Každý hřích, říká otec Marian Kuffa, lze odvodit z pýchy. A umrtvování pýchy je náročné. Podívejme se nyní na její rodinu, jak nám ji představuje P. Meschler T. J. v knížečce M. Schmida T. J.
Vrchol úcty k Srdci Ježíšovu, kterou v r. 1991 vydalo nakladatelství Zvon.
5. UMRTVOVÁNÍ PÝCHY
Notnou práci dá každému umrtvování pýchy. Rodinu pýchy nám představuje P. Meschler T. J.:
Pýcha má několik dcer.První z nich je
marnivost, stvoření samo o sobě mírné, ale trochu přihlouplé. Marnivost má několik dětí:
1.
Samolibostmá neobyčejně dobré mínění o sobě. Lichotí si, že má tisíce dobrých vlastností, které zálibně na sobě pozoruje. Proto se snadno domýšlí, že celý svět musí jen na ni myslet, jen jí se zabývat.
2.
Hrdost se ráda odívá krásně a jemně a chtěla by mít všechno vkusné a ozdobné. Nejhorší je, že o jiných smýšlí a mluví pohrdavě, a podle toho se k nim chová.
3.
Chlubivost dovede téměř ustavičně mluvit o sobě. Hrdinkou každého vyprávění činí sebe, a to ještě často na újmu pravdy. Sebe cení aspoň tak jako jiné, ne-li výše; neustává své zásluhy dávat na buben a uznává za dobré jen to, co činí sama.
Druhá dcera pýchy je
ctižádost.To je bytůstka velmi nepokojná právě proto, že chce být ode všech ctěna. Má přemnoho ctižádostivých plánů a úmyslů. Všechny její snahy a skutky směřují k tomu, aby se domohla lidské přízně a pochvaly. Je u vytržení, dostane-li se jí uznání, a ničeho neopomíjí, aby ho dosáhla. Ale má se při tom na pozoru, aby se neukázala v pravé podobě. Naproti tomu velmi těžce nese, když se dostává uznání jiným. Někdy je však i sama pochválí, ale jen ze sobeckého úmyslu. Ze strachu před pokořením zakrývá zchytrale své nedokonalosti. Je velmi vynalézavá v tom, jak by své nedostatky aspoň zmenšila. Dovede si to podivuhodně zařídit, aby na ní vyniklo vše, co by jí mohlo zjednat vážnost.
Také ctižádost má několik dcer. Především
závist, která velmi žárlivě pohlíží na dobré vlastnosti, na krásné skutky a úspěchy jiných. Proto ji stále něco nutká, aby po jiných slídila a mluvila o jejich slabostech a křehkostech, odkrývala jejich tajné chyby, nebo vymýšlela o nich chyby domnělé, jen aby její vlastní světlo zazářilo tím jasněji.
Druhou dcerou ctižádosti je
citlivost, která se cítívá uražena již tím, že o sobě neslyší zpívat jen chválu, a ovšem ještě víc, když ji skutečně nebo zdánlivě přehlédnou neb odstrčí, a nejvíc tehdy, když se jí dostane pohany nebo domluvy, třeba i velmi zasloužené.
Třetí dcerou pýchy je
panovačnost. Ráda všem rozkazuje a nade všemi panuje, proto je jí poslušnost hrozně těžká. Všude by nejraději vládla sama, proto je v rodině ďáblovým semínkem, před kterým není nikdo jist, ani sám Pán Bůh.
Dcerou panovačnosti je předně
svéhlavost, která nikdy nechce ustoupit, tvrdošíjně trvá na svém mínění, důvody jiných odmítá povzneseně, ano často odporuje jen proto, aby odporovala.
Druhá dcera panovačnosti je
posuzovačnost, která kritizuje všechny, i představené. Činí se soudcem živých i mrtvých.
Kdo chce vpravdě bojovat proti pýše a jejímu rodu, najde příležitosti k oběti krok za krokem. Obětovnosti smírné a apoštolské duše se zde otvírá široké pole, na kterém se mohou její ctnosti rozvinout až k hrdinství. I když velmi pokročí v dokonalosti, najde vždy příležitost k oběti víc, než jí snad bude milé. Ale z lásky k pokořenému a potupami nasycenému Srdci Páně bude moudré, prozíravé, upřímné pokoře věrná až do smrti.
kapitolka z knihy
Vrchol úcty k Srdci Ježíšovu, str.51-53
Autor: Max Schmid
Páté vydání
Přeložily, nově upravily a vydaly: Sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie
vlastním nákladem
Vytiskl: Print,s.p., Brno, provoz 54, Cejl 21
Rok 1991
Knížečku je možné si u
sester Neposkvrněného Početí Panny Marie objednat
