Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Narození Páně - cyklus B
NA POČÁTKU BYLO SLOVO, A TO SLOVO BYLO U BOHA, A TO SLOVO BYL BŮH. TO BYLO NA POČÁTKU U BOHA. VŠECHNO POVSTALO SKRZE NĚ A BEZ NĚHO NEPOVSTALO NIC, CO JEST. V NĚM BYL ŽIVOT A TEN ŽIVOT BYL SVĚTLEM LIDÍ. TO SVĚTLO SVÍTÍ V TEMNOTĚ A TMA HO NEPOHLTILA. BYL ČLOVĚK POSLANÝ OD BOHA, JMENOVAL SE JAN. PŘIŠEL JAKO SVĚDEK, ABY SVĚDČIL O TOM SVĚTLE, ABY VŠICHNI UVĚŘILI SKRZE NĚHO. ON SÁM NEBYL TÍM SVĚTLEM, MĚL JEN SVĚDČIT O TOM SVĚTLE. BYLO SVĚTLO PRAVÉ, KTERÉ OSVĚCUJE KAŽDÉHO ČLOVĚKA; TO PŘICHÁZELO NA SVĚT. NA SVĚTĚ BYLO A SVĚT POVSTAL SKRZE NĚ, NESVĚT HO NEPOZNAL. DO VLASTNÍHO PŘIŠEL, ALE VLASTNÍ HO NEPŘIJALI. VŠEM, KDO HO PŘIJALI, DAL MOC STÁT SE BOŽÍMI DĚTMI, TĚM, KDO VĚŘÍ V JEHO JMÉNO, KDO SE ZRODILI NE Z KRVE, ANI Z VŮLE TĚLA, ANI Z VŮLE MUŽE, ALE Z BOHA. A SLOVO SE STALO TĚLEM A PŘEBÝVALO MEZI NÁMI. VIDĚLI JSME JEHO SLÁVU, SLÁVU, JAKOU MÁ OD OTCE JEDNOROZENÝ SYN, PLNÝ MILOSTI A PRAVDY. JAN O NĚM VYDÁVAL SVĚDECTVÍ A VOLAL: „TO JE TEN, O KTERÉM JSEM ŘEKL:“TEN, KTERÝ PŘIJDE PO MNĚ, MÁ VĚTŠÍ DŮSTOJNOST, NEBOŤ BYL DŘÍVE NEŽ JÁ.“ VŠICHNI JSME DOSTALI Z JEHO PLNOSTI, A TO MILOST ZA MILOSTÍ. NEBOŤ ZÁKON BYL DÁN SKRZE MOJŽÍŠE, MILOST A PRAVDA PŘIŠLY SKRZE JEŽÍŠE KRISTA. BOHA NIKDO NIKDY NEVIDĚL. JEDNOROZENÝ SYN, KTERÝ SPOČÍVÁ V NÁRUČI OTCOVĚ, TEN O NĚM PODAL ZPRÁVU. ( Jan 1,1-18)
Stalo se už tradicí, že dnešní slavností den přivádí do kostelů mnohem více lidí, než kterýkoliv jiný den či svátek. Mnoho lidí cítí, že by to nebyly úplně celé Vánoce, kdyby se nezašlo do kostela. Budeme-li upřímní, nemůžeme si nepoložit otázku: Nenarodí-li se Kristus, pak co to vlastně slavíme, proč to slavíme? Proč tolik únavy z vystátých front v obchodech, proč tolik vaření a pečení, proč tolik pokácených vánočních stromků, proč tak pročištěné peněženky? Až skončí slavností atmosféra, dočteme se možná v novinách, kolik věřících bylo o svátcích v kostelích. Dnes ale máme příležitost tváří v tvář novorozenému Vykupiteli odpovědět si na otázku: Jsme zde opravdu všichni věřící? Jsou všichni, kdo chodí v neděli a svátky do kostela, věřící? Přijměme tuto otázku tak čistě a tak dobrou vůlí, jak byla vyslovena. Jde o to ujasnit si, zda hledáme v kostele, co tam skutečně můžeme najít, a zda to hledáme tak, abychom to skutečně našli.
