Přinášíme vám jeden z příběhů z knihy
Kdo uvěří mi?, ve které ženy představují své pocity i bolesti, které prožily a prožívají často velmi dlouho po svém rozhodnutí jít na potrat.
Toužím podělit se s vámi o osobní zkušenost, otevřít se listem. Možná moje řádky někomu pomohou, ale cítím, že si ulevím zejména sama. Promiňte mi, že tak sobecky smýšlím. Předem děkuji za pochopení, neodmítnutí a dočtení mých nesourodých řádků.
Jistě vás překvapilo, že píšu anonymně. Vůbec však nejde o pocit studu. Věřte mi, že dnes bych se dokázala postavit kdekoliv na světě a přijmout všechna slova odsouzení i plivance od vás, kteří jste něco podobného nikdy neudělali - odmítnout rodící se život, děťátko. Spíše je to strach o mé děti, jejich ochrana. Myslím, že ani netuší, že jsem dala zabít jejich sestřičku, mají mě velmi rady. Já bych neuměla jít dál životem bez jejich lásky a úcty, kterou si však nezasloužím.
Jednou, na Den matek, když mě silně pronikl pocit viny, chtěla jsem jim říct, jakou vlastně mají mámu, ale kněz mi řekl, že by je to zlomilo a zeptal se mě, jestli chci zničit další životy. Tak dnes od nich přijímám nezaslouženou úctu jako skvělá matka. Velmi mě to bolí. Takto o mém do nebe volajícím počinu ví pouze Bůh, já a můj zpovědník, který mi velmi pomáhá přijmout tuto nejbolestnější část života, která natrvalo ovlivnila celý můj další život, vztahy k lidem a k Bohu. Stalo se to v roce 1988. Dost dávno na to, aby to ještě dnes bylo tak čerstvé, bolavé a neskutečně živé. Můj, dnes už zesnulý, manžel byl na manévrech, když jsem zjistila, že jsem počtvrté těhotná. Už třikrát jsem prožívala tento slastný pocit očekávání děťátka, pocit šťastné maminky. I tehdy mě naplno pronikl. Ihned jsem listem oznámila manželovi tuto radostnou zprávu. Obratem odepsal, že sdílí se mnou pocit štěstí ... ale!
Když se po měsíci vrátil, neumím si to dodnes vysvětlit, setkal se s lidmi, kteří mu "nasadili brouka do hlavy". Vyřkl tvrdá slova: "To musí jít pryč!" Už to nebylo to naše drahé děťátko, holčička (myslela jsem si, že to bude dcerka). Manžel mi objasňoval svůj změněný názor, podložený "rozumnými" argumenty s "láskou".
Po týdnu velkého naléhání to došlo tak daleko, že jsme šli spolu vyplnit ty osudné dotazníky. Vlastně jsem je jen podepsala, protože pro lékaře je nejdůležitější podpis ženy. Vím, co si teď myslíte, jak se dá takto matka "obměkčit". Ďábel použije vše, i manželskou lásku, neněžnější slova z úst manžela, jen aby dosáhl, co on chce - SMRT.
Když přišel ten plánovaný den, do nemocnice jsem šla sama. To už nebylo pro nás oba, jen pro mě. Ale nezvládla jsem to. Čekala jsem na pořadí, najednou jsem se sebrala a s pláčem, v zoufalém stavu, jsem běžela domů. V naději, že mě manžel pochopí a změní svůj postoj ke mně i k maličké. Ale opak byl pravdou. Nastala tvrdá válka. Ďábel bojoval v plné zbroji a nakonec jsem podlehla. Nechci se vymlouvat, toužím jen popsat alespoň některé pocity - zklamání, strach, úzkost a beznaděj, které následovaly.
Neobjevil se ani jeden jediný člověk, který by mě podržel. Manžel se vyzbrojil rodinou, kterou jsem milovala, dětmi, pro potřeby kterých to bylo prý nutné udělat, tchyní, která ve mně viděla jen bezcitnou hysterku, která zničila život jejímu synovi, sousedy, kteří to mysleli jen dobře ...
Byl to pluk, který útočil na mou mysl, srdce i vůli ... Šla jsem se zešílet, nespala jsem, nejedla jsem, jen jsem usedavě plakala a poníženě prosila manžela, že mu budu do smrti služebnou, jen ať to ode mě nechce. Jelikož mu čas nehrál do karet, přitvrdil slovně, ručně, ale hlavně mě začal psychicky vydírat, že pokud si "to" nechám, oběsí se a potom neví, co budu sama se třemi dětmi a tíhou, že jsem ho zabila kvůli někomu, kdo ani není a neznám ho.
