Z vyprávění Karla Dučáka:
Moje manželka je velmi ušlechtilá, bohabojná a laskavá bytost. Vroucně milující a milovaná žena, která mimořádně obohatila můj život. Má zvláštní dar - duchovní sny. Nevyskytují se v jejím životě často, ale mívá je. Mnohem častěji má obyčejné sny, jako každý jiný člověk, ale v jistých důležitých životních okamžicích dostává ve snech vzkazy z onoho světa.
Určitě nejdůležitější roli v jejím životě sehrály sny, spojené se smrtí jejího laskavého otce, jehož tak vroucně milovala. Vždy ho láskyplně nazývala tatínkem.
Otec mé manželky byl velmi dobrý člověk. Osobně jsem ho znal, ale tehdy ještě nebyl mým tchánem, protože jsem se s jeho dcerou oženil až po jeho smrti. Stal se tedy mým tchánem vlastně až po své smrti. Byl to člověk hluboce zbožný, moudrý, laskavý a ochotný. Jako kus cukru. S cukrem i často nakládal. Byl totiž vášnivý včelař, a když jeho včelkám chyběla přirozená potrava, přikrmoval je cukrem. Pomáhal lidem, jak jen mohl, často i na úkor sebe sama. Byl i velmi zbožný člověk a všichni lidé, kteří ho znali, si ho vážili pro jeho laskavost a hlubokou zbožnost. Stal se dokonce varhaníkem v rodné obci. Měl hudební nadání a v mládí hrával na mandolínu, ale studium varhanní hudby si nemohl dovolit, proto absolvoval soukromé hodiny u varhaníka, aby mohl hrávat na varhany a zpívat v kostele při mších svatých.
Paradoxně to byl veselý člověk, ačkoli neměl mnoho důvodů k optimismu. Byl totiž tělesně postižený. Trpěl svalovou dystrofií, která postihla jeho nohy, takže musel chodit velmi pomalu a opatrně. Pokud klopýtl a spadl na zem, nemohl vstát vlastními silami a tehdy byl odkázán na pomoc svých bližních. Z postele však dokázal vstát a i samostatně chodit, ale jen po suchém, rovném povrchu. Všechny své síly však tchán obětoval pro blaho rodiny. Nakolik mu to jen zdraví dovolovalo, staral se, aby jeho manželka a děti měli vše, co potřebují.
Moje manželka ho vroucně milovala a nedokázala si představit život bez něj. Jenže jejímu otci nebylo dopřáno dožít se vysokého věku. Měl kolem šedesátky, když těžce onemocněl a téměř půldruhého roku byl upoután na lůžko. Měl tehdy vidění a během nich viděl své zemřelé příbuzné, kteří ho čekali v nebi. Ve velkých bolestech se trpící muž obracel na Boha s prosbou: „
Prosím Tě, Pane, vyzvedni mě nahoru, k sobě. Oni mě tam už čekají.“ Mou manželku velmi bolelo, když viděla milovaného tatínka takto trpět a často uronila slzičku lítosti, ale tak, aby ji otec neviděl. Ačkoliv měl totiž můj tchán velmi těžký život, nesnesl, když ho někdo litoval. Byl to pokorný člověk, který byl Pánu Bohu vděčný i za ten svůj životní kříž, který musel nést. Měl takový osobitý smysl pro humor a dokázal žertovat i na vlastní účet. Jako tělesně postižený člověk chodíval do Jánských Lázní. Vracel se odtud pozitivně naladěn a doma s tím svým neopakovatelným smyslem pro humor říkával: „
Já jsem byl nejzdravější ze všech pacientů.“
Ačkoliv byl totiž tchán tělesně postižený, nemusel používat berle, či invalidní vozík. Do Jánských Lázní však jezdili mnohem těžší pacienti, kteří nebyli schopni samostatně se pohybovat, takže ve srovnání s nimi byl na tom tchán o něco lépe.
