Představitel francouzské literární moderny Charles Baudelaire (1821 - 1867) se držel své teze, že "
nejúspěšnější lstí ďábla je přesvědčit tě, že neexistuje." Se vší úctou si dovolím nesouhlasit.
Tento aforismus se objevuje v krátké povídce s názvem "The Generous Gambler" (Štědrý hráč), vyprávěný v první osobě jednotného čísla. Vypravěč v ní uvažuje nad příjemným večerem, který strávil s otcem lži při hře, v níž přišel o svou duši. V přátelském rozhovoru se ďábel svému hostu svěřil, že "
jen jednou se bál o svou moc", a to tehdy, když kněz z kazatelny prohlásil "
Nikdy nezapomínejte ..., že ďáblovou nejúspěšnější lstí je přesvědčit vás, že neexistuje!"
Při bližším zkoumání vidíme, že příběh neodpovídá zmiňované tezi: ve hře je určitě mnohem vychytralejší trik, protože sám vypravěč s přímo ležérní lhostejností poznamenává, že přišel o svou duši, přičemž se o ní vyjadřuje jako o "neužitečné, někdy přímo rušivé věci". A na konci příběhu se navíc modlí k Bohu a prosí ho, aby jen ďábel dodržel svůj slib, podle kterého mu poskytne všechny požitky světa, po kterých touží, a za které dal ďáblovi svou duši.
Ďábel očividně nepřesvědčuje Baudelairova vypravěče, že neexistuje, a řekněme si upřímně, ani to nepotřeboval dělat. Vypravěče nikdo nebalamutí názorem, že ďábel neexistuje, právě naopak,
ďáblovu společnost si vypravěč vysloveně užívá, protože se v ní zbavuje nudy každodenního života, a ďábel mu navíc slibuje absolutní nezávislost v přístupu k pozemským požitkům.
V našem postmoderním světě se stalo módou nevěřit v existenci ďábla, jen si vychutnávat, podobně jako vypravěč v příběhu, že ďábel je můj "starý a skvělý přítel", kterého obdivuji jako mistra osvěty, pokroku a "likvidace pověr". A ďábel je vskutku oslavován jako mistr vysvobození člověka zejména zpod "útlaku" sexuální morálky. I ikona levičáckých aktivistů Saul Alinsky se přiznává ke své náklonnosti k ďáblovi ve svém opěvovaném díle
Rules for Radicals (Pravidla pro radikály).
I v tomto je ďábel neskutečně vychytralý. Nakonec však mnozí z těch, které ďábel svedl svým image osvoboditele, pochopí jeho lež, protože nevázaná sexuální zhýralost, smilstvo a orgie jim přinesou jen zotročení a trest (Baudelairův zhýralý a promiskuitní život, poznamenaný drogovou závislostí, nakonec končí masivní mrtvicí s následkem smrti ve věku 46 let). Mnozí lidé s podobnými problémy procitli, obrátili se a nyní přinášejí neocenitelné svědectví o proměňující síle a moci Božího milosrdenství.
Zřejmě
ještě větší lží je přesvědčovat lidi, že i když ďábel existuje, tak na tom nezáleží, protože Bůh je tak milosrdný, že do pekla přece nikoho nepošle. Toto opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se na první pohled jeví jako opak prvního ďáblova klamu v Ráji, když pokoušel Evu a nabádal ji, aby nedůvěřovala Bohu. To však, co dělá ďábel teď, je totéž, jen v růžovém: neměli byste věřit Bohu, když vám řekne, že pokud ho neposlechnete, zemřete (Gn 3, 4).
Podle mého názoru je však i tak
největším lží ďábla přesvědčovat člověka, že není člověkem. Toto lež však člověka už předem uzavírá před poznáním své pravé a nefalšované svobody a vrozené důstojnosti jako takového, který je stvořen k Božímu obrazu, a jako adoptovaného Božího dítěte. A právě v tom spočívá osudové oklamání našich prvních rodičů: ďábel pokouší Evu tím, že jí říká, že její neposlušnost jí otevře oči, a bude "jako Bůh ..." (Gn 3, 5). Adam a Eva jednoduše ignorovali fakt, že oni už přece jsou stvořeni k Božímu obrazu a podobě (Gn 1, 27). Tím, že odmítli dar, který už dostali, a sáhli po moci, která jim měla umožnit nezávislost na Bohu, padli.
