Joseph Ratzinger – Benedikt XVI. patří k největším současným teologům. Jeho publikace tvoří pokladnici, díky níž budou příští generace znovu objevovat křesťanskou kulturu a inspirovat se
ke vzpouře proti západnímu sekularismu.
Kardinál Joachim Meisner popsal Benedikta XVI. jako muže, který je inteligentní jako dvanáct profesorů a zbožný jako dítě při prvním svatém přijímání. Zadáme-li jméno Joseph Ratzinger do vyhledávače Google Scholar, který zaznamenává akademické publikace, během čtyř
sekund získáme přibližně 24 600 odkazů. Jméno Benedikt XVI. přinese ještě více odkazů – 66 100. Pro srovnání Walter Kasper má pouhých 6 930 a Hans Küng 6 270 záznamů. Hans Urs von Balthasar a Henri de Lubac mají 16 900 a 13 200 záznamů.
Jediný teolog minulého století, u kterého se mi podařilo najít více zmínek, je Karl Barth, jehož osoba je předmětem neuvěřitelných 127 000 akademických článků. Katolický teolog, který se počtem zmínek Ratzingerovi nejvíce přiblížil, je Karl Rahner se 41 500 záznamy.
Stojí za to zvážit, jaký vliv všechny tyto publikace asi mohou mít na katolicismus odvážného nového světa 21. století. Napadá mě totiž, že Ratzingerovy publikace budou tvořit pokladnici, z níž budou čerpat budoucí generace při snaze pospojovat součásti roztříštěné křesťanské
kultury.
Paměť Církve
Sám Ratzinger zdůrazňuje, že sídlem veškeré víry je
memoria Ecclesiae: paměť Církve. Věří, že „
pravda může sílit, nebo slábnout, lze na ni zapomenout, nebo si ji pamatovat, ale rozhodně ji nelze přetvářet v čase“. V důsledku toho „
rozhodující otázkou dneška je to, zda i nadále existuje tato paměť, prostřednictvím níž je Církev ztotožňována s Kristem a bez níž
by se propadla do nicoty“.
V této propasti nicoty, ve světě bez
memoria Ecclesiae, člověk usiluje o autonomii,
která je v rozporu s jeho přirozeností. Pro zakoušení vlastního „já“ je přirozené, normální a správné existovat v rámci živé historie a tradice. Ti, kdo nemají takové zakotvení, často věnují celé mládí snaze „nalézt sebe sama“, aniž by se jim to podařilo a mnohdy jen stráví
řadu let bolestivým experimentováním.
Tyto úvahy o významu paměti Ratzinger zveřejnil v roce 1982. Dříve, v roce 1958, v období svého teologického „dospívání“, Ratzinger napsal esej s názvem „
Noví pohané a Církev“. V ní poznamenal, že když se lidé seznámí s novým člověkem, s dostatečně velkou dávkou jistoty předpokládají, že daná osoba vlastní křestní list, avšak nesmýšlí jako křesťan. To bylo ještě celé desetiletí před kulturní revolucí 60. let.
Fragmenty víry
Dnes nemůžeme předpokládat ani existenci křestního listu. Generace z přelomu tisíciletí se ocitla v situaci, kdy jen zřídka zakouší plně funkční křesťanské sociální prostředí. Když se chtějí dozvědět něco o křesťanství, zejména o jeho katolické podobě, dívají se na filmy a dokumentární pořady. Ptají se starších katolíků a na internetu vyhledávají informace
o svatých, liturgii a kulturních zvyklostech.
Kulturní kapitál, který by měli po svém křtu přirozeným způsobem zdědit, předchozí generace promrhaly, ukryly, a v některých případech dokonce zadusily.
Jsou jako archeologové. Nalézají fragmenty víry, které jim připadají atraktivní, a pak se snaží přijít na to, jak tyto
fragmenty kdysi zapadaly do katolického myšlenkového světa.
