Nemám rád ikonoklasmus, tj. ničení soch a obrazů minulé epochy, a to ani tehdy, když jde o modly krvavých diktátorů à la Lenin, Stalin, Hitler aj. Myslím si, že po sametovém zvratu roku 1989 nejvýstižnějším morálním odsouzením Lenina, Gottwalda a dalších masových vrahů by bylo ponechat aspoň některé z jejich pomníků, ale s doprovodným textem o jimi spáchaných zločinech, případně postavení hned vedle pomníku obětem.
Samozřejmě vnímám při těchto událostech úmysl radikálně skoncovat s minulostí, ne pokaždé se to obejde bez morálně oprávněného „kácení model“, jenže tato mince má i svůj rub. Totalitní vládcové,
ať byli jakkoli zločinní, se z historie nedají vymazat, oni prostě existovali a jejich tyranie by byla nemyslitelná bez spolupráce a tím spoluviny jistého nezanedbatelného počtu občanů. Likvidace pomníků diktátorů může tak být podvědomou snahou nejen vytěsnit minulost vlády zločince, ale i vinu jednotlivců a kolektivů na ní.
Ideologické klišé
Tato psychologie, kterou možno nazvat „špatným svědomím“, je ještě markantnější tam, kde jde o neoprávněný a odsouzeníhodný ikonoklasmus, spojený navíc s pohrdáním vysokou uměleckou
hodnotou daného díla, jakou bezpochyby mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, dílo sochaře Jana Jiřího Bendla ze 17. století, nepostrádal.
Byl postaven na památku odražení švédských vojsk katolickými Pražany roku 1648. To ale odporovalo ideologickému klišé, jak se zafixovalo u českého národně obrozeneckého hnutí již od josefinských dob na konci 18. století: Český patriotismus se prostě identifikoval s husitsko-protestantským myšlenkovým a kulturním okruhem, jeho nositelé byli „ti dobří“ a vlastenečtí, zatímco katolíci „ti zlí“, nevlastenečtí a kolaborující s habsburskými cizáky a utlačovateli. Proto symbol tohoto „zla“ musel být odstraněn, jak k tomu vyzval 3. listopadu 1918 na velkém táboře lidu na Bílé hoře socialistický poslanec Bohuslav Vrbenský.
Dav se dal do pohybu a dílo zkázy bylo dokonáno. V tisku se lživě psalo, že mariánský sloup byl vybudován na památku bitvy na Bílé hoře roku 1620.
Mariánský sloup vyvracel myšlenkově pohodlné schéma o „dobrých a vlasteneckých“ českých protestantech a „špatných a nevlasteneckých“ českých katolících.
Ukazoval naopak, že roku 1648 to byli švédští luteráni (a jejich čeští protestantští spojenci), kdo ohrožoval životy,
svobodu a majetky Pražanů, a proti nim bojovali čeští katolíci (studentská legie v čele s Jiřím Plachým aj.), zejména neprávem kriminalizovaní
jezuité, kteří ve jménu nejen víry, ale i českého národa se jim postavili na hrdinný odpor. Socha Matky Boží na Staroměstském náměstí tak upozorňovala každého Pražana a každého Čecha, že katolicismus je nedílnou součástí nejen národních dějin, ale i autentického českého vlastenectví, že k němu neodmyslitelně patří.
Protikatolické běsnění
Likvidace mariánského sloupu nebyla projevem podněcované nenávisti pouze proti Habsburkům a všemu, co s jejich vládou souviselo, nýbrž stala se především formou boje proti katolické církvi. Vandalismus se nezastavil u této sochy, instalované s podporou císaře Ferdinanda III.
Až zhruba do poloviny 20. let probíhalo v českých zemích ničení všech mariánských a svatojanských pomníků a také odstraňování a veřejné pálení křížů, ačkoli ty neměly s Habsburky zhola nic společného. Šlo zcela jednoznačně o protikatolické, a ne pouze o protihabsburské běsnění, a to ve smyslu slov, možná právem, možná neprávem připisovaných tenkrát prezidentu Masarykovi: „
Po Vídni Řím! Zúčtovali jsme s Vídní,
teď zúčtujeme i s Římem, Řím musí být českým člověkem souzen a odsouzen!“
Odkud se vzala ta hrozná nenávist vůči katolicismu?
Samozřejmě se nezrodila přes noc. Již před první světovou válkou značná část české veřejnosti se s katolickou církví rozešla, neboť podlehla všeobecné protikatolické mentalitě, jak ji pěstovali tisk, spolky typu „Volná myšlenka“ aj. svými přednáškovými akcemi a učitelé na školách.
Tomu nahrávala i samotná rakousko-uherská legislativa po roce 1868, kdy byly schváleny dva důležité zákony. První z nich rušil církevní dozor nad školami a omezoval výuku náboženství na pouhé dvě hodiny týdně, druhý dovoloval rozvod a následný sňatek i církevně uzavřeného manželství.
