Naše doba je plná omylů, které se vydávají za moudrost, ale ničím takovým nejsou. A vyskytují se dokonce i v Církvi. Podívejme se na osm nejrozšířenějších a nejvíce nebezpečných z nich.
V naší době se vyskytuje mnoho omylů, které se maskují jako moudrost a vyváženost, ale ničím takovým nejsou. Již dříve jsem psal o řadě omylů naší doby, které mají filosofičtější povahu. Následující seznam, který jsem vytvořil, je spíše fenomenologický než filosofický.
Říci, že něco je fenomenologické, naznačuje, že jde o popisnější vyjádření toho, co zakoušíme, spíše než o přesný filosofický či vědecký způsob kategorizace. Když například řekneme, že slunce vychází a zapadá, jedná se o popis jevu, fenoménu, prostě toho, co vidíme a zakoušíme.
Slunce ve skutečnosti nevychází ani nezapadá. To Země se otáčí, ale Slunce stojí. Ale my k vyjádření reality používáme fenomény (to, co zakoušíme) spíše než vědečtější výrazy jako apogeum, perigeum, nadir a periapsida.
A tak v následujícím seznamu uvádím jisté důležité omyly, které jsou v naší době běžné, ale používám výrazy, jež nevystihují tolik filosofické a logické bludy, ale spíše to, jak tyto omyly zakoušíme.
Dále, ačkoli jsou tyto omyly běžné v sekulárním prostředí, popisuji je zde jako obzvláště problematické, protože je všechny můžeme často najít i v Církvi. Je smutné a zcela běžné, že
jim podléhají katolíci a představují jakousi šířící se infekci, v níž se odráží světské a sekulární myšlení, nikoli zbožné a duchovní uvažování.
Uvedu jich jenom osm. Pro začátek. Doufám, že budete seznam doplňovat a pečlivě definovat to, čeho si povšimnete. Ale nyní zvažte tento osmimístný seznam moderních omylů, jež jsou běžné dokonce i v Církvi.
1. Milosrdenství bez zmínky o pokání
Pro příliš mnoho lidí dnes „milosrdenství“ znamená „Bůh je spokojen s tím, co dělám“. Avšak
skutečné milosrdenství nepřehlíží hřích, ale předpokládá ho, považuje ho za závažný problém a nabízí cestu z hříchu. Boží milosrdenství je způsob, jakým k nám Bůh natahuje ruku, aby nás vytáhl z bahna hříchu.
A právě proto je
pokání klíčem k milosrdenství. Protože skrze pokání dosahujeme
natažené Boží milosrdné ruky a chytáme se jí.
Jedním z největších omylů současnosti je hlásání milosrdenství bez zmínky o pokání. Je to žel běžné dokonce i v Církvi. Až příliš často slýcháme kázání o milosrdenství bez jakékoli zmínky
o pokání.
Ježíš svou službu zahájil slovy: „
Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Toto pořadí je důležité. Protože jak bychom mohli zakoušet radostnou zvěst o Božím milosrdenství,
kdybychom se nejprve nekáli, nezískali novou mysl a nepoznali naši potřebu tohoto milosrdenství. Pokud neznáte špatnou zprávu, pak pro vás dobrá zpráva žádnou zprávou není. Pokání nás přivádí zpět do reality, vede nás k tomu, abychom si přiznali potřebu změny, směřuje nás k Bohu a otevírá nám jeho milosrdenství.
Omyl milosrdenství bez zmínky o pokání je v dnešní Církvi velmi rozšířen a vede k hříchu opovážlivosti, hříchu proti naději.
2. Staurofobie
Termín staurofobie má řecký původ a znamená strach z kříže (
stauros = kříž
a
fobia = strach). V Církvi
tento omyl vzniká v důsledku neochoty katolíků upřímně hovořit o požadavcích na učedníky. Prozrazuje silné rozpaky nad tím, že i těžké věci často bývají tím nejlepším, co je třeba udělat.
Mnozí katolíci, včetně kněží a biskupů, jsou úplně vyděšení, když někdo poukáže na požadavky kříže.
Když svět protestuje a říká: „Tvrdíte, že lidé s homosexuální orientací nemohou uzavírat manželství nebo žít intimním životem, ale musí trávit život v celibátu?!“ Upřímná
odpověď potom zní: „
Ano, toto tvrdíme.“ Ale protože je tato odpověď těžká a zakořeněná v kříži,
mnozí katolíci mají strašlivé obavy z přímé a čestné odpovědi. Totéž platí i pro další morálně složité situace, jako je
eutanazie (navzdory utrpení nemůžete vzít život sobě nebo druhému člověku),
potrat (navzdory obtížím, a dokonce ani v případě
znásilnění a incestu nemůžete zabít dítě v matčině lůně) a
rozvod (navzdory nešťastnému vývoji manželství nelze jedno manželství opustit a vstoupit do jiného).
