Obvykle je to tak, že děti se učí mluvit od dospělých. Na Vánoce dovolujeme Dítěti, aby učilo mluvit dospělé.
Na půlnoční mši se na celém světě ohlašují slova proroka Izaiáše: "Lid, co chodí ve tmě, spatří velké světlo." (Iz 9, 1) Každý den od letního slunovratu ztrácíme trochu světla. Ráno vychází slunce později a večer zapadá dříve. Někteří z nás ráno vycházejí z domu do tmy a domů se vracejí ve tmě. Naše dny rámuje tma. V zimě je jí stále více.
I náš život zatemňuje hřích. Každé lež, pomluvy či falešné obvinění náš život trochu zatemňuje. Pokud jsme dost dobří v omlouvání si těchto věcí, nedokážeme už odlišit světlo milosti od temnoty našich hříchů. A proč velké množství našich hříchů představují hříchy, které pácháme svým jazykem?
Řeč je způsob, kterým nás Bůh táhne do svého láskyplného náručí. Jak říká list Židům, Bůh k nám kdysi mluvil částečným a fragmentárním způsobem. Nyní, při Vtělení, k nám Pán promluvil skrze svého Syna. (Srov. Žid 1, 1)
Slovo se stalo tělem ... a my jsme viděli jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1, 14) Takto svatý Jan popisuje Kristovo narození. Žádná maštal, žádné jesle, žádní pastýři na poli. Jak tedy víme, že jsme zde svědky čehosi slavného? Pokud jste někdy byli v Římě, poznáte to, co je slavné, podle fontán, obelisků atd. Tuto slávu nám zachovala antika a my se v ní můžeme kochat i po tisících letech.
Slávu Vtělení nám zjevuje ten, který říká pravdu. Ježíš říká pravdu svým narozením. Děti však nevycházejí z lůna své matky tak, že by mluvily: spíše pláčou.
Ke konci svého pozemského účinkování stojí obviněný Ježíš před Ponciem Pilátem. Je obviněn z toho, že je král. Ježíš na svou obhajobu říká: "
Sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě." (Jan 18, 37)
Pilát slyší Ježíšovo svědectví a je spokojený. Přikazuje umístit na Ježíšův kříž nápis JEŽÍŠ NAZARETSKÝ? ŽIDOVSKÝ KRÁL. (Srov. Jan 19, 19) Máme tu krále, který trpí a umírá za pravdu. A co je důležitější, on sám je ztělesněná Pravda, která trpí a umírá. Proto na otázku, k čemu je pravda, když je jejím důsledkem utrpení a smrt, máme tuto úžasnou odpověď svatého Jana Pavla II. v encyklice
Veritatis Splendor:
[Kristovo] ukřižované tělo je dokonalým zjevením
nerozlučného pouta mezi svobodou a pravdou,
tak jako jeho vzkříšení z mrtvých
je největším povýšením plodnosti
a spásné moci svobody prožívané v pravdě. (87)
Jednou z prvních věcí, které se děti učí, je mluvit. Zpočátku netvoří slova správně, špatně je vyslovují a jsou nesrozumitelné. S trochou cviku však přicházejí slova snadněji. Z některých z nás se časem stanou pohotoví a vychytralí mistři tvoření frází - je to jakási slovní gymnastika. Všemožně ohýbáme a formujeme své tělo a totéž děláme i se svými slovy. Natahujeme je a manipulujeme s nimi tak, že se jejich obvyklý význam často už nedá rozeznat.
Ježíš se narodil a přišel na svět naučit nás mluvit pravdu. Ne jak se vymluvit z problémů či věci "otočit". Neučí nás vykrucovat se a mlžit.
Ježíš nás učí, že
naše ano má být ano a naše ne ne (srov. Mt 5, 37). To nevylučuje, že máme mluvit s rozvahou, taktně či diplomaticky. Znamená to však nazývat věci jejich pravými jmény.
Moc pojmenovávat dostal Adam před pádem. (cf. Gn. 2, 19) Po pádu nám Ježíš, nový Adam, navrací schopnost správně pojmenovávat věci. Ti, co se těší z Mesiášova narození, již nemohou opět selhat a přijmout mýtus, že jazyk nikdy nezjevuje věci takové, jaké jsou.
Obvykle je to tak, že děti se učí mluvit od dospělých. Na Vánoce dovolujeme Dítěti, aby učilo mluvit dospělé. Ono je Dítětem z Betléma a na jeho rameni spočívá panství. (Srov. Iz 9, 5)
V řecké mytologii je bůh Atlas, který svými rameny podpírá nebesa. Na takovou tíhu je potřebná nadlidská síla.
Je to velká zodpovědnost, otevřít ústa. My se rozhodujeme, jestli budou naše slova odrážet pravdu nebo odrážet módní popírání toho, co nám přirozený zákon a zjevení ukazují jako dobré pro jednotlivce a společnost.
Vánoce se nikdy nebude možné oddělit od Panny, která dala souhlas s Božím plánem a porodila nám Krista, jehož narození, život, smrt a zmrtvýchvstání nám otevírají naději na věčný život. Vánoce udržují slova a jejich smysl pohromadě, abychom jazyk neoddělovali od skutečnosti.
Když Ježíš prohlásil, že je chléb, který sestoupil z nebe, někteří jeho učedníci odešli. Pak se ptá Dvanácti: "
I vy chcete odejít?" (Jan 6, 67) Šimon Petr říká pravdu: "
Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.." (Jan 6, 68)
Ježíš má slova věčného života, neboť je Slovo, které se stalo tělem. (Srov. Jan 1, 14)
U každého jednoho z nás Nejsvětější svátost mění tmu na světlo, lež ustupuje před pravdou a naše slova utichají před jediným Slovem, na kterém záleží: Slovem, skrze které byl stvořen vesmír, Spasitelem, který byl poslán, aby nás vykoupil.
Pozorně poslouchejme Pánovo slovo a stále více pamatujme na jeho moc navěky nás udělat Božími dětmi (srov. Jan 1, 12).
Msgr. Robert Batule
Autor je knězem diecéze Rockville Centre v New Yorku a vyučuje dogmatickou teologii v semináři sv. Josefa v Yonkers. Je také editorem časopisu Catholic Social Science Review, který vydává Společnost katolických sociálních vědců.
Původný text:
A Christmas Reflection.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 23. 12 2017 naleznete
zde.
