Zamyšlení nad evangeliem třetí neděle adventní- cyklus B
Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Vyznal to a nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Zeptali se ho: „Co tedy jsi? Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“ Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti: „Vyrovnejte cestu Pánu, jak řekl prorok Izaiáš.“ Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ Jan jim řekl: „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku.“ To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil. (Jan 1,6-8.19-28)
Byl člověk poslaný od Boha a jmenoval se Jan
Kdo byl poslán, je posel. Ten přináší a odevzdává něčí vzkaz nebo zprávu. Podle starověkých názorů stál pod zvláštní ochranou božstva a obstarával tehdy jedinou možnost styku mezi lidmi. Zhanobení posla mohlo vést k vypovězení války. Posel byl vlastně vyslancem, odevzdával úřední sdělení, přijímal peníze a uzavíral smlouvy, jež samy osobě měly posvátný ráz.
Posel oznamoval něco, co teprve přijde. Zvlášť byli vítáni doručitelé dobrých zpráv.
Jan Křtitel je posel Hospodinův. A slovo Božího posla není pouhým oznámením něčeho, co teprve přijde, nýbrž zplnomocněným provoláním a tím, už i nastolením nové, eschatologické skutečnosti. Proč? Protože Bůh sám vkládá tvůrčí slovo do úst poslových, a tak vlastně mluví sám.
Jan Křtitel je poslem, který předejde Krista.
Ježíš však je poslem a tvůrcem očekávaného eschatologického údobí radosti.
(Eschatologický =druhý příchod Kristův, poslední věci světa i člověka, skončení tohoto věku, den soudu, příchod Božího království.)
Posel, poslání. To Křtitelovo je zřejmé. Je to poslání Božích vyvolených, zasazené do
dějin spásy.
Jaké je poslání naše? Člověkovo?
Stal jsem se nechtěným svědkem události, dnes časté. Zástup lidí před krachující bankou. Lidé hlučeli. Nadávali bance i jeden druhému, tlačili se, tloukli na skleněné dveře vchodu. Až se objevil úřední. Nesměle pootevřel. A volal: Nebojte se, všichni se dostanete na řadu. Nastalo ticho. Najednou byli lidé slušní, ohleduplní. Byla tu naděje. Dostanou své peníze…. zástupy před vchody krachujících bank. Znamení doby? Stačil jsem zaslechnout, jak někdo říká: „Mít prachy je zlé, bez nich je to ještě horší…“
Pavel VI. říká v exhortaci z prosince 1975:
Hlásání evangelia lidem naší doby, kteří jsou plni naděje, ale často i zkoušeni strachem a úzkostí, je beze vší pochyby službou prokazovanou nejen křesťanskému společenství, ale i celému lidstvu. S hlásáním evangelia je spjata povinnost, kterou jsme přijali od Pána.... utvrzovat bratry v hlásání evangelia. V těchto nejistých a neuspořádaných dobách… se stále větší láskou, horlivostí a radostí.
Mnozí lidé ztratili naději. Protože neznají
Pravdu, Krista. Kdo má Pravdu, má Naději. Kdo má Naději, má
Život.
A tak otvíráme
slovo pravdy. Slovo radostné zvěsti. Boží slovo.
Vystoupil člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby skrze něho všichni uvěřili. Ale sám nebyl to světlo, měl jen o něm svědčit. (Jan 1,6-8)
Světlo. Hmotné světlo je velký dar od Boha. Oddělení světla od temnot bylo prvním činem Stvořitele. (Gen 1,3)
Písmo svaté (Zj 21,5) říká, že světlem je Bůh sám. Ježíš Kristus:
Já jsem světlo světa.
Ježíšovo zjevení jako světlo světa charakterizuje vládu Boha a Ježíše Krista, vládu dobra a spravedlnosti, lásky a pokoje. Temnota naopak znamená vládu zla hříchu, nenávisti a duchovní smrti.
Písmo svaté zná boj světla s temnotou. Na konci dějin spásy bude trvalým světlem stvoření sám Bůh. Naše současnost je dobou velkého boje světla s temnotou, velkým tříbením duchů. Mnohdy se nám zdá, jakoby Bůh – světlo neměl na zemi místa…
Mezi vámi stojí ten, kterého vy neznáte, volá Jan Křtitel (Jan 1,19-28).
sv. Jan Pavel II.v Apoštolském listě Tertio Milenio Advente – Příchod třetího tisíciletí nové doby – praví:
… všichni lidé jsou povoláni k jednotě Božího lidu. Jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, jsou Boží milostí povoláni ke spáse…
A smyslem každého křesťanského života je vydat svědectví pro Krista životem i slovem. Svědectví, svědek je označení pro toho, kdo na základě vlastní zkušenosti podává zprávu o tom, co viděl, slyšel a čeho se zúčastnil. Jeho zpráva je svědectvím o události a jejím důkazem.
V létě jsem se zastavil na Velehradě. Přesněji řečeno: pět set až tisíc metrů od baziliky. Na křižovatce v Modré. Za domem v zahradě. Archeologové tam objevili základy kostela z doby asi kolem roku 830. Náš prof. Cibulka dokázal, že to bylo dílo misionářů iroskotských, kteří přinesli na Moravu světlo víry. Ale lid jim nerozuměl. Byli povoláni a připutovali tedy sv. Cyril a Metoděj. Co dokázali tito dva lidé, vedeni Duchem Božím! Zázrak. Stejně jako misie Jana Pavla II., který jménem těchto naších věrozvěstů a patronů Evropy pozval ke spolupráci všechny lidi dobré vůle. Aby „lidé v stínu smrti“ došli spásy. Je to dnes úkol všech křesťanů, společný.
Já jsem hlas volajícího na poušti. Vyrovnejte cestu Pánu! (Jan 1,19-28)
Nahradit Krista, Jana Křtitele, či sv. Cyrila a Metoděje nemůžeme. Ani vázat lidi na sebe. Jan Křtitel si byl vědom, že je malým pomocníkem spásy. Vyznává:
Jemu nejsme hoden rozvázat řemínek u opánku…
Ale jako on můžeme být „hlasem“ v rodině, mezi příbuznými, ve škole, v práci, v misiích. Konečně, naše země jepice misijní území. Každý z nás může být nástrojem Božího plánu spásy.
A možná i
dveřmi, jimiž k někomu vejde Pán…
Škoda, že mnohá naše večeřadla, povstávající jako houby po dešti, jsou málo ekumenická. Setkávám se pravidelně v takovém večeřadle křesťanů různých vyznání. Základem našeho společenství je mátoze Sk 1,14. –
Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách…
Nemusí to být vždy jednoduché pro toho, kdo chce do takového společenství vstoupit. Jan Křtitel vyznal, že není světlo. Ale byl lampou.To způsobila jeho pokora, vyplývající z poznání pravdy, s níž si uvědomoval svůj vlastní význam a svůj úkol.