Staurofobie je také důvodem, proč se mnozí zdráhají učinit nápravu v Církvi a v rodinách.
Existuje téměř panický strach z toho, že by se mělo trvat na požadavcích, nebo dokonce jen udělit i ty nejmírnější tresty či nápravná opatření. To by totiž mohlo lidi rozčílit, což je jeden z nejhorších důsledků pro osobu trpící staurofobií, jež se obává jakéhokoli druhu utrpení jak u sebe, tak u druhých. Nedokáží
vidět spásný charakter trvání na požadavcích kříže.
Svatý Pavel říká:
Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Gal 6,14) Ale
příliš mnoho současných katolíků kříž a jeho požadavky děsí, nebo se za něj dokonce stydí. Místo aby se chlubili mocí kříže, zdá se, že uvažují takto: „
Jak bychom se my nebo Církev mohli opovážit poukazovat na kříž nebo trvat na tom, že je lepší než pohodlí či falešný soucit.“
Svatý Pavel chápal, že
Kristus ukřižovaný je kamenem úrazu pro Židy a bláznovstvím
pro pohany. Ale dále píše, že
pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost (1 Kor 1,23–24). Zkuste to však říct člověku trpícímu staurofobií, a těch jsou žel v Církvi zástupy.
3. Univerzalismus
Univerzalismus
je víra, že většina, ne-li všichni lidé, budou nakonec spaseni. To je v přímém rozporu se slovy samotného Krista, který smutně svědčil o tom, že „mnozí“ jsou na cestě vedoucí do záhuby a „málo“ je těch, kdo jsou na úzké a obtížné cestě vedoucí ke spáse (viz Mt 7,14; Lk 13,23–30). Od Krista pochází také tucty podobenství a dalších varování a
jeho učení objasňuje, že musíme věcně přijmout skutečnost, že mnozí, a nikoli málo lidí, budou ztraceni, pokud je s pomocí Boží milosti nebudeme volat ke Kristu a ke skutečnému učednictví.
Obšírně jsem o tom psal v jiných textech a nemám v úmyslu zde vše přepisovat. Ale univerzalismus je závažným omylem, který je dnes široce zastáván.
Bezpočet katolíků zřídkakdy, pokud vůbec, slýchá v kázání varování před soudem nebo peklem. Nemluví o tom ani s ostatními, a dokonce se nedomnívají, že by něco takového skutečně bylo možné.
Vzhledem k všudypřítomnosti univerzalismu cítí katolíci jen velmi malou potřebu evangelizovat, či dokonce sami žít v souladu s vírou. Tento postoj musí zmizet, má-li v Církvi dojít k jakékoli vážné reformě nebo obnovení evangelizační horlivosti.
4. Deformovaný dialog
Termín „dialog“ dnes znamená téměř nekonečný rozhovor. Jako takový postrádá jasný záměr druhou stranu přesvědčit. Obvykle prostě znamená jen „mluvit“. V naší kultuře je pouhé mluvení velmi ceněno.
Přestože mluvení není samo o sobě špatné, může nahrazovat samotné jednání, kterého by bylo zapotřebí k dosažení cíle. Původně měl „dialog“ mnohem silnější význam. Tento termín pochází
z řečtiny a je používán v Písmu svatém. Διαλέγομαι (
dialégomai), z něhož vzniklo slovo „dialog“, je odvozeno z řeckého kořene
dia (skrze, z jedné strany na druhou) a
lego (mluvit tak, aby se dospělo k nějakému závěru).
Dia ještě zesiluje význam slova
lego, takže
znamená „dospět napříč rozhovorem k nějakému závěru“ výměnou myšlenek, slov nebo důvodů.
A tak vidíme, že „dialog“ byl původně mnohem silnějším výrazem, než se může většině lidí dnes zdát.
V Novém zákoně je častěji užíván v kontextu vydávání svědectví nebo snahy přesvědčit druhé o pravdě evangelia (např. Sk 17,2– 17 a 18,4).
Ale, jak jsem již poznamenal,
v současnosti může dialog vlastně brzdit konverzaci a vzbuzovat dojem, že všechny strany zastávají platné postoje a že chvályhodné je pouze „porozumění“ pozici toho druhého. Porozumění může mít hodnotu, ale většinou je užitečné položit základy pro konverzi k pravdě evangelia.