Když před smrtí vážně onemocněl, moje manželka se za něj modlila a chodila na mše, které obětovala za svého otce. Laskavý Bůh nenechal tohoto dobrého člověka dlouho se trápit a brzy ho povolal z tohoto světa. Když umíral, moje manželka byla u něho. Držela ho za ruku a modlila se. V jisté chvíli vycítila, že se blíží jeho poslední chvilky na tomto světě. Podívala se na něj, a protože viděla, že má zavřené oči, nechtěla ho rušit, jen v duchu, bez slov, vyslala k němu vroucí prosbu:
„
Tatínku, prosím tě, dej mi vědět, když se dostaneš do nebe.“
Moje manželka přitom ani neotevřela ústa a neřekla nahlas ani jedinou hlásku. Milovaný a milující otec však evidentně vnímal její prosbu. Doširoka otevřel oči a upřeně se zadíval na svou dceru. Pak se potichu odebral na onen svět. Moje manželka bolestně zaplakala a zavolala svou mamku, která právě v té chvíli nebyla u manželovy postele. Spolu s rodinou se začala modlit za spásu duše nebohého a připravovat pohřeb. Nechali za něj odsloužit několik mší svatých a zakrátko nato ho pohřbili.
Brzy po smrti mého tchána se začaly dít divné věci. Jedné noci se mé manželce zdál zvláštní sen. V tom snu
viděla samu sebe, jak kráčí ke hřbitovu. V ruce měla košík, ve kterém nesla jídlo pro svého nebohého otce. Hřbitov se nachází na svahu kopce nad městem, a když se moje manželka podívala nahoru, tam, kde byl otcův čerstvý hrob, uviděla otce, jak stojí u svého hrobu a čeká na ni. Přidala tedy do kroku, pospíchajíc vstříc otci.
Vtom sen skončil, a manželka se probudila. Nechápavě se rozhlížela kolem sebe a jistou chvíli byla zmatená. Zjistila, že není na hřbitově, ale leží doma v posteli. V té chvíli pochopila, že o hřbitově a o otci se jí pouze zdálo. Začala uvažovat nad tím zvláštním snem.
Její otec je přece mrtvý a mrtví už nepotřebují jíst. Jaký pokrm by tedy mohl potřebovat její otec? Moje manželka si pomyslela: „
Ano, tatínek je mrtvý, ale mrtvé je jen jeho tělo a bude mrtvé, dokud ho Bůh nevzkřísí z mrtvých. Jenže tatínkova duše žije, protože duše je nesmrtelná. Tedy ne tatínkovo tělo, ale jeho duše je hladová. Ale jaký pokrm může potřebovat duše?“
Moje manželka byla stejně zbožná jako její otec a velmi dobře věděla, že se máme modlit za duše mrtvých, aby se pro ně co nejdřív skončily muky očistce a ony mohly přijít k Pánu Bohu do nebe.
Duše zemřelých jsou hladové po našich modlitbách. Tatínek potřebuje modlitby a svátosti, obětované pro něj. V tom spočívá jeho hlad.
I předtím se moje manželka často modlila, ale odkdy začaly její sny, využila každou chvíli na modlitby za spásu otcovy duše. Každý den chodila k čerstvému hrobu a každý večer, během mše svaté, přistoupila jako vždy k svatému přijímání a přitom prosila Pána Boha, aby přijal duši jejího tatínka co nejdřív do nebe.
V noci se manželce vždy znovu zdál tentýž divný sen. Kráčela k hřbitovu s jídlem pro hladového otce, který ji už netrpělivě čekal. Takto se situace opakovala asi tři týdny. Každou noc během těch tří týdnů se jí zdál tentýž sen o tom, jak nese hladovému otci jídlo na hřbitov. Ty sny byly naléhavé a moje manželka doslova cítila svého nebohého otce ve své blízkosti. Mívala pocit, že ho má neustále za patami.
