Uzdravení
Je jedna překážka dobré zpovědi: stud. I když mnoho lidí má sklon k sebeklamu, jsou si nicméně vědomi svých hříchů. I ze známé výmluvy: „
Pane faráři, já nemůžu jít ke zpovědi,
vy byste potom na to musel myslet celý den“ , můžeme vystopovat podprahové vědomí viny.
Instinktivně je to poznání hříšnosti, ale falešný stud brání člověku, aby se čestně a otevřeně svěřil Božímu milosrdenství.
Mnozí mají nepochopitelné představy o postoji Církve a kněze k hříchu. Myslí si, že hříšníky pohrdá a odsuzuje je. To je omyl. Postoj Církve k hříchu odpovídá postoji, jaký k hříchu
zaujímá sám Bůh:
Bůh nenávidí hřích a varuje před ním, oškliví si zlo. Ale když už k hříchu došlo a člověk ho uznává a vyznává, je to tentýž Bůh, který vychází hříšníkovi vstříc s nesmírným milosrdenstvím. Ve zpovědi není hříšník odsouzen, nýbrž vykoupen a zachráněn.
Toto milosrdenství Církve vyjadřuje výstižně jeden vtip, který bych chtěl uvést, i když je trochu
„neekumenický“.
Jeden muž v hněvu zabil svou ženu. Jeho krvavý čin zůstal neodhalen, ale svědomí nedalo
vrahovi pokoj. Výčitky ho sužovaly ve dne v noci, až to už nemohl vydržet. Začal hledat útěchu a ulehčení a zašel nejdříve za jedním muslimským duchovním. „
Mistře, pomozte mi, spáchal jsem vraždu!“ Imám couvl zděšen zpět a odpověděl: „
Tvůj hřích je těžký a zasluhuješ okamžité
odsouzení a odplatu. Jen Alláh tě ztrestá za tvůj čin. Já ti nemohu pomoci.“ Muž odešel
bez útěchy.
Špatné svědomí ho dohnalo k jednomu guru, který se zabýval ezoterickými naukami. „
Mistře,
pomozte mi, spáchal jsem vraždu!“ Vznešený mistr udiven přerušil svou meditaci a pronesl
slova: „
Můj synu, celý život je jen zdání. Neexistuje ani dobro ani zlo. Nejsi vinen. Odhal svůj
klam a neznepokojuj se pro své skutky. I ty jsou jen zdání. Medituj, a poznáš sám sebe.“ Muž
opět odešel bez útěchy.
Nakonec vstoupil do katolického kostela. V jedné zpovědnici se svítilo. Zoufalý a s velkým
strachem přiklekl a zašeptal: „
Důstojný pane, pomozte mi, spáchal jsem vraždu.“ Nastalo
ticho a bylo slyšet, jak kněz zavzlykal. Pak se ozval jeho hlas z šera zpovědnice: „
A jak často,
můj bratře?“
Tato historka chce říct:
Hřích, a to i ten největší, nejhroznější a nejbrutálnější, je uzavřen
v Kristově vykoupení, je uzavřen v jeho milosrdenství, proto je již potenciálně odpuštěn
a prominut.
Každý hřích je možno ponořit do bezedného moře Božího milosrdenství. Proto není pro nás
hřích nenapravitelnou tragédií, ze které bychom se museli sami pokusit uniknout nějakými kulty
a obřady.
Můžeme postoj Církve popsat takto:
Dokud k hříchu nedošlo, musí Církev před ním varovat
a povzbuzovat k tomu, abychom se mu vyhýbali. Ale když hřích přiznáváme a vyznáváme,
mění se chování Církve, stává se milosrdnou matkou, odpouští a pozvedá.
Od svatého Augustina pochází tato formulace: „
Měj v nenávisti blud, ale miluj bloudícího.“
Každý kněz chová k tomu, kdo se s opravdovou lítostí zpovídá, ať už jsou jeho viny jakkoliv těžké, hlubokou úctu a velký respekt. Zde platí pouze milosrdenství! Jaká radost zavládne, když se někdo dobře zpovídá!
Ne každý kněz má dar vidění do srdce jako sv. farář Arský, který poznával i zamlčené hříchy.
Přesto každý kněz má při posluhování touto svátostí něco z radosti nebes, o které hovoří Ježíš:
Stejně tak panuje v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který koná pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk 15,7).
A tady jsme u samotného ovoce zpovědi: u vnitřní radosti.
Velikonoční radost
Podle slov Jana Pavla II. je podstata zpovědi v osvobození od sebe samého a pak ve znovunabytí ztracené radosti, radosti z toho, že jsme vykoupeni. „
Ze znovunabytí ztracené radosti, z této radosti, že jsme vykoupeni, se kdysi zrodila Církev.“
Po dramatických událostech Velkého týdne následoval jásavý výkřik velikonočního rána:
Pán vstal vpravdě z mrtvých! Pánovým zmrtvýchvstáním byly apoštolům nejen odpuštěny jejich hříchy, nýbrž božské odpuštění bylo definitivně zasazeno do svátosti smíření.
Neboť to byl první plod jeho vítězství nad hříchem a smrtí, že Ježíš předal svým kněžím plnou
moc odpouštět hříchy:
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny (Jan 20,23).
Pramen: K. J. Wallner, Sinn und Glück im Glauben
Z -sks- 3/2009 přeložil -lš-
Světlo č. 11 (15. 3. 2009)
najdete zde