Víra je reakce na Boží zjevení a podtrhněme si: kladná reakce, reakce, která mění dosavadní život ne na týden či na deset let, ale napořád. V takovém případě je mi úplně jedno, jestli stojí u oltáře kněz starý nebo mladý, zda je v kostele prvotřídní výzdoba, nebo jen taková, jakou lidé ve své snaze dokázali, zda mě kněz promluvou šimrá v uších, nebo píchne i docela nepříjemně do svědomí. Jsem-li ovšem jen sympatizující, pak chudák církev: to aby se snažila být herečkou, krasomluvnkyní a div ne manekýnkou! Nebude-li podle mých představ, tak půjdu jinam.
br>
Církev je tajemné Kristovo Tělo, tajemné tělo toho Krista, jehož narozeniny dnes slavíme. A co Bůh „udělal“ na svém Synu podle mých představ? Kdo mu byl rádcem? Kdo radil Kristovi, jaké poslání a jakou náplň má dát své církvi? Až bude posílat své apoštoly, dá jim jasný úkol: Jděte, učte, křtěte a učte je zachovávat! Tedy ne přetvářet podle svých představ. Zůstaneme-li u svých představa sympatií, velice brzy se nám náboženství stane jen jakousi formou alternativní kultury, kterou si mohu dotvořit podle své chuti asi jako polotovar z obchodu.
Odtud je už jenom krůček k tomu, abychom chápali církev jenom jako jakýsi spolek, podobný nic desítkám jiných, kněze jako obřadníka, který má předvést prvotřídní obřad a liturgii jen jako soustavu obřadů. A kostel? Snad jako koncertní síň či přehlídku umění, pokud ještě nebylo rozkradeno.
Máme dnes příležitost dát si odpověď: proč jsem přišel já, a zrovna dnes? Věřte, že církvi nejde o nic jiného než o to, aby si každý z nás odnesl z dnešních bohoslužeb to podstatné, či lépe řečeno:
Toho podstatného. Aby si jej odnesl tak, jak nejlépe to dokáže. Víme přece moc dobře, že nic dnes není tak opředeno tolika nesprávnými představami a z nich vycházejícími vztahy, jako Bůh, víra a církev. Víme moc dobře, že často ve věcech Božích v myslích mnoha lidí nemá pravdu církev, papež, biskupové a kněží, ale ti, kteří o tom nic nevědí, ale o to obratněji mluví, píší a uvádějí ve zmatek jiné.
Dnes jsme to slyšeli, že zpočátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Tedy ne myšlenka – a přesto kolik lidí mluví o náboženství jako o idealismu, ideologii. Je-li na počátku skutečné a reálné Slovo, které je dokonce Bohem, jestliže se toto Slovo stalo Tělem a přebývalo mezi námi, pak jde o realismus. Tento realismus sám svou podstatou vybízí taky k realistickému přístupu. Tady jen nestačí otevřít jen uši, abych slyšel, ale celou osobnost, abych přijal a aby byl navázán láskyplný vztah. Toto Tělo nezůstane na věky maličkým dítětem, ozdobou vánočních svátků, předmětem tradice, sympatií či názoru, ale bude se rozvíjet. Přijde čas, kdy tento Ježíš povolá své apoštoly, aby byli očitými svědky, tento Ježíš ustanoví církev a my žasneme, že bez něj je církev po lidsku nevysvětlitelná, stejně jako kněžská služba, či dokonce člověk ve své podstatě sám. Tento Ježíš se bude po celou dobu putování církve starat o nástupce apoštolů a jejich pomocníky a bude si dále vybírat ty, skrze které bude pokračovat ve svém představování. Vzpomeňme jen např. na sv. Markétu Marii Alacoque, skrze kterou upozorňuje na své Srdce, či na sv. Faustinu Kowalskou, skrze kterou představí světu své milosrdenství. Bylo by jistě nemoudré, kdybychom se začali pohoršovat nad tím, že jim se zjevil a nám ne. Bylo by zbytečné se pohoršovat nad tím, že právě toho člověka si vyvolil jako Petrova nástupce a já jsem jenom prodavačem průmyslového zboží.
Dnes slyšíme, že
těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi!
Jak výstižný byl moment, když papež sv. Jan Pavel II. navštívil svoje rodné Wadowice a po delší tiché modlitbě vkleče u křtitelnice tuto křtitelnici políbil… Překvapeným pozorovatelům tehdy řekl: Tady to všechno začalo. Kdybych nebyl pokřtěn, nebyl bych ani knězem, ani biskupem, ani papežem.
Nebude vůbec na škodu, když na chvíli odložíme jakýsi závoj poezie, který nejednou halí pravý obsah vánočních svátků, a ponoříme se do reality. Máme tedy dnes vzácnou příležitost zeptat se sami sebe před tváří Novorozeného: Jsem věřící, nebo jen sympatizující? Ať už odpověď padne jaká chce – nesmíme se pak divit, že církev jako celek nemůže být jen sympatizující, ale věřící a pak:a to hlavně – svého Mistra následující.
