Zamyšlení nad evangeliem druhé neděle adventní- cyklus B
Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím: Je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Jan kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ (Mk 1,1-8)
„Hřích zastiňuje pohled na Boha“
Začátek evangelia podle sv. Marka připomíná lidem, že uprostřed velkého shonu okolo vánočních nákupů nesmí zapomenout na náboženský základ Vánoc. V nich totiž přišel Bůh k člověku a v nich se má člověk opět střetnout se svým Bohem. V základech všeho stojí jedna, někdy namáhavá práce: odstranit překážku mezi Bohem a námi, tzn. odstranit hřích.
V úvodní části svého kázání by jsem chtěl i já tak udělat a poprosit vás,abyste si v co nejdřív dali do pořádku svoje svědomí. Nechť pravá, nefalšovaná vánoční radost začíná se vkrádat pomalu, ale jistě do našich duší, rodin a společenství,
Pokud se však v tomto zkrvením roce chceme častěji vracet k otázce a problematice Boha, tak potom musíme zůstat stát na chvíli při pojmu hříchu i z jiného důvodu. A právě tuto okolnost by jsem rád zdůraznil. Často se totiž setkáváme se skutečností, že člověk opouští, zanechává a odmítá Boha bez toho, že by měl k tomu nějaké osobní vybroušené rozumové důvody. V určitých životních situacích mu Bůh začne zavazet a člověk začne Boha popírat. Najednou ho nevidí ani očima víry, ačkoli dřív mu bylo všechno tak samozřejmé a přesvědčivé. Tady se muselo něco odehrát.
Zkušenosti a zážitky z každodenního života nám v mnohém napomohou vniknout do této problematiky. Pokud jdeme po ulici a jasně vidíme všechno, co se okolo nás děje a je, stačí, aby nám do oka padlo nějaké smítko nebo popel. V tu chvíli nám automaticky začnou téct slzy. Všechno zůstane před námi nejasné, rozmazané, ba někdy musíme úplně zavřít oči a nic nevidíme.
Vezmeme si jinou situaci: máme brýle a v jedné chvíli nám zajdou. V tu chvíli máme před sebou jednu bílou, neproniknutelnou stěnu a my opět nevidíme. V takových okolnostech musíme na chvíli zůstat stát, smítko si z oka nechat vybrat a nebo brýle poutírat, a zase je všechno pořádku. Nebo šofér, který řídí auto. Najednou začne pršet, případně jiné auto mu šplíchne na přední sklo zablácenou vodu. Šofér neztratí duchapřítomnost, zapne stěrače a po krátké chvíli několika sekund jede pokojně dál a vidí a má rozhled jako předtím.
Pokud již vzpomínáme věci, které nám zabraňují v jasném rozhledu, nemohou nám uniknout mnohé věty z Písma svatého, v kterých člověk přímo prosí Pána Boha o očištění svojí duše. Např. ve Starém Zákoně čteme: „Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.“ (Ž 50,2) V Novém Zákoně Pán Ježíš říká velmi srozumitelně: „Blahoslaveni čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8)
Apoštol Pavel v listě Římanům dává do přímé souvislosti hříšný život a odklon od pravého Boha. (Řim 1,18-32)- Nevěra a hřích nemusí vždy spolu souviset. Ale nejednou, po delším období mnohých urážek Boha a pohoršlivého života může nastat. Nejednomu člověku, který odmítá Boha, neslouží za důvod nějaké argumenty z filosofie, přírodních věd, dějin, ale jeho vlastní život mu nedovoluje uznat Boha. Kdyby ho totiž uznal, musel by se změnit. A on právě toto nechce.
Kněží v duchovní zprávě mají dostatečné zkušenosti s tímto problémem. Tam, kde měl člověk stovky pochybností, problémů, nejasností, překážek a těžkostí s vírou a otázkou Boha, nejednou šmahem ruky ustoupí, ba zmizí po dobré zpovědi, po vypořádání se s určitými problémového vlastního života.
Ke knězi přišel neznámý člověk a prosil ho o vyřešení více otázek, které se týkaly jeho víry a přesvědčení. Kněz ho pouze požádal, aby si klekl a vyzpovídal se. To se opakovalo ještě jednou, až nakonec se návštěvník vyzpovídal. Po zpovědi mu kněz nabídne stoličku a vyzve ho: „A nyní povídejte o svých pochybnostech vůči Bohu a těžkostech ve víře.“ Návštěvník však odpověděl: „Už nemám žádné.“ Tuto událost jistě poznáte ze života sv. Jana Vianeyho, faráře z Arsu. Neškodí však připomenout si ji, neboť zůstává klasickým příkladem pro mnohé jiné podobné situace.
Příprava na přijetí Boha a vnitřní očista jdou spolu. Prohlédněme i svůj vlastní život, či se nezačínáme oddalovat od toho způsobu života, který od nás chce Bůh. Potom bychom lehko odstoupili i od něho. Využijme tento advent nejen na dobrou přípravu k vánocům, ale i k vážné a zodpovědné nápravě svého života. Tím zpětně posilníme i svou víru. To, co se nám nejednou zdálo nejasné, pochybné a téměř pohádkové, budeme vidět jako velkou realitu našeho života. Realitu, která neubijí, ale povznáší, která nedělá člověka menším,ale větším,realitu, která dává nové rozměry, pro naši budoucnost. A uprostřed ní zůstane zakotveny jednou provždy Bůh.
