V době Vánoc, kdy se Kristus jako Dítě zviditelňuje mnohem více než jindy během roku, by se zejména křesťané měli sžít, možná poprvé v životě, se svým Pánem tak, jak nám ho Písmo Svaté ve skutečnosti zjevuje - jako s protikladem liberální, 'politicky korektně orientované' sentimentální fikci 21. století, o níž dnes káží od většiny kostelních ambonů.
Je zároveň tragické a pohoršující, že současná
křesťanská církev, ať už její katolická nebo protestantská varianta, pravidelně zapomíná na svou povinnost zavrhovat světskost.
Až příliš mnoho jejích lídrů je "z tohoto světa".
Být z tohoto světa znamená souhlasit s Zeitgeist, s duchem doby. Ty, kteří jdou "s dobou", může nebo také nemusí naplňovat jejich vlastní přesvědčení, ale počítá se s nimi, že budou bezvýhradně akceptovat
'PC dogmata' současné generace.
Zaprvé - ze strachu aby nerozhněvali své samozvané strážce, překrucují lídři církve evangelium tak, aby se přizpůsobilo
povýšení hodnot PC generace - rozmanitosti, rovnosti a začlenění se - nad všechny ostatní hodnoty. Koneckonců, pokud byste se takovému 'krédu' vzpírali, nebo jen byli podezřelí z toho, že s ním nesouhlasíte, "usvědčujete" sami sebe z bigotnosti, fanatismu, ať už jde o "rasismus", "sexismus", "klasizmus", "etnocentrismus", "homofobii", "transfobii", "islamofobii", nebo jakékoliv jiné "-ismy" či "fobie", nacházející se v katalogu neodpustitelných prohřešků PC generace.
V současnosti se evangelium šíří jako poselství inkluze, začlenění se.
Je samozřejmě pravda, že Kristus rozšířil svou nabídku
spásy pro každého, kdo chce, má se však o ni přičinit. V tomto smyslu je
Dobrá zpráva nepochybně a doslovně
inkluzivní, začleňující. Není však o nic méně pravda, ani o nic méně biblické, když řekneme, že existuje i jiný aspekt, podle kterého je evangelium nepochybně a doslovně
exkluzivní, výlučné:
Nikdo z těch, kdo odmítnou přijmout
spásonosnou milost Krista,
nebude mít podíl na jeho
daru věčného života.
Sám Ježíš řekl o sobě,
že je Cesta, Pravda a Život.
On je tou Branou,
přes kterou musí projít všichni,
kteří se chtějí dostat do nebe.
To znamená, že pokud nekřesťané touží
žít navěky s Kristem,
musí v určitém kritickém okamžiku
(ať už na tomto světě nebo ve stavu očišťování)
přijmout Krista za svého Pána a Spasitele.
Zkrátka, pokud touží po věčnosti,
musí se stát křesťany.
Pozvání Boha k životu v nebi je inkluzivní, neboť zahrnuje všechny lidi.
Nebe samo je však výlučné.
Zadruhé - pokud se má výlučný charakter tohoto evangelijního zaslíbení brát pouze okrajově, pokud se má ignorovat nebo popírat, pak se musí i přirozenost Krista brát jen okrajově, musí se ignorovat nebo popírat.
Ježíš je vtělený Bůh, je druhá Božská Osoba Nejsvětější Trojice, která se stala Tělem. Bůh je Láska, a proto i Kristus je Láska. To Církev stále tvrdí. Boha však přirovnává k jednorozměrné, světské, pohodové, změkčilé a sentimentální představě toho, co svět nazývá "láska".
Z tohoto pohledu se Kristus vlastně nikdy nezlobí. Stále odpouští bez podmínek a odpouští i těm nejhorším z nejhorších, i když o to vůbec neprosí. Nesoudí, ani netrestá. Ježíš, o kterém dnes kážou od ambonu, nemluvil během svého pozemského účinkování podle všeho o ničem jiném, jen o
toleranci, začlenění se a pochopitelně o rovnosti. Pokud bychom měli Ježíše hodnotit podle současného průměrného kázání, v zásadě by se v ničem nelišil od liberálního duchovenstva 21. století, které o něm takto mluví.
Ježíš, poslepovaný z představ dnešních levoorientovaných služebníků božích, je stejně světský, jako oni sami. Takový Ježíš je ze světa; a svět, ze kterého odvozuje svoji identitu, je současný svět, svět PC, jejichž používání liberální teologové, učenci a duchovenstvo tak oddaně prosazují.
Současná církev někdy přispívá k podpoře verze
marcionizmu, starokřesťanské hereze, podle níž Starý a Nový zákon hovoří o odlišných Bozích: Bůh Židů, Starého zákona, je
Bohem hněvu a má podřadnější postavení jako Kristus, Bůh Nového zákona, který je
milosrdný ke všem.
Ve skutečnosti je však Ježíš z Nazareta
jedním a týmž Bohem,
který zaplavil celou zem potopou,
který zničil každého muže, ženu a dítě,
kromě Noema a jeho rodiny.
Beránek Boží, Ježíš, je tím stejným Bohem,
který opakovaně, přímo či nepřímo
dopouští smrt na mnoho lidí
(i na jejich zvířata).
Ježíš je jeden a tentýž Bůh,
který veřejně hlásal svou kategorickou nenávist
nejen vůči nějakému abstraktnímu pojmu zla,
ale vůči vykonavatelům konkrétního zla;
co mají "pyšné oči, jazyk falešný
a ruce, které prolévají krev nevinnou;
co mají srdce,
které osnuje špatné záměry,
nohy, které běží, utíkají za zlem;
co říkají lži jako svědkové falešní
a ti, co mezi bratry sváry rozsévají
"(Př 6, 17-19).
Ježíš je jeden a tentýž Bůh,
který v Novém zákoně
často slibuje rozpoutat
hrozivé a mučivé násilí
vůči nevěřícím - nekřesťanům
- při svém slavném druhém příchodu.
Suma sumárum, biblický Bůh - Kristus, není jen "milým chlapíkem", a už vůbec ne chlápkem, ke kterému touží být přidružené duchovenstvo této PC generace, které káže jeho jménem. Pokud by se takoví duchovní nějakým způsobem napojili na Ježíše, uvědomili by si, že jejich spolupoutníci, strážci tohoto sekulárního, 'bezúhonného' světa, by je označili za "nenáviděné kupce", nebo ještě hůř.
Biblický Kristus, Kristus víry, s konečnou platností není osobou z našeho (politicky korektního) světa.
Zdroj:
https://townhall.com/, 28. 12. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek ze 4. 1. 2018 naleznete
zde.
