Před nedávnem vyšla posmrtně kniha italského kardinála Carla Caffarry
Krátká kázání, dlouhé tagliatelle, což je druh těstovin, (
Prediche corte tagliatelle lunghe, Edizioni Studio Domenicano, Bologna 2017, stran 208) s předmluvou jeho nástupce na boloňském arcibiskupském stolci, mons. Mattea M. Zuppiho.
Vatikánský deník L´Osservatore Romano (7. prosince) zveřejnil její recenzi, ve které Emanuela Ghini, bosá karmelitka, o autorovi prozrazuje, že byl v posledních letech svého života těžce zkoušen, když byla zpochybňována jeho věrnost papeži. „
Jediné pravé utrpení – napsal nedlouho před smrtí kardinál Caffarra – je pozorovat podlézavost, která se rozmohla v církvi, jakož i nechuť k používání zdravého rozumu.“
Ve zmíněné knize se objevuje krátký text, ve kterém kardinál Caffarra popsal pět nástrah, které dorážejí na dnešní církev:
„
První léčka je následující: Církev by se bez věrouky nestala společenstvím věnujícím se plně pastoraci, nýbrž svévolnou církví, která by byla otrokyní ducha doby:
praxis sine theoria coecus in via – praxe bez teorie je slepou cestou, říkávalo se ve středověku. Tato léčka je závažná a může církev rozložit, nevyhne-li se jí.
Důvody jsou dva: věrouka čili posvátná nauka víry není ničím jiným než božským zjevením plánu, který má s člověkem Bůh. Pokud nebude činnost církve zakořeněna v tomto plánu, co bude člověku říkat?
Za druhé: pokud se nebude mít před touto léčkou na pozoru, riskuje, že se nadýchá ústředního dogmatu relativismu, který učí, že vzhledem k bohoslužbě a k péči o člověka je zcela lhostejné to, co si o Bohu a člověku myslet.
Questio de veritate se stane otázkou zcela druhořadou.
Druhá léčka spočívá v zapomnění na to, že výkladový klíč veškeré reality a zejména lidských dějin se nenachází v dějinách samotných. Tímto klíčem je víra.
Svatý Maxim Vyznavač prohlašuje, že pravý Ježíšův učedník přemýšlí o všech věcech skrze Ježíše Krista a o Ježíši Kristu ve všech věcech.
Aktuální příklad této nástrahy: Povyšování homosexuality, ke kterému dochází na Západě, nelze interpretovat a posuzovat podle mainstreamového kritéria nebo v kontextu morálního respektu, který náleží každému člověku. To by bylo míchání kontextů či rodů,
metabasis eis allo genos, jak praví řecká logika. Kritériem pro posuzování manželství, pohlavnosti a pohlavní různosti je pro křesťana pouze věrouka. Výklad znamení doby je činem teologickým i teologálním.
Třetí léčkou je primát praxe. Míním zakládající primát.
Základem pro spásu člověka je jeho víra, nikoli jednání. Církev nemá mít primární starost o spolupráci se světem na velkolepých projektech s cílem dosáhnou všeobecných cílů.
Starost, která nedává církvi spát, spočívá v tom, aby svět uvěřil v Toho, kterého poslal Otec, ke spáse světa. Primát praxe vede k tomu, co jeden z velkých myslitelů minulého století nazval záměnou božských Osob, konkrétně druhé Osoby, kterou je Slovo Boží, za osobu Ducha svatého.
Čtvrtá léčka úzce souvisí s tou předcházející. Je to redukce křesťanství na morálku, pelagiánská léčka, kterou Augustin nazýval jedem ohrožujícím křesťanskou víru. Tato redukce působí, že prezentace křesťanství je nudná a otřepaná. Pouze Boží jednání je vždycky nepředvídatelné. A jádro křesťanství nespočívá v lidské aktivitě, nýbrž v Božím působení.
Pátou léčkou je zamlčování Božího soudu takovým způsobem hlásání Božího milosrdenství, jež člověka ponouká, aby nenaslouchal zjevené pravdě.“
P. Milan Glaser
Převzato z
www.radiovaticana.cz -Komentáře "Církev a svět",
článek ze 17. 12. 2017 naleznete
zde.