Když se nová generace vzbouří proti sociálním experimentům současné doby, zatouží po lidské ekologii, která si bude vážit Boha i přírody, a bude chtít být něčím víc než vykořeněnými kosmopolity, pak Ratzingerovy publikace budou sloužit jako přenášedla v příbězích o Harry
Potterovi, umožní mladým kreativním rebelům přístup k chybějícímu kulturnímu kapitálu – ba dokonce k tomu, co Ratzinger nazývá
memoria Ecclesiae.
Náboženství Logu
Na jednom z prvních míst seznamu chybějícího kulturního kapitálu je uvědomění si toho, že
křesťanství samo sebe od nejstarších dob vnímá jako náboženství Logu, jako rozumové náboženství. Ratzinger vyjadřuje tento princip následovně: „
Víra má právo na misii pouze v tom případě, že přesahuje všechny tradice, apeluje na rozum a orientuje se na samotnou pravdu.“
Absence pravdy, tvrdí, je nejvážnější nemocí naší doby.
Jedním z Ratzingerových učitelů byl
Romano Guardini. Tento německý teolog narozený v Itálii napsal, že „
Církev odpustí ochotně cokoli, kromě útoku na pravdu. Církev ví, že pokud člověk padne, ale ponechá pravdu nedotčenou, znovu si najde cestu zpátky. Ale když zaútočí na tento základní princip, posvátný řád života se zboří.“
Guardini tvrdí, že lidská vůle „
musí uznat, že je slepá a potřebuje být osvětlena, vedena a organizována formativní silou pravdy. Musí uznat jako základní princip prvenství vědění nad vůlí, logu (rozumu) nad étosem (zvyklostmi).“
Mít dobré úmysly je nezbytné, ale nedostačující. Kardinál George Pell trefně označil myšlenku, že nezáleží na tom, že děláme špatná rozhodnutí, když to myslíme dobře, jako „herezi kačera Donalda“. Donald vždy dělal chyby, ale jen zřídka měl v úmyslu někomu ublížit.
Ratzinger za pomoci výrazu psychoanalytika Alberta Görrese tvrdí, že mentalita, která chce upřednostnit étos před logem, představuje „hinduizaci“ víry.
Láska a rozum
A naopak se stejným nasazením Ratzinger zdůrazňuje, že
znát obsah víry, mít odborné znalosti všech věrouk, není dostačující, pokud srdce není otevřeno milostí. Lidský rozum musí hledat pravdu. K tomu byl stvořen. Ale stejně tak lidská vůle byla stvořena pro dobro, a pokud vůle není přitahována k dobru, rozum se pravděpodobně ocitne na scestí.
To má Ratzinger na mysli, když používá středověké pravidlo: „rozum má voskový nos“. Jak ví většina advokátů, lidský rozum slouží k formulování argumentů na obranu všemožných skutků
a tvrzení.
Lidská hlava a lidské srdce proto musí fungovat jako tandem. Obojí vyžaduje křesťanskou formaci. V tomto kontextu Ratzinger často tvrdí, že „
láska a rozum jsou základními pilíři veškeré reality“. Bez těchto dvou plně fungujících pilířů lidé skončí jako dezorientované trosky.
Bez pravdy někteří lidé ztrácejí morální kormidlo a oddávají se nejrůznějšímu sebedestruktivnímu chování. Neexistuje žádná racionalita, která by spojovala jejich činy. Jiní mají pravdu, ale protože nemilují, jejich lidská formace je zakrnělá a oni často ubližují druhým lidem.
Těžiště v Kristu
Těm, kdo experimentují s nejrůznějšími druhy psychoterapie, drog a východních mystických náboženství, aby nalezli své vnitřní já, Ratzinger radí, že
člověk může najít své těžiště pouze z pozice mimo své já. Těžištěm každého lidského života je Kristus. Právě Kristus má vizi nejen dokonalosti lidstva chápanou jako univerzální koncept, ale také vizi pro každou
jednotlivou osobu. Má vizi toho, jak tato osoba může spolupracovat s dary milosti.