Dnes není zřejmé, že cílem je vlastně konverze, když mnozí katolíci mluví o dialogu se světem nebo s nevěřícími. Dialog je nástroj, nikoli účel,
je to metoda, nikoli cíl. A jako metoda je dialog (ve svém původním významu) energickým, dynamickým a radostným prosazováním
evangelia, nikoli neformálním a (zdánlivě) nekonečným rozhovorem.
Pravdou je, že se snažíme získat duše, ne vyjít vítězně z hádek. Ale
získávání duší je skutečným cílem, který mnohým moderním zmínkám o „dialogu“ a „porozumění“ chybí. Z toho důvodu "deformovaný dialog“ patří do našeho soupisu moderních problémů a omylů.
5. Ztotožňování lásky s laskavostí
Laskavost je aspektem lásky. Stejně jako napomenutí; stejně jako trest; stejně jako chvála. A přesto mnozí, dokonce i v Církvi, uvažují o lásce pouze jako o laskavosti, ujištění, přívětivém mínění,
povzbuzování a dalších pozitivních atributech. Ale
skutečná láska občas bývá ochotna trestat, trvat na změně chování a vytknout chybu.
Moderní doba však ztotožňuje lásku s pouhou laskavostí.
Lidé pak říkají: „Jestli mě opravdu miluješ, pak budeš schvalovat, a dokonce oslavovat to, co dělám.“ Když v takovémto ovzduší Církev učí to, co nevyhovuje například moderním představám o sexualitě, pak je obviňována z „nenávisti“ pouze proto, že „neschvalujeme“ to, co lidé chtějí, abychom schvalovali. Politika identity (kdy lidé spojují celou svou identitu a důstojnost s úzkým rozsahem chování nebo rysů)
zesiluje vnímání osobní urážky.
Ale namísto toho, abychom zastávali svou pozici a trvali na tom, že stavět lásku a pravdu do opozice je falešným rozporem, většina katolíků kapituluje a mnozí rovněž uvěří, že lásku lze redukovat na pouhou laskavost. Řada z nich přebírá názor světa, že Církev je nelítostná, a proto zlá, či dokonce nenávistná. Nezáleží na tom, že
Ježíš říkal věci, které podle těchto měřítek byly nelítostné, a že často mluvil upřímně o hříchu (jeho argumenty přesahovaly pouhou společenskou spravedlnost a farizejské postoje
a zahrnovaly i sexuální hřích, cizoložství, rozvod, nevěru a tak dále). Ne, na to všechno zapomeňte, protože Bůh je láska a láska je laskavá a laskavost je vždycky příjemná a utvrzující. Proto docházejí k závěru, že Ježíš ve skutečnosti nemohl říct mnohé z věcí, které mu jsou připisovány. Tento omyl redukuje Ježíše na neškodného hippie a dezinterpretuje lásku tak, že ji ztotožňuje s pouhou laskavostí a bezpodmínečným utvrzením.
Mnoho katolíků se tomuto omylu podřídilo a obětovalo pravdu. V našem soupisu moderních omylů mu patří jedno z nejvyšších míst.
6. Dezinterpretace podstaty tolerance
Většina lidí dnes ztotožňuje toleranci se schvalováním jednání. Proto když
se mnozí dovolávají tolerance nebo ji přímo vyžadují, ve skutečnosti požadují schválení.
Ale výraz tolerance pochází z latinského slova
tolerare: smířit se s něčím, snášet, strpět. Jako takové odkazuje k podmínečnému snášení něčeho nebo přinejmenším nezasahováním do víry,
jednání či praktik, které člověk považuje za nesprávné. Můžeme je do určité míry tolerovat, abychom zabránili například krutému vynucování, drakonickým trestům, zbytečnému narušování soukromí
a podobně. Ale
pokud námitky proti nesprávnému jednání schází, pak nemluvíme o „toleranci“, ale o „lhostejnosti“ či „utvrzování“.
A právě zde spočívá jádro omylu katolíků, kteří přijímají toleranci jako schvalování omylu. Jednoduše řečeno,
to, co nazývají tolerancí, a dokonce si k ní gratulují, je ve skutečnosti určitá forma indiferentismu a subjektivismu. To neodpovídá Boží představě morálky Místo aby radostně a horlivě oznamovali pravdu, jak byla zjevena Bohem, mnozí přijímají falešnou toleranci, která je vůči
pravdě indiferentní, nebo dokonce utvrzuje v omylu. A pak si k završení všeho blahopřejí k „morální nadřazenosti“ jejich tolerance. Ve skutečnosti to však spíše připomíná lenocha při práci. Lenochem
je v tomto případě osoba pociťující nechuť zhostit se náročného úkolu říkat pravdu pochybujícímu a vysmívajícímu se světu.