Možná mi neuvěříte, ale to rozhodlo. Tentokrát manžel sám diskrétně všechno zařídil, musel i finančně podpořit lékaře, protože jsem tak poprvé reagovala. V den zákroku (jak to odlehčeně nazvali), mě odvezl do nemocnice, kde mě nadopovali tabletkami, abych zase neutíkala. Bohužel neutekla jsem. Když jsem se probrala z narkózy, upadla jsem do zoufalého pláče. Přestože jsem si zasloužila od ošetřujícího zdravotního personálu jen slova odsouzení, cítila jsem, jak se mnou sdílejí smutek a zoufalství (Proč jsem je potkala až teď?). Chtěla jsem si podřezat žíly, ale nezvládala jsem vstát z postele. Do smrti si budu pamatovat tvář starší sanitářky, která mě hladila a plakala se mnou. Věděla, co je to být mámou, nevěděla, co je to být vražedkyní! Musela jsem zůstat pár dní v nemocnici, abych se psychicky posbírala. Všichni říkali: "Dostaneš se z toho, už mnohé se z toho dostaly". Nikdy jsem se z toho nedostala!
Od té doby jsem porodila ještě dvě dětičky, z toho mi jeden chlapeček zemřel. Po tom pohřbeném tolik neželím, jak po tom, které jsem nikdy nepohřbila. Povídám si s mou malou, cítím ji jak roste přes věkově příbuzné dívky, ale povětšinou je jako malá holčička se zlatavými kudrnatými vlásky. Nikdy nepláče, jen se něžně usmívá. Z tohoto obrazu v mysli vždy pláču, i po tolika letech. Od té doby trpím poruchou spánku, stačí mi zlehka přespat tři-čtyři hodiny denně. Když snad hluboce nebo déle usnu, strhnu se a přestože by byla hluboká noc, musím se zcela probrat, aby mě "nespolkl" pocit úzkosti a strachu, ale hlavně VINY. O tom to všechno je!
A to toužím, velmi toužím říct všem, co přemýšlejí o potratu jako o vhodném řešení. Těch tíživých, mučivých pocitů se nezbavíte nikdy! Ani čas v tom nic neudělá.
Můj manželský život byl po potratu doslova peklem. Chudák manžel se mě nemohl ani jen dotknout jako manžel. Z mé strany ho čekal jen hnus, odpor a nenávist. Dlouho jsem si "neplnila" své manželské povinnosti. A pokud k tomu došlo, nejednou jsem říkala, že šlo o znásilnění. Vím, že pro manžela to byly hrozné muky a chovala jsem se jako smyslů zbavená. Ale potrat ve mně zabil matku a ženu. Hnusilo se mi a dodnes nemám ráda své tělo, které Bůh stvořil s láskou a věřil, že bude krásné a bude šířit klid a dobro.
Nemám k sobě úctu. Jsem jakoby rozdvojená. Nerada bych, aby to vypadalo opovážlivě, ale jako bych duši měla ve větší úctě než vlastní tělo. Nevím proč, takto to pociťuji. Trpím. Často prosím o odpuštění mou malou, ale i manžela, moje děti a hlavně BOHA. Tak velmi jí toužím říci, že i tehdy jsem ji měla ráda, kdyby mi odpustila a alespoň jednou mě mohla obejmout a já ji.
Paradoxem je, že jsem se osobně vrhla do různých aktivit jako "týden nošení bílých stužek" (doma je s mládeží děláme a ve farnosti rozdáváme), připravujeme pobožnost křížové cesty nenarozených dětí, pomáhám svobodným maminkám atd. Prohlašuji, že jsem zásadně proti potratům (což je pravda). Nikoho by ani nenapadlo, že mám jeden za sebou. Připadám si jako netvor: říká, co skutkem nemůže dokázat.
Ale cítím potřebu dělat něco proti potratům. Opravdu. Odpusťte mi.
Asi vrcholem je, že 25. března, v den Zvěstování Páně, se mi narodilo děvčátko. Tento den je jakoby dnem pro mou maličkou (já si to tak říkám). Jsou dny - výroční - kdy si všechno detailně připomínám a v pocitu sklíčenosti stojím sama před sebou a Bohem. Vždy je tam maličká.
Nesčetněkrát mám přečtenou knihu "Miriam, proč pláčeš". Jsou tam popsány i moje pocity, stavy a zdravotní problémy. Mám velkou vinu, ale i obrovskou lítost, a s tím jsem se chtěla podělit. Prosím vás, řekněte lidem, že jsou i "donucené" matky, které touží i po vašem odpuštění a pochopení. Trpíme více než si myslíte, i když je to neviditelné! Vím, že si nezasloužíme vaši lásku, soucit, vždyť jsme si to zvolili samy. Ale pokud můžete, zkuste se podívat na naše bolavé srdce.
Děkuji vám za dočtení. Prosím, pomodlete se nad mými řádky. Je v nich skoro všechno, co potřebuje vaši pomoc. Děkuji.
Jedna nešťastnice
Knihu
KTO UVERÍ MI
si můžete objednat zde:
https://www.zachej.sk/produkt/1238/kto-uveri-mi/
Převzato z
http://modlitba.sk/,
článek ze 6. 11. 2017 naleznete
zde.