Snad není člověka, který by neznal jeden z nejznámějších literárních příběhů z pera Williama Shakespeara, kterým je příběh Hamleta, prince dánského. Hamletovi se zjevuje jeho otec, zavražděný svým bratrem, který žádá syna, aby vykonal pomstu. Bylo by to vůbec možné? Mohou se vůbec člověku zjevovat mrtví lidé?
Touto otázkou se lidstvo zabývá od nepaměti. Jsou skeptici, kteří o tom pochybují, ale historie zaznamenala množství seriózně zdokumentovaných případů dočasného návratu mrtvých do světa živých a navíc stále častěji to potvrzují i seriózní vědecké výzkumy.
Velmi důkladně a spolehlivě je zdokumentovaný příběh, který se odehrál ve františkánském klášteře ve městě Foligno. Dne 4.11.1859 zde zemřela novicmistrová Theresa Margaret Gesta, která měla na starosti klášterní šatnu. Když pak 17.11.1859 uklízela šatnu sestra Anna Felicie, zaslechla bolestivé sténání, doprovázené vzdechy: „
Ó, můj Bože! Jak strašně trpím! Dio, que peno tanto!“
Vystrašená sestra Anna Felicie nikoho neviděla, ale podle hlasu poznala zemřelou novicmistrovou. Když se po chvilce vzpamatovala a zeptala se nebohé na příčinu jejího utrpení, dozvěděla se, že zesnulá byla potrestaná za nedostatečnou přísnost vůči ostatním sestrám. Vtom se objevil stín nebohé sestry, který směřoval k východu z místnosti. U dveří vykřikl: „
Toto je znak Božího milosrdenství!“ Zároveň se přízrak dotkl vrchní částí dřevěných dveří a zanechal na nich vypálený otisk pravé ruky. Když se o tom dozvěděly ostatní sestry v klášteře, všechny se horlivě modlily celou noc, činily pokání a následující den všechny obětovaly svaté přijímání za duši zemřelé. Brzy se o události dozvěděli lidé v celém městě a okolí. S klášterem spříznění kněží i sestřičky jiných řeholí se připojily k modlitbám františkánek. Jelikož celé město žilo ve velké bázni, sestra Anna Felicie se chystala vypálený otisk ruky na dveřích odstranit, jenže nebohá se jí znovu zjevila a oznámila jí, že ten otisk odstranit nemůže, protože tento zázrak vykonal Bůh pro poučení a obrácení lidí. Nebohá taky děkovala za modlitby, zvláště za modlitbu sedmi žalmů, které jí přinesly velkou úlevu.
Horlivé modlitby za spásu duše nebohé brzy přinesly pozitivní výsledek. Už 19.11.1859 zemřelá novicmistrová oznámila sestře Anně Felicii, že vstupuje do věčné slávy. Místní biskup ve spolupráci s městskými úřady začal kanonické vyšetřování a 23.11.1859 otevřeli hrob zesnulé novicmistrové. Zjistili, že nebohá Theresa Margaret Gesta má popálenou ruku, jejíž tvar se shoduje s vypáleným otiskem na dveřích. Tyto dveře se zachovaly dodnes a je na nich viditelný vypálený otisk ruky zemřelé.
S poměrně častými návštěvami ze záhrobí se za svého života setkával svatý Pio z Pietrelciny.
V roce 1928 otec Pátra Pia, který syna často navštěvoval v San Giovanni Rotondo, potkal před celou, v níž měl přenocovat, dva mnichy, kteří mu bránili projít. Pokusil se různými argumenty přesvědčit neznámé řeholníky, aby mu povolili vstup do cely, kterou představený kláštera určil pouze jemu, ale marně. Když přesvědčování nepomáhalo, snažil se násilím prodrat mezi nimi a tehdy oba mniši zmizeli. Rozrušený otec utíkal za svým synem a oznámil mu, co se stalo. Páter Pio následně vysvětlil otci, že ti dva řeholníci si konají očistec právě na místě, kde nedodržovali reguli svatého Františka. Přišli požádat o modlitby, aby se mohli co nejdříve dostat z očistce.
V roce 1937 zemřel tehdejší provinciál kapucínů Bernardo d'Apicella. Všichni bratři kněží z provincie slavili 3 zádušní mše podle kapucínských pravidel. Jedné noci ve stejnou hodinu, kdy provinciál kapucínů zemřel, spatřil Páter Pio ze zábradlí chóru nebohého pátra Bernarda mířit do sakristie. Tato situace se opakovala tři noci po sobě. Páter Raffaele, který byl společník a představený Pátra Pia, to později vyhodnotil jako projev vděčnosti zemřelého za modlitby Pátra i znamení, že zesnulý potřebuje ještě více modliteb. Podobných příběhů zažil svatý Pio z Pietrelciny mnoho a jejich podrobné vylíčení by vyžadovalo samostatný článek.
Návštěvy zesnulých se však nejednou vyskytují i v životě běžných lidí. Jeden takový příběh jsem slyšel z úst člověka, kterému jsem vždy bezvýhradně důvěřoval. Vyprávěla mi ho nebohá mamka, horlivá římskokatolička, která svou hlubokou víru žila každodenním životem. Ten dar hluboké víry zasadila i do srdcí nás, dětí, a bylo to to nejcennější dědictví, jaké vůbec mohou děti dostat od svých rodičů.