Tolerance je důležitou ctností ve složitých a pluralitních kulturách, ale neměla by být rozšiřována natolik, že ztrácí svůj pravý význam nebo je absolutizována tak, že je vždy očekávána jednoduše
proto, že je vyžadována.
Katolíci také potřebují trochu vystřízlivět a uvědomit si, že
ač dnes od nás mnozí vyžadují toleranci, rozhodně nemají v úmyslu nás do ní zahrnout. Mnohé ze zájmových skupin, které požadují
toleranci, pracují na erozi náboženské svobody a jsou stále méně ochotny tolerovat náboženské názory ve veřejném prostoru. Naše soustavná kapitulace před požadavky falešné tolerance jen napomáhá přivést velkou temnotu a tlak na přizpůsobení se nebo schvalování těžkého hříchu.
7. Antropocentrismus
Tento termín
označuje moderní sklon postavit do centra člověka, a nikoli Boha. Tyto tendence ve světě trvají od dob renesance. V posledních desetiletích však žel silně infikovaly Církev.
Obzvláště patrné to je v liturgii, nikoli v její podstatě, ale v tom, jak je v mnoha případech praktikována a slavena. Naše architektura, písně a gesta, neustálá oznámení a blahopřání hovoří samy za sebe. Liturgie tak, jak bývá obvykle slavena, se zdá být zaměřena více na nás než na Boha. Dokonce i eucharistická modlitba, směřovaná výhradně k Bohu, je pronášena čelem k lidu.
Nikdy není dobré, a zvlášť ne v Církvi, vykazovat Boha na okraj. Tato marginalizace Boha je zřejmá nejen v liturgii, ale i v životě farností, které často bývají střediskem aktivismu kořenícího ve skutcích
tělesného milosrdenství, ale
jen málo pozornosti se věnuje skutkům duchovního milosrdenství. Ve farnostech vznikají společenské organizace, ale stěží najdete zájem o studium Bible, tradiční novény a další duchovní skutky zasvěcené Bohu. Zvěstování Boha prostřednictvím energické evangelizace je také vzácné a zdá se, že farnost je spíše klubovým domem než majákem.
Lidské bytosti jsou důležité, křesťanský humanismus je ctnost, ale antropocentrismus je rozšířeným moderním omylem zakořeněným v excesech. V mnoha farnostech naleznete jen málo známek uctívání Boha a šíření jeho království. Rovněž se zdá, že
rodiče se soustředí na časné blaho svých dětí, na jejich oblíbenost ve škole a tak dále, ale méně se věnují jejich duchovnímu blahu a znalostem
v oblasti víry.
Bůh musí mít ústřední místo, má-li být člověk skutečně vyvýšen.
8. Obrácení rolí
Ježíš řekl, že Duch Svatý, kterého nám pošle, bude soudit svět (viz Jan 16,8). A proto správným vztahem katolíka ke světu je to, že má svět neustále posuzovat. Svatý Pavel napsal:
Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě. (1 Sol 5,21–22) Znovu tedy opakuji, že
svět máme posuzovat ve světle evangelia.
Ale příliš mnoho katolíků tyto role obrátilo a nechávají Boží slovo a církevní učení posuzovat podle názorů světa. Všechno bychom měli zkoumat ve světle Božím. A přesto běžně slýcháme, jak se katolíci vysmívají učení, které zpochybňuje světské myšlení nebo se prohřešuje proti prioritám světa.
Mnozí katolíci upozadili svou víru až za své politické názory, svůj světonázor, své preference a myšlenky. Pokud se víra dostane do konfliktu s těmito světskými kategoriemi, hádejte, co obvykle dostane přednost.
Ježíš říká:
Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly. (Mk 8,38) Ale
mnozí se stydí za Kristovo učení, které neodpovídá světským a populárním představám.
To všechno znamená, že byly tragicky obráceny role, kdy svět a jeho představy mají větší váhu než evangelium. Mělo by to být opačně, svět má být souzen Duchem Svatým. Místo toho však
stavíme samotného Boha do role obžalovaného. Tak by to být nemělo.
Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. (Gal 6,14)
Zde je tedy osm položek z našeho seznamu moderních omylů. Další je třeba přidat a vy s tím můžete pomoci.
Mons. Charles Pope, děkan arcidiecéze Washington, D.C.
Přeložil Pavel Štička
Zdroj:
http://www.ncregister.com
Převzato z
,MONITOR č. 23 (10. 12. 2017), str. 7 - 10.,