Rakouská vláda rovněž po roce 1870, kdy První vatikánský koncil prohlásil konstitucí
Pastor Aeternus papežskou neomylnost za dogma, přerušila na protest proti tomu diplomatické styky se Svatým stolcem.
V takové atmosféře značná část české veřejnosti, jejíž víra byla zviklána již předtím agitací osvícenských a liberálních obrozenců, vyzvedávajících husitsko-protestantské pojetí dějin a zatracujících katolické, odpadla od katolické víry. To se týkalo zejména inteligence, velké buržoazie a továrního dělnictva. Navenek ale tito apostaté zůstávali formálně údy katolické církve, protože „vystoupit“ z ní znamenalo absolvovat složitou byrokratickou proceduru, do které se málokomu chtělo.
Umlčet hlas svědomí
Vnitřní rozchod s katolickou vírou byl navenek lákavou nabídkou. Pro liberálně smýšlející podnikatele to znamenalo nedělat si žádné svědomí z finančních podvodů nebo z tvrdého útlaku dělníků, který ostře pranýřovala encyklika Lva XIII. <,i>Rerum novarum roku 1891.
Dělnictvo zase nemuselo podléhat žádným skrupulím, když dalo průchod závisti a touze
přivlastnit si majetek svých zaměstnavatelů, jak je k tomu ponoukali marxističtí socialisté.
Žurnalisté a učitelstvo mohli bez výčitek svědomí lhát o katolické církvi a její minulosti.
Všichni občané potom bez rozdílu stavů a povolání se po rozchodu s katolickou vírou „nemuseli obávat“ hříchu proti šestému přikázání, notabene když jim zákon od roku 1868 dával „svobodu“ opustit svého manželského partnera, rozvést se a začít život s někým jiným (a sociální demokraté prosazovali před první světovou válkou ještě větší liberalizaci rozvodů).
Jenže byl tu někdo, jenž všechny tyto osoby usvědčoval ze hříchu: Kristus, Matka Boží a světci, jejichž sochy a obrazy zdobily českou krajinu a náměstí českých měst. Proto –
když se roku 1918 naskytla příležitost – pryč s nimi! Pryč se vším, co nám připomíná naši hříšnost, náš odpor
vůči Pravdě, naše jednání proti Božímu zákonu! To je ten hlavní a principiální důvod zničení mariánského sloupu, u někoho vědomý, u někoho podvědomý. Panna Maria se nikdy v životě hříchu nedopustila, ani ne toho, z něhož viní katolíky protestanté, liberálové a komunisté: pobělohorského rekatolizačního násilí. Básník Václav Renč ve své „Pražské legendě“ jí vkládá v této souvislosti do úst slova: „
Znáte mne, bláhové děti? … já nebyla
s nimi.“ Ano, pokud došlo v období pobělohorské rekatolizace k neomluvitelnému
násilí, Matka Boží na něm nenese žádnou vinu. Zničení jejího pomníku bylo tedy vraždou, byť symbolickou, nevinné bytosti, mravně nejdokonalejšího člověka lidských dějin (s výjimkou Ježíše, jenž byl ale nejen člověkem, nýbrž i Bohem).
3. listopadu 1918 tak stáli proti sobě na jedné straně Panna Maria, osoba zcela bezhříšná, a na druhé straně ti, kterým právě ona svojí bezhříšností připomínala jejich těžká provinění: apostazi od zjevené Boží pravdy a svévolné porušování mravního zákona. Domnívali se,
že odpadem od Církve přestanou jejich výčitky svědomí. Jenže nestalo se tak, Neposkvrněná Panna je stále zapalovala na frekventovaném místě Staroměstského náměstí pouhou připomínkou své věčné existence. Proto tato připomínka, socha, musela být zničena.
Nic nesmí upozorňovat na lidský hřích, to by bylo porušením práv člověka!
Tytéž myšlenkové pochody „špatného svědomí“, vědomé či podvědomé, probíhaly i v myslích pražských zastupitelů, kteří letos 14. září odhlasovali, že Panna Maria na Staroměstském náměstí nemá co dělat. V době, kdy se závažné hříchy proti rodině, manželské věrnosti
a nenarozenému životu stávají dokonce „lidskými právy“, by absolutně bezhříšná Panna Maria pouhou připomínkou své věčné existence působila „politicky nekorektně“. Proto rozhodnutí zastupitelstva vlastně ani nepřekvapuje.
Na místě, kde pomník stával, je napsáno: „…
a bude opět stát“. Věříme tomu, stane se tak nepochybně, až se český národ – alespoň ve své značné části – obrátí. Ale
do té doby ať stojí tento pomník Matky Boží v našich srdcích, tam ho žádná moc není schopna svrhnout a roztřískat. V tom je naše síla a naděje.
PhDr. Radomír Malý
Převzato z MONITOR č. 19 (15. 10. 1017), str. 10-11,
časopis naleznete
zde.