Moje mamka Jolana Dučáková, rozená Majcherová, se narodila v témže roce jako můj také už zesnulý otec Karol Dučák, tedy v roce 1927. Její rodná vesnice Fričovce se nachází na východě Slovenska, 25 kilometrů od města Prešov. Často nám vyprávěla příhody ze svého dětství, které prožila ve Fričovcích. Nejhlubší stopu ve mně zanechalo vyprávění o nebohé ženě z její rodné obce, která si po smrti přišla ze záhrobí pro své dítě. Ta žena zemřela při porodu, ale její dítě přežilo a dostalo se do péče sestry zemřelé rodičky, která rovněž žila ve Fričovcích se svou rodinou a manželem, jistým Vargou. Právě z úst zmiňovaného Vargu, švagra nebohé ženy, se moje mamka dozvěděla o té pohnuté události. Bylo to krátce před druhou světovou válkou a moje mamka byla tehdy školou povinnou dívkou.
Sestra paní Vargové za svého života porodila několik dětí. Její poslední porod byl však nejtěžší ze všech a rodička při něm zemřela. Paní Vargová se nabídla, že se bude o novorozeně své zemřelé sestry starat. Muž zemřelé byl totiž gazda a měl hodně práce na poli. Kromě toho muži v té době nepečovali o malé dětičky. Byla to čistě ženská záležitost. Čerstvý vdovec neměl nikoho, kdo by se o dítě postaral, proto nabídku paní Vargové, své švagrové, přijal. A tak se dítě krátkodobě ocitlo v rodině Vargových.
Jednou večer paní Vargová při světle lucerny ošetřovala dítě své nebohé sestry. Tehdy ještě nebyla ve vesnici elektřina a tak si lidé svítili lucernami. Varga se na svou ženu a dítě nebohé švagrové díval z postele a kouřil cigaretu. Najednou strnul hrůzou. V místnosti se ocitla další žena. Přitom se však dveře do místnosti vůbec neotevřely. Varga si byl jistý, že neslyšel a ani neviděl, že se na dveřích pohnula alespoň klika, ale žena byla najednou v místnosti. Jako kdyby byla prošla přes zavřené dveře. Varga ji hned poznal. Byla to jeho nebohá švagrová, manželčina sestra. Obě sestry, živá i nebohá, se najednou setkaly. Varga se velmi poděsil. Obával se však ani ne tak o sebe, protože to byl velmi smělý člověk, ale spíše o svou manželku, která měla problémy s nervy. Nepomine na rozumu, když najednou spatří svou mrtvou sestru? „Co dělat?“ přemýšlel. Nakonec si pomyslel: „Poručeno Bohu. Ať se děje, co se má dít.“
Bezradně se díval, co se stane. Najednou nebohá přistoupila k maličkému a pomáhala své živé sestře ošetřovat dítě, které bylo vlastně jejím dítětem. Varga čekal, kdy jeho manželka vykřikne hrůzou, ale nic. „Jak je to možné?“ dumal. Neuměl si to vysvětlit. Jeho žena se chovala tak, jako kdyby tam nebohá vůbec nebyla. „Copak ji nevidí?“ v duchu se ptal sám sebe Varga a tehdy mu svitlo. Jeho žena asi nebohou sestru opravdu nevidí.
Najednou Varga spatřil něco neuvěřitelného. Jeho žena nechala dítě ležet v postýlce a začala dělat jinou práci. Tehdy nebohá vzala své dítě na ruce a vroucně ho políbila na rty. Potom mu udělala křížek na čelo, položila dítě do postýlky a zmizela. Najednou jí nebylo. Varga si mohl oči vykoukat, ale dveře do místnosti se nepohnuly, ačkoli nebohá místnost opustila. Byl svědkem toho, že zemřelá opustila místnost, aniž otevřela dveře. V tu noc už Varga nezamhouřil oka. Převaloval se v posteli a ztuha dumal, co za divné věci se to dějí. Až nad ránem zdřímnul od únavy. Ale ne nadlouho. Probudil ho křik manželky. Držela v ruce dítě a žalostně naříkala.
„Co je? Co se děje?“ vyskočil na rovné nohy. „Je mrtvé, nebožátko!“ se slzami v očích lamentovala jeho manželka. „Cože?“ stále nechápal, ale pak mu svitlo. Vzpomněl si na večerní návštěvu nebohé maminky dítěte a pochopil. Přišla si pro něj, aby si ho mohla vzít do věčné blaženosti. Proto ten polibek na rty a křížek na čelíčko. Dobrotivý Pán se slitoval nad nebožátkem a ušetřil ho krutého životního údělu polosiroty. Dopřál mu té nesmírné slasti spočinout ve věčné blaženosti. Jistě jeho matka vyprosila tu nesmírnou milost u laskavého Boha. Po krátkém čase se po vesnici i širokém okolí roznesla zpráva o nebohé matce, která si přišla ze záhrobí pro své dítě, aby mu umožnila cestu do věčné blaženosti. Jak se později Varga dozvěděl, jeho žena tu noc svou nebohou sestru opravdu neviděla. Milostivý Pán ji uchránil od tohoto setkání, které pro ni mohlo skončit velkým úlekem. Nebohou viděl jen Varga, který byl smělý, neohrožený chlap.
Uvedené příběhy potvrzují naše katolické učení o existenci nebe a očistce. Fyzickou smrtí život člověka nekončí, ale teprve začíná jeho věčná posmrtná existence. Je proto nezbytné být neustále připraven na příchod smrti a je také velmi prospěšné modlit se a obětovat mše svaté za duše zesnulých, kteří jsou v očistci. Očistcové duše nám tyto dobré skutky mnohonásobně odplatí svou přímluvou za nás u Nebeského Otce.
Karol Dučák