Koncept svátostnosti
Přijetí Vtělení je klíčem k pochopení lidskosti. Dalším nezbytným prvkem v katolické kultuře je koncept svátostnosti. Řečeno jinými slovy,
existuje určitý způsob, jakým se Bůh vztahuje k lidem v čase a prostoru. Zde je důležitá myšlenka, že člověk se skládá z ducha a hmoty,
a že se Bůh vztahuje k oběma složkám, nikoli pouze k duchu. Ve svátosti eucharistie se podstata chleba a vína mění v Tělo a Krev Kristovu.
Ratzinger to popisuje takto: „
Přeměna podstaty chleba a vína v jeho Tělo a Krev zavádí v rámci stvoření princip radikální změny, něco jako ,štěpnou jadernou reakci‘, která proniká k srdci veškerého bytí.“
,br>
Svátosti, jak již toto slovo naznačuje, posvěcují lidský život. Pozvedají ho na vyšší úroveň. Jsou také jedním z prostředků, kterými člověk přijímá milost. Nejsou prostě jen sociálními milníky.
Nebezpečí sekularizace
Dalším nezbytným prvkem katolické kultury je schopnost rozlišit autentické křesťanství od jeho různých sekularistických mutací.
V současné době existuje obecné pokušení oddělovat plody křesťanství od základních principů víry, jak jsou vyjádřeny v krédu.
Například laskavost, trpělivost, upřednostňování druhých lidí před sebou samými, péče o bližního jsou všechno plody křesťanské kultury. Sekulární humanisté se často snaží zachovat tyto plody, ale oddělují je od víry v Boha.
Tento projekt vede k tomu, co Ratzinger označuje jako
„politický moralismus“. Při absenci silné křesťanské kultury stát začíná jednat, jako by byl církví: byrokraté, zejména úředníci ministerstva školství, staví sami sebe do pozice obdobné kněžím. Jako alternativu ke křesťanské mravní formaci nabízejí různé strategie sociálního inženýrství. Ocitáme se pak v absurdní situaci, kdy je nad čtyřletými dětmi vykonáván dohled kvůli jejich takzvanému
sexistickému chování.
Mnohé Ratzingerovy publikace včetně encykliky
Spe salvi kritizují novou sekulární morálku, zatímco jeho dřívější encykliku
Deus caritas est lze číst jako katolickou obranu proti nietzschovskému obviňování, že křesťanství otrávilo eros (lásku/touhu). Ratzinger nezpochybňuje, že pokřivená, puritánská verze křesťanství znevážila eros.
Odlišuje však katolické pojetí sexuality, které spojuje eros s agapé, od oněch zvrácených podob. Tím poskytuje další podporu Katechezi Jana Pavla II. o lidské lásce (známé též jako Teologie těla).
Toto je jenom krátký výčet mnoha prvků tak často napadané katolické kultury, které lze nalézt v obrovském množství Ratzingerových publikací.
Zakopaný kapitál civilizace
Objevení Ratzingera budoucími generacemi je může vést k literárním a filosofickým
pokladnicím jeho polského přítele Karola Wojtyły a k teologii jeho švýcarského přítele von Balthasara, jeho francouzského přítele de Lubaca, jeho italského přítele Giussaniho a anglického autora jménem John Henry Newman. Možná objeví dokonce i Tolkiena a spisovatele z Orknejí Mackaye Browna, norskou laureátku Nobelovy ceny Sigrid Undsetovou
a George pocházejícího ze šlechtického rodu Spencerů, který zastával názor, že je zapotřebí modlitební křížové výpravy za obnovení staré víry v Británii (dnes je znám jako Ignatius Spencer).
Prostřednictvím těchto autorů generace znavená banalitou laciné intimity a nominalismu utrženého ze řetězu mohou objevit zakopaný kapitál civilizace vybudované na přesvědčení, že ke Vtělení opravdu došlo. Postupně by se také mohly naučit rozlišovat sekularizované
křesťanství, které se přidá k čemukoli, co s sebou přináší duch doby, od skutečných
tajemství slavených v tom, co se nazývá starý křesťanský kalendář.
Tracey Rowlandová
http://www.catholicherald.co.uk
Přeložil Pavel Štička
Převzato z
MONITOR 21 (12.
11. 2017), str. 8-10
