Církevní představitelé dlouhodobě minimalizují, ignorují a zakrývají značně velkou propast, která dělí islám a křesťanství. Ba co více, bagatelizují, a dokonce popírají násilnou povahu islámu.
V nedávno zveřejněném článku P. James Schall SJ tvrdí, že „
jediný reálný způsob, jak eliminovat historickou agresivitu islámu, je obrácení jeho věřících“.
Kdybychom si však měli vsadit, „
pak je konverze světa k islámu z dlouhodobého hlediska pravděpodobnější než konverze ke křesťanství“.
Čistě z lidské perspektivy je konverze muslimů nesmírně náročný požadavek. Nejen že islám je tvrdý oříšek, jde také o to, že někteří lidé dnes – obvykle katolíci – mají ke konverzím averzi. (Dokonce i papež odsoudil „proselytismus“.) Osvojili si dobré multikulturní způsoby a nechtějí
se vměšovat do jedinečné kulturní identity „druhých“.
Tyto moderní myšlenky příliš mnoho muslimů nevábí, a na křesťany mají také odcizující účinek.
Církev na Západě ztrácí věřící v důsledku toho, že vytváří dojem, že ostatní náboženství jsou stejně hodnotná jako křesťanství. Tudíž před provedením konverze muslimského světa
musí Církev nejprve něco udělat s odpadáním křesťanů.
Slepá obhajoba islámu
Ironií je to, že
jedním z faktorů způsobujících, že lidé opouštějí Církev, je její reakce na islámský teror. Po každém teroristickém útoku Vatikán (nebo nějaký význačný biskup) ujišťuje, že toto násilí nemá nic společného s islámem, který nazýváme „náboženstvím míru“ – taková reakce se ani trošičku neliší od toho, jak reagují politicky korektní světští liberálové.
Popravdě řečeno, církevní představitelé svou obhajobou islámu světské politiky často zahanbují. Obamova administrativa vyzvala k přijetí 10 000 syrských uprchlíků; biskupská konference USA
vyzvala k přijetí 100 000. Když evropští politici začali připouštět, že muslimská imigrace by se měla z důvodu bezpečnosti omezit, papež František reagoval tím, že trvá na tom, že bezpečnost migrantů je důležitější než národní bezpečnost.
Neexistuje žádná statistika o tom, kolik katolíků opouští Církev kvůli vstřícnému postoji k islámu, ale lze dohledat neoficiální důkazy.
Ann Corocoranová, ředitelka organizace Refugee Resettlement Watch konvertovala ke katolicismu v roce 2002, ale později Církev opustila,
když zjistila, že biskupská konference USA dostávala miliony dolarů ročně na rozmísťování muslimských uprchlíků.
Magdi Allam, významný italský muslimský novinář, byl pokřtěn papežem Benediktem
XVI. při velikonoční vigilii v roce 2008. Roku 2013 oznámil, že odchází z Církve na protest proti jejímu mírnému postoji k islámu.
Allam, který zůstal křesťanem, opustil Církev kvůli jejímu „náboženskému relativismu, konkrétně kvůli legitimizaci islámu jako pravého náboženství“. Pocity katolíků nespokojených s tím, jak Církev nakládá s islámskou krizí, shrnul jeden francouzský politik: „
Přiznávám, že jsem zděšený a už nehodlám chodit do Církve, která páchá sebevraždu před našimi zraky.
I z této strany jsme zrazováni.“
Zastírání
Tato situace v mnoha ohledech připomíná skandál s kněžským sexuálním zneužíváním,
který způsobil mnoho škody Církvi v Evropě a v Americe. Jedním z nejdůležitějších aspektů tohoto skandálu bylo zastírání. Neochota mnoha kněží a biskupů nahlásit zneužívání umožnila
jeho pokračování po celá desetiletí. Ale to, jak Církev nakládá s islámskou krizí, je ve skutečnosti také zastíráním.
Z hlediska teologie církevní představitelé dlouhodobě minimalizují, ignorují a zakrývají značně velkou propast, která dělí islám a křesťanství. Zdůrazňují povrchní podobnosti mezi oběma náboženstvími a zároveň zastírají hluboké
rozdíly. Ba co více, bagatelizují, a dokonce popírají násilnou povahu islámu.
Mír, nebo válka?
Docela nedávno, při výročí 11. září, papež František prohlásil, že náboženství „si nemohou přát nic jiného než mír“. Jistě, v podstatě má pravdu.
Islám si přeje mír – až na to, že islámští učenci říkají, že míru lze dosáhnout jedině podrobením celého světa islámu. Církevní představitelé zatím ještě nepřišli na to, že
když islám mluví o míru, myslí tím ve skutečnosti válku, ale řadoví katolíci nejsou tak zaslepeně naivní. A
protože propast mezi tím, co o islámu říká církevní hierarchie, a tím, co katolíci vidí na vlastní oči, se
stále zvětšuje, můžeme očekávat, že se Církvi odcizí ještě mnohem více věřících.
Sexuální zneužívání
Poté, co propukl skandál se sexuálním zneužíváním, se katolíci ptali: „
Proč církevní
představitelé nedělají víc na ochranu dětí?“ Nyní mají právo se ptát: „
Proč nám neříkají celou pravdu o islámu?“ Stejně jako skandál s kněžským zneužíváním i tento skandál se zastíráním zahrnuje sexuální zneužívání – a pravděpodobně v mnohem větším rozsahu.
Tentokrát pachateli nejsou kněží, ale muslimští migranti do Evropy. Ačkoli evropští politici tuto epidemii sexuálního zneužívání dlouho zakrývali, nyní je veřejně známa.
V důsledku muslimské migrace je Švédsko nyní druhé na světě v počtu případů znásilnění. V anglickém Rotherhamu pákistánské gangy za období patnácti let znásilnily 1400 dívek. V německém Kolíně nad Rýnem muslimští muži během jediné noci (na Silvestra) před budovou
hlavního nádraží sexuálně napadli 1200 žen. Některé plavecké bazény v Německu jsou nyní odděleny podle pohlaví, aby se omezily časté sexuální útoky páchané muslimskými uprchlíky.
Vatikán určitě ví o obrovské eskalaci sexuálního zneužívání způsobené invazí migrantů, kterou povzbuzoval a usnadňoval. Ale zdá se, že papež František má větší obavy o bezpečí muslimských migrantů než o bezpečí jejich obětí.
Mnohem větší skandál
To, že Církev usnadňuje islámské podmanění Západu, se nakonec ukáže jako mnohem větší skandál, než bylo kněžské sexuální zneužívání. Na rozdíl od předchozího skandálu se oběti nebudou počítat v tisících, ale v desítkách milionů. A na rozdíl od skandálu se zneužíváním bude
mít tento skandál oficiální schválení. Žádný církevní představitel nikdy neschvaloval zneužívání nezletilých, ale mnozí z nich schvalují nebezpečně zavádějící názor, že islám je neškodné nábo-
ženství, které nám nijak neublíží.
William Kilpatrick
https://www.thecatholicthing.org
Přeložil Pavel Štička
Převzato z
MONITOR 21 (12.
11. 2017), str. 10-11