Musí jít stále s dobou a být moderní, ale zle je, když se stále jen honí za novými nápady.“
„Pojď za mnou – učiním tě rybářem lidí.“ I nás, i dnes, Pán Ježíš takto zve, abychom se stali jeho učedníky. A věřte, po téměř půl století kněžského života vám i já mohu říct, že stát se knězem je ten nejkrásnější a nejdobrodružnější způsob, jak prožít svůj život.
V evangeliu jsme slyšeli, jak Ondřej, když poznal Pána, šel za bratrem Šimonem – Petrem a přivedl ho k Ježíšovi.
Dokážeme i my také přivádět své bratry a sestry k Ježíšovi? Prvním předpokladem k tomu je naše víra. Pojďme tedy svou víru v Pána Ježíše společně vyznat.
