Emily a Michael Pluckettovi byli nadšení, když se dozvěděli, že očekávají své první dítě. Holčičku, kterou čekali, plánovali pojmenovat Blakely. Avšak při běžném ultrazvuku ve 20-tém týdnu lékaři rodičům řekli srdcervoucí zprávy.
Něco se stalo s jejich Blakely a vyšetření potvrdilo, že chyba v jejím vývinu ovlivňuje zejména její mozek. Lékaři předpověděli, že pokud holčička přežije těhotenství, pravděpodobně zemře přímo při narození nebo krátce poté a rodičům rezolutně radili potrat. Rodiče si navzdory lékařským radám vybrali život a řekli, že milují svou dceru bez ohledu na to, jaká bude.
Emily Pluckettová v rozhovoru řekla: "
Museli jsme se rozhodnout, zda ukončit život naší dcery nebo ne velmi rychle, kvůli zákonům v Missouri. Nebudeme lhát a říkat, že negativní myšlenky nezavalily naši mysl, protože jsme byli doslova bombardováni touto ničivou a děsivou zprávou a doporučením potratu od lékařů. Michael i já jsme však navzdory myšlenkám okamžitě řekli lékařům, že mé těhotenství bude pokračovat bez ohledu na okolnosti. Nevěděli jsme, jak dopadne moje těhotenství, ale věděli jsme, že Bůh je svrchovaný, všemohoucí a její život byl pro něco určen!"
MRI ukázalo, že Blakely má "Alobar Holoprosencephaly", velmi vzácný a ojedinělý stav. Alobarová holoprosencefálie je subtypům holoprosencefálie (HPE) a je nejvážnějším z klasických tří subtypů, přičemž semilobární i lobární holoprosencefálie mají méně závažné klinické projevy. Způsobuje deformaci mozku a také deformování obličeje. Boční a třetí komory jsou nepřítomné, chybějící středové struktury, chybí čichový trakt. Blakely má roztřepené rty, roztřepené podnebí a chybí jí nosná kost. Nicméně, je zdravá od krku dolů. Lékaři řekli manželskému páru, že většina dětí s "Alobar Holoproscencephaly" umře před narozením v lůně matky nebo krátce poté. Pár, který se rozhodl své těhotenství chránit a věřili na zázrak pro svou holčičku, byli po těchto prognózách lékařů zcela zdrceni. V duši však cítili lásku a přijetí svého děvčátka.
"
Byli jsme zničeni, zdrceni, zlomení v srdci, naštvaní, smutní, ztraceni a zmateni," řekl Michael Pluckett. "
My však milujeme toto malé děvčátko bez ohledu na to, co se stane a budeme ji milovat po celý její život. Emily a já jsme ji chtěli a jsme rádi, že je to naše dcera. Chceme ji držet, vidět ji, políbit ji a objímat ji. Chceme jí říct, že ji milujeme a že Bůh ji také nadevše miluje. Je to naše malé dítě a ona nám byla svěřena a jsme rádi, že nám právě toto děvčátko Bůh dal."
28. dubna 2017 se Blakely narodila v místnosti plné očekávání a lásky. Rodiče neztráceli čas, kdy čekali na svou malou dívčinu, než se narodila a modlili se za ni, aby přežila své narození. Když konečně udělala svůj první nádech mimo dělohu, všichni pocítili úlevu, že je stále naživu.
"
Neustále si vzpomínám, když se dívám na tvář naší dcerky, jak ji držím v náručí v prvních chvílích jejího života a přemýšlím: "Bože, je to dobré, děláš všechno pro naši rodinu, jsme v tvých rukou." "Nedokážu to opravdu vysvětlit , ale když jsem držel naši Blakely s manželkou Emily po mém boku, byl jsem naprosto přesvědčen, že Bůh ji stvořil mnohem lepší a hezčí, jak jsem si kdy mohl představit. Bůh slyšel mé výkřiky strachu, vzal mě do náruče, držel mě a miloval." Řekl Michael Pluckett.
Blakely po narození trpěla záchvaty a její rodiče bolestně sledovali, jak jí srdce téměř přestalo uprostřed noci tlouct. Neměli ani představu, kolik minut nebo hodin bude žít, ale modlili se a Blakely se ukázala jako velký bojovník, který neměl v úmyslu nikam odejít. Zavedli jí přívodní trubici a byla nastavena na léky, které ovládaly její záchvaty a chránily ji. Nakonec se Blakely vrátila domů se svými rodiči, což se nikdy předtím u dítěte s její diagnózou nestalo. Přestože jí hrozí smrt, její otec řekl: "
Nechci žít jakoby v neustálé přípravě na případnou smrt, i když vím, že přijde. Vím, že přichází nejen pro Blakely, ale i pro mě, a pro každého člověka přece. Nechci žít život, ve kterém bude smrt něco děsivého, ale přijímat ji jako součást života a být připraven."
"
Tak ať přijde, co musí přijít, ale budu žít v plnosti tohoto momentu. Blakely je naživu a ona je moje dcera a mohu se jí dotknout, dotknout se její teplé pokožky a držet ji pevně ve svém náručí. Modlím se, abych ji nikdy nemusel vidět zemřít, ale pokud je to, to, co má přijít, přijímám to, protože nechci žít ve stínu smrti, ale spíše v plnosti života. Žít život plně zahrnuje i pocit bolesti ze skutečného života."
Léky, které mají pomoci při záchvatech, fungují dobře, ale jsou chvíle, kdy záchvaty nabírají na síle navzdory léčbě. V době, kdy byla Blakely bez častých záchvatů, naučila se zvednout hlavu, posadit se a dostat se k předmětům. Její otec řekl, že prokázala skutečnou lásku k "teplým koupelím a měkkému hlazení hlavy od svých rodičů." Tyto dobré časy jsou často následovány strašnými obdobími neustálých záchvatů. Nyní už 7-měsíční Blakely je často v nemocnici a potřebuje kyslík velkou část dne. Ale stále si dokáže vychutnat svůj život podle svých možností a její rodiče jsou tak vděční za každý moment, který s ní mají. "
S divokýma modrýma očima se na mě podívá a skoro slyším, jakoby říkala: "Tati, podívej se na mě, podívej se na mě!" Pak jí šeptám do ucha, "Blakely, já tě vidím, Blakely jsi krásná, Blakely si moje holčička, Blakely, miluji tě a jsem s tebou."
Rodiče stále mají naději v zázrak, že jejich dcerka se uzdraví. Vědí i to, že každý okamžik s jejich dcerou je vlastně zázrak, o kterém si nikdy nemysleli, že tu bude už 7 měsíců. Blakelyn život je zázrak sám o sobě.
"
Je příliš krásná, příliš drahá, příliš sladká, příliš nádherná, příliš milovaná," řekl Michael Pluckett.
"Moje malá sladká Blakely mi přece věří. Vím, že mi věří a vím, že mě miluje. Já jsem na ni hrdý. Chci jí dát to nejlepší, dát jí nejvíce, co mohu a ukázat ji i světu. Byl jsem povolán od Boha, abych ji přijal a nechal ji žít bez strachu v odevzdanosti do Jeho vůle. Řekněte mi, jak bych mohl žít bez ní?"
Převzato z
http://modlitba.sk/,
článek z 19. 12. 2017 naleznete
zde.