Nebylo to pro ni v té době snadné, ale po třech týdnech se
najednou všechno skončilo a mé manželce se zdál zcela jiný sen. V tom snu viděla svého otce zcela jinak než dosud. Byl krásný a mladý. Asi v takovém věku jako Ježíš, když ho šli ukřižovat. Otec byl oblečený v nádherném bílém obleku a kolem něj byla všude oslnivá záře. Tak šťastného člověka moje manželka ještě nikdy v životě neviděla. Otec se v tom snu blaženě usmíval na ni a byl jí vděčný za vysvobození z očistcových muk. Když se moje manželka probudila, pocítila velkou radost. Pochopila, že
tatínek splnil její nevyslovenou prosbu a přišel jí oznámit, že se dostal do nebe. Hřálo ji u srdce, že právě ona pomohla otci urychlit odchod do nebe.
A ještě jedna kuriozita byla spojena s tatínkovou smrtí. Tatínek měl 2 náramkové hodinky. Jedny levnější, které ukazovaly pouze čas, druhé dražší, s datumovkou. Tyto hodinky používal, dokud byl zdravý. Když však zalehl, odložil hodinky do šuplíku v nočním stolku a přestal se o ně zajímat. Půldruhého roku se jich nikdo nedotkl. Tatínek zemřel 11.7.1992 v 9.00 večer. Když pak jeho nejbližší vytáhli tatínkovy hodinky na světlo Boží, zůstali náramně překvapení. První hodinky ukazovaly přesný čas tatínkova úmrtí - 9. hodinu. Druhé hodinky s datumovkou sice ukazovaly jiný čas, ale bylo na nich přesné datum smrti jejich majitele - 11. červenec. Když tedy položili oboje hodinky k sobě, znázorňovaly přesný čas tatínkovy smrti -11. červenec v 9.00 večer. Tak, jak tomu bylo ve skutečnosti.
Duchovní sny mé manželky se však neskončily ani po tatínkově smrti. O několik let později měla jít moje manželka na komplikovanou operaci a velmi se bála. Jedné noci před operací se jí však ve snu zjevil její tatínek a ubezpečoval ji, že všechno dopadne dobře. Tak se také stalo. Operace proběhla bez komplikací a moje manželka se vrátila do plnohodnotného života. Když jsem se s ní oženil, oba moji rodiče ještě žili. Po několika letech však odešla na věčnost moje mamka a 5 let po ní i můj otec. Moje mamka byla horlivá katolička, která ve svém životě nesla těžký kříž, proto jsme předpokládali, že půjde brzy po smrti do nebe. Dnes o tom nepochybujeme, protože moje manželka měla jistou dobu po smrti mé mamky živý sen, ve kterém viděla mou mamku krásnou, mladou, oblečenou v nádherném bílém oděvu a zářící nevýslovným štěstím, které mohou prožívat pouze nebozí v nebi. Co nás překvapilo obzvláště příjemně, moje manželka říkala, že v tom snu viděla mou mamku držet za ruku holčičku, v níž má manželka rozeznala mou nebohou nejmladší sestru, usmrcenou při autonehodě v bývalé NDR ještě v roce 1984. Máme tedy velkou naději, že obě, moje nebohá mamka i sestra, jsou již v nebeské blaženosti.
Duchovní sny mé manželky však pokračovaly s velkými přestávkami i poté. Když zemřela teta mé manželky, zjevila se jí v živém snu. Teta měla na sobě sněhobílý oděv, byla krásná, mladá, zářící nevýslovným štěstím. Moje manželka se jí v tom snu překvapeně zeptala: „
Teta, je Vám dobře? Už Vás nic nebolí?“ Teta šťastně odpověděla: „
Ne, mě už nic nebolí. Už je mi dobře.“ Vtom ten sen skončil. Pokaždé, když někdo z mrtvých příbuzných potřebuje nebo chce poslat vzkaz nám, žijícím, učiní tak přes mou manželku v duchovním snu. Jsem Bohu vděčný za ten dar, který mi dal v mé manželce, i za ty její nádherné duchovní sny, o kterých tak rád medituji. Aby podobný hluboký duchovní zážitek mohli přežít i jiní, rozhodl jsem se s laskavým svolením mé manželky tyto události zveřejnit.
Karol Dučák