Zejména dnes ďábel tuto lež opakuje dokola. Víme, že Ježíš Kristus uzdravil, obnovil, a dokonce povýšil důstojnost člověka tím, že dal lidem moc stát se Božími syny a dcerami. Ale ďábel se znovu pokouší přesvědčit lidi, že nejsou tím, kým jsou.
Ďábel nás dnes nenavádí, abychom Boha odmítali přímo;
jemu stačí když nás přesvědčí, že v Božích očích nejsme nikým výjimečným; že lidé nejsou ničím jiným, pouze vysoce vyspělými organismy na různém stupni vývoje, ale jinak se od druhých organismů neliší. Podobně, jako u těchto organismů, je chování člověka jen záležitostí biologie a životního prostředí. Člověk nemá duchovní rozměr, funguje pouze na základě chemických procesů v mozku. Nemá žádnou svobodnou vůli, jen evoluční pudy. Nikdo není osobnost, všichni jsme jen příslušníky nějaké skupiny, etnika, rasy, sexuální orientace, atd, atd ...
Po celá léta narůstající posedlost "rovností" ve všem odráží toto popírání osobnosti stejným způsobem, jako ospravedlňuje vyhlazování milionů nenarozených dětí jménem regulace porodnosti kvůli počtu obyvatelstva, jakož i jménem společenské "odpovědnosti".
S lidmi se zachází jako s dobytkem, a ne jako s jedinečnými osobnostmi.
Duch doby je poplatný neupřímným názorům na lidského ducha, který se v praxi scvrkává na ničivé úsilí uplatnit se, na sobecké emoce, a na prázdnou sentimentalitu. Přípustné
projevy "svobody" jsou ve skutečnosti upadnutím do otroctví fyzických a psychických požitků. Taková "svoboda", a ne náboženství, je "opium lidstva".
Krize naší doby není ani tak krizí teologie, jako krizí antropologie.
Moderní smýšlení redukuje člověka jen na jakýsi druh živočicha, bez jakéhokoliv důrazu na specifičnost důležitosti jeho vztahu k Bohu, nebo k sobě samému. Z tohoto důvodu existují ve společnosti všechny myslitelné formy vykořisťování, zneužívání a ponižování. Od nezákonného obchodování s drogami, přes znásilňování, fyzické a sexuální zneužívání, soužití nemanželů, nemanželský původ dětí, až po rozvody, z nás naše morálka nezávislosti a sebeuspokojování dělá požírače druhých lidí v podmínkách, které papež František nazývá "skartační kulturou".
A tato kultura nyní kolektivně krčí rameny: Co čekáte? Vždyť jsme konec konců jen živočichy, které pudově plní své potřeby. A tak jsme ponecháni se svou pseudomorálkou "tolerance" a "soužití" sami sobě. Stejně jako věrný domácí mazlíček jistě najde klid ve věčnosti, tak i my. Zatracení, pokud vůbec existuje, je vyhrazeno pro ty, kteří tuto pohodlnou koexistenci narušují "nenávistí" a "nesnášenlivostí", ať už se špatným úmyslem, nebo, a co je horší, trváním na existenci jakési objektivní Pravdy. (Někdo zde může dokonce nabýt dojem, že peklo je jen delším pobytem v nápravně výchovném zařízení.)
Proč je ďábel spokojen se současným stavem věcí? Protože v takové lidské bytosti není prostoru pro lásku. Přesněji řečeno, jde o anti-lásku ve stavu anti-svobody.
Bez svobody totiž není lásky ... a tím pádem se člověk nemůže rozhodnout pro Boha, neboť Bůh je Láska. Bůh respektuje naši svobodu. Boží dar svobodné vůle nám dává schopnost milovat a prokazovat druhým lásku, a právě tímto se nejvíce připodobnit Bohu.
Pokud se ve svobodě a s láskou nerozhodneme pro Boha, nedosáhneme plnost jako lidé, kteří byli stvořeni k tomu, aby žili ve společenství s Bohem, který je Láska. Pro nás by už jen toto bylo peklem. Pokud tedy odmítáme pravdu o tom, kým vlastně jsme jako lidé, z vlastního rozhodnutí se zříkáme Boha, a Bůh se pak zřekne nás.
A teď řekněte, z čeho může mít ďábel větší radost, než z tohoto?
Michael Quinlan
Zdroj:
www.crisismagazine.com, 28. 12. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 27. 10. 2017 naleznete
zde.
