Zamyšlení nad svátkem Křtu Páně.
Jan kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ (Mk 1,6b-11)
Svátkem křtu Pána Ježíše úředně končí vánoční období. Z kostelů se začnou vytrácet betlémy a stromečky, zapomene se už na vánoční dárky a život v novém roce začal pulzovat svým nesvátečním, každodenním rytmem. Mezi vánocemi a tímto dnem uběhlo jen několik dní. Mezi narozením a křtem Ježíše Krista však téměř tři desítky let. My si však každou velkou událost z Ježíšova života chceme každoročně připomínat, a stejné je to i s jeho křtem.
Z přečteného evangelia vidíme, že byl opředený několika různými jevy a okolnostmi. Každou z nich bychom mohli vzít za předmět našeho nedělního přemýšlení, ale my se naschvál chceme zastavit při slově „Křest“.
Bez ohledu na to, jaký byl Janův křest a jaká je svátost našeho křtu, uvědomujeme si jedno. Všichni, kteří chodíme do kostela, byli jsme jednou někde a někým pokřtěni. Tehdy, v oblečení nemluvněte, když jsme ani nevěděli, že žijeme, se cosi odehrálo v naší duši.
Později, když jsme začínali používat rozum, se tato vnitřní skutečnost měla začít projevovat navenek. Apoštol Pavel v listě Galaťanům píše, že „Všichni, kteří byli pokřtěni v Kristu, Krista si i oblékli“. Kdybychom chtěli tuto hutnou myšlenku proměnit na drobné, tak bychom museli říct, že náš život se musí připodobňovat životu Ježíše Krista, na nás musí být nějakým způsobem vidět, že jsme křesťany. Naše práce naše chování, rodinný život, společenský život, smysl našeho života, cíl života, to všechno musí nést určitý křesťanský ráz a charakter, z kterého jiní mohou vidět, čím vlastně jsme. Dalo by se to vyjádřit i slovy „ chovat se a žít křesťansky“. Když byste se zahleděli na svůj život pod tímto zorným úhlem, viděli byste se, v kolika věcích musí být pokřtěný člověk jiný, než ostatní.
Ježíš Kristus říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali Otce, který je v nebi“. Náš křesťanský život má být tedy pro druhé výzvou a pomůckou, jak se dostat k Bohu, jak poznat Boha, jak ho oslavit a jak se k němu přiblížit. Stojíme tu tedy před jakýmsi důkazem Boha pomocí pěkného křesťanského života.
Možná nám to ani nikdy nepřichází na mysl, že můj život může někoho přivést k Bohu a někoho od něho vzdálit a utvrdit ve své nevíře. Často slyšíme poznámky: ten nebo ta chodí do kostela, modlí se, vyznává víru v Boha, ale na druhé straně dělá věci, které se hluboko protiví spravedlnosti, lásce, mírnosti, duchovní síle, atd. A závěr: mám být tímto křesťanem, tak nebudu věřícím člověkem. Samozřejmě, že toto je úplně převrácená logika, neboť křesťanství nezná jen složené ruce a kostel.
Známý je příběh ze života Cronina, který byl od víry v Boha velmi vzdálený a na jedné své lékařské stanici měl sestru, která vynikala obětavostí a láskou. Byla placená velmi bídně. Jednou se ji Cronin zeptal: „Sestřičko, jak můžete toto všechno dělat za tak žebrácký plat?“ Ona odpověděla: „Já to nedělám pro peníze, ale pro Boha.“ Lékařem otřásla tato slova a byly jednou mocnou zastávkou při jeho hledání Boha. Nakonec ho i našel.
Spisovatelka Kossaková v historickém románu „Bez zbraně“ popisuje období křižáckých výprav. I jednu velmi nevydařenou výpravu, v které velmi rozhodl život jednoho chudého člověka, kterého mi dnes známe pod jménem František Assiský. Když totiž sultán v Egyptě porazil křesťanské vojsko a měl před sebou pokorného evropského křesťanského krále, tehdy si vzpomněl na setkání se sv. Františkem a řekl: „ vždyť králi, že jen kvůli němu, jedinému křesťanovi, kterého jsem v životě potkal, v jehož dobrotu věřím – jsem ochotný vám darovat život, i všem křesťanským zajatcům.“
Položme si vážně otázku:
Může můj život někomu připomínat Boha a přivést ho k víře?
Jsem pro křesťanství a víru v Boha brzdou pro jiné a nebo jsem pohonnou látkou? !
Dejme si pravdivou odpověď.
Je náš život důkazem pro Boha a nebo proti němu? Nyní ať promluví svědomí.